Přestože čtenáři tohoto časopisu jsou většinou právníci, považuji za nezbytné věnovat část rozboru popisu základní konstrukce odpovědnostního vztahu statutárního orgánu včetně nutných souvislostí.

Statutárním orgánům obchodních společností (obdobně i družstev), podobně i dalším vedoucím pracovníkům podnikatelských subjektů, je uložena řada povinností a s tím souvisí i odpovědnost za jejich nesplnění. Některé povinnosti ukládají zákony, jiné jsou převzaty smluvně, jejich porušení pak může založit odpovědnost1) za vzniklý stav.

MOŽNÉ DELIKTY ČLENŮ STATUTÁRNÍHO ORGÁNU

Odpověď na otázku, jaký je rozsah trestní odpovědnosti statutárních orgánů obchodní společnosti (dále též "statutárních orgánů"), se kryje s odpovědí na otázku, jakých trestných činů se lze v souvislosti s výkonem funkce představitele obchodní společnosti dopustit.

Zjevně jsou to především ta jednání, která úzce souvisí s činností statutárního orgánu, anebo s podnikatelskou aktivitou takového subjektu. Tedy typicky trestné činy hospodářské, tak jak je upravuje druhá hlava zvláštní části trestního zákona. Do této skupiny deliktů ale nepochybně patří také např. porušování povinností při správě cizího majetku (§ 255 a § 255a trestního zákona), poškozování věřitele (§ 256 trestního zákona), zvýhodňování věřitele (§ 256a trestního zákona) nebo předlužení (§ 256c trestního zákona).

Při výkonu působnosti představitele obchodní společnosti se lze dopustit i obecných kriminálních deliktů, např. obecného ohrožení dle § 180 trestního zákona, zcela jistě i ohrožení a poškození životního prostředí dle § 181a či § 181b trestního zákona, poškozování lesa těžbou (§ 181c trestního zákona), nakládání s nebezpečnými odpady (§ 184e trestního zákona) atd. Z pozice statutárního orgánu již došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry (§ 248 trestního zákona), neoprávněného užívání cizí věci (§ 249 trestního zákona). Lze si představit i trestný čin podvodu dle § 250 trestního zákona či (zejména) jeho speciální mutaci - pojistný či úvěrový podvod (§ 250a a § 250b trestního zákona), zcela jistě i trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti (§ 252a trestního zákona), ale i celou řadu dalších.

Je velmi obtížné, zejména s přihlédnutím k praxi, formulovat nějaké exaktní kritérium pro výše naznačené, či jiné dělení, byť někteří autoři tak činí.2) Takové dělení se ani nejeví potřebným, spíše je významné, jakých trestních deliktů se členové statutárních orgánů dopouštějí nejčastěji a jakými skutky. Případně též, pro jaké skutky může být také trestní stíhání zahájeno.

PODCENĚNÍ SUBJEKTIVNÍ STRÁNKY TRESTNÉHO ČINU NENÍ V PRAXI NEOBVYKLÉ

Jak již bylo naznačeno, tento článek nemá být referátem o tom, jaké trestné činy lze teoreticky spáchat z pozice představitele obchodní společnosti, ale má být reflexí reálného stavu. Pro ten je typické, že se členové statutárních orgánů nejednou brání podezření či obvinění ze spáchání trestného činu námitkou nevědomosti o nedovolenosti svého jednání, respektive přesvědčením o dovolenosti.

Mám za to, že v řadě případů je subjektivní stránka (zavinění obviněného - člena statutárního orgánu) skutečně konstruována velmi křečovitým způsobem a často pak dokonce popis subjektivní stránky chybí. V obvinění, případně v obžalobě, a bohužel někdy i v rozsudku, se prostě objevuje jen konstatování, že došlo k určitému ději (např. k uzavření smlouvy, k rozhodnutí představenstva) a následku, aniž by se subjektivní stránkou orgány činné v trestním řízení podrobněji zabývaly.

I když respektuji, že interpretace právních předpisů má svůj vývoj a peripetie, připadá mi poněkud tristní, jestliže teprve po rozhodnutí o vrácení věci k došetření, následném zamítnutí stížnosti proti tomuto rozhodnutí a po podání stížnosti pro porušení zákona, konstatuje Nejvyšší soud ČR na adresu formulace obvinění z trestného činu podvodu, kterého se měli dopustit předseda a členové představenstva obchodní společnosti, provozující cestovní kancelář tím, že přijímali platby za budoucí cesty, ač ekonomická situace cestovní kanceláře byla velmi špatná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 13/2006) následující: "Trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, tudíž v popisu skutku musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka, která charakterizuje trestní stíhání, stejně tak by měl být uveden i následek. Všechny tyto okolnosti musí být v usnesení (opatření) o zahájení trestního stíhání vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění tohoto základního znaku trestného činu v konkrétním případě. V posuzované trestní věci vyšetřovatel policie subjektivní stránku trestného činu podvodu zcela pominul, když neuvedl žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo nepochybné, že obvinění spáchali úmyslný trestný čin (srov. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 46/96, ÚS 43/96, IV. ÚS 582/99, ÚS 30/2000, ÚS 356/2001)." Bohužel, nejde o případ ojedinělý.

POVINNOSTI A ODPOVĚDNOST

Civilní, pracovní či správní právo stanoví pro obchodní společnosti řadu povinností. Např. vést účetnictví, platit daně, nedopouštět se nekalosoutěžního jednání, dodržovat požární předpisy v případě, že společnost např. vlastní něco hořlavého, zacházet se zaměstnanci určitým způsobem atd. Porušení těchto povinností má pochopitelně různé důsledky, které dopadají na společnost a v některých případech i na členy statutárních orgánů. Za jakých podmínek může být takové porušení povinností trestným činem člena statutárního orgánu, bude zmíněno dále.

Problematika odpovědnosti vedoucích představitelů obchodních společností za výkon funkce z hlediska trestního práva bude v rámci tohoto článku rozdělena do dvou hlavních částí:

- Podstata trestní odpovědnosti.

- Typická jednání, kterými se lze při výkonu funkce statutárního orgánu a v souvislosti s ním dopustit trestného činu (Typická deliktní jednání členů statutárních orgánů).

PODSTATA TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI

Základní otázka, kterou je třeba si klást a kterou si bohužel poměrně často nekladou orgány činné v přípravné fázi trestního řízení, je, jaké konkrétní povinnosti má statutární orgán obchodní společnosti. Nutno připomenout, že jednáním za obchodní společnost nebo v rámci činnosti pro obchodní společnost se trestného činu mohou dopustit i ti, kteří nejsou statutárními orgány, v tomto článku ale nebudou uvažováni.

Vzhledem k ústavním principům, podle nichž lze dělat vše, co není zákonem zakázáno a naopak, povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona, je prioritním dokumentem určujícím práva a povinnosti členů statutárních orgánů zákon, konkrétně obchodní zákoník. Alternativou zákonné povinnosti je povinnost dobrovolně, obvykle smluvně, převzatá. Také úvaha o případné trestněprávní odpovědnosti by měla začít u zjišťování toho, jaké zákonem dané či dobrovolně přijaté povinnosti člen statutárního orgánu má.

STATUTÁRNÍ ORGÁNY OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTÍ A DRUŽSTVA A JEJICH ZÁKONEM DANÉ POVINNOSTI

Podle § 79 odst. 1 obchodního zákoníku se práva a povinnosti společníků veřejné obchodní společnosti řídí společenskou smlouvou. Dle následujícího § 79a je společník při plnění povinností povinen postupovat s péčí řádného hospodáře. Obchodní zákoník mu nijak nevymezuje předmět jeho činnosti, takže zcela jednoznačně záleží na výše zmíněné smlouvě. Zákon zde neukládá žádnou konkrétní povinnost, ale předpokládá, že si tyto povinnosti vymezí smluvně sami společníci. Speciálně zákon upravuje (§ 84 obchodního zákoníku) zákaz konkurence, byť nikoliv absolutně, ale tak, že bez souhlasu ostatních společníků nesmí společník provádět činnosti v tomto ustanovení vyjmenované.

Velmi podobná je situace v případě komanditní společnosti, neboť podle § 93 odst. 4 obchodního zákoníku se na tento druh společnosti přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o veřejné obchodní společnosti. Ovšem podle téhož ustanovení in fine se na právní postavení komanditistů přiměřeně použijí ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Podle § 101 odst. 1 obchodního zákoníku jsou statutárním orgánem komanditní společnosti komplementáři. Problém může vzniknout v tom, že výše citované ustanovení upravuje poměry komanditní společnosti a komanditistů (odkazem na úpravy jiných obchodních společností), ale nikde neupravuje povinnosti komplementářů - ani jim například neukládá, aby při výkonu funkce statutárního orgánu postupovali s péčí řádného hospodáře. Z § 99 obchodního zákoníku vyplývá a contrario, že v případě komanditní společnosti je konkurence zakázána komplementářům, nikoliv komandistům.

Konkrétnější je již úprava této problematiky v případě jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným. Zákon především stanoví (§ 133 odst. 1 obchodního zákoníku), že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Dále vymezuje jejich působnost (§ 134 obchodního zákoníku), a to tak, že jednateli náleží obchodní vedení společnosti. Ustanovení § 135 obchodního zákoníku pak v odstavci 1 ukládá jednateli povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti a v odstavci 2 odkazuje mimo jiné na § 194 odst. 4 až 7 obchodního zákoníku. Z toho lze dovozovat, že zákon jednateli obchodní společnosti s ručením omezeným ukládá vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Také zde zákon výslovně upravuje zákaz konkurence (§ 136 obchodního zákoníku). V tomto případě ale nemůže být rozsah zákazu konkurence redukován, může být pouze rozšiřován. Společnost s ručením omezeným již má valnou hromadu a může mít, stanoví-li tak společenská smlouva, i dozorčí radu.

V případě akciové společnosti je dle § 191 odst. 1 obchodního zákoníku statutárním orgánem představenstvo, které dle téhož ustanovení řídí společnost a jedná jejím jménem. Rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady (pro zjednodušení budu nadále v celém článku zmiňovat model obchodní společnosti, v níž představenstvo i dozorčí radu volí valná hromada). Také v tomto případě pak následující ustanovení obchodního zákoníku (§ 192 a § 193) konkrétně stanoví další povinnosti představenstva. Je určen způsob, jakým mají být tyto povinnosti vykonávány. Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku určuje, že se tak musí dít s péčí řádného hospodáře. Opět i v případě této obchodní společnosti zákon výslovně vyjmenovává, jaké konkurenční aktivity je zakázáno členům představenstva vyvíjet a rovněž zde jde o neredukovatelné maximum, které ale může být rozšířeno o další zakázané aktivity. V případě akciové společnosti pak již kromě valné hromady musí být ex lege volena také dozorčí rada. Pro způsob výkonu působnosti člena dozorčí rady platí stejná povinnost jako v případě člena představenstva, totiž vykonávat tuto povinnost s péčí řádného hospodáře.

Obdobné postavení má představenstvo družstva, které (§ 243 odst. 1 obchodního zákoníku) řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu. Rovněž v tomto případě musí být uvedená činnost vykonávána s péčí řádného hospodáře, a to dle § 243 odst. 8 ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. V případě družstva není zákaz konkurence stanoven tak striktně jako v případě společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti - je zakázána (§ 249 obchodního zákoníku) aktivita v právnických osobách s obdobným předmětem činnosti, ovšem zde zřejmě zákon připouští i zúžení tohoto zákazu. Nejvyšším orgánem družstva je členská schůze (§ 239 obchodního zákoníku) a ex lege je zřizována kontrolní komise, která svoji působnost musí vykonávat s péčí řádného hospodáře (§ 244 odst. 8 obchodního zákoníku).

PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE

Na tomto právním půdorysu lze tedy uvažovat o odpovědnosti, případně o trestní odpovědnosti statutárních orgánů, respektive členů kontrolních orgánů, za porušení jejich povinností.

Obecně lze říci, že zcela jiná je situace v případě veřejné obchodní společnosti, kde zákon sám žádné zásadní povinnosti neurčuje, a situace v případě akciové společnosti, kde už jsou jednak stanoveny konkrétní povinnosti, jednak i kvalita jejich výkonů. Tedy diligenta diligentis patris familias - péče řádného hospodáře. Tento pojem je užit nejen v obchodním zákoníku, ale i v jiných právních předpisech, např. v § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., v § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., resp. v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb. Často je tento pojem zmiňován i v judikatuře, méně často se soudy pokoušejí o jeho obecný výklad. Toliko v řadě případů konstatují, že určitá činnost byla, nebo nebyla péčí řádného hospodáře.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006, které se zabývá vztahem porušení povinností vykonávat působnost člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře a možností naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle § 248 trestního zákona, tuto péči definuje jako chování odpovědné a svědomité stejným způsobem, jako by povinný pečoval o svůj majetek, tj. aby tento majetek nebyl vědomě zmenšován nebo jinak ohrožován. Komentář k obchodnímu zákoníku3) uvádí: "Pod pojmem péče řádného hospodáře si lze, podle našeho názoru, představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi, a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek." Z hlediska obsahu dalšího rozboru je důležitá hned další věta, na citát navazující, ve které se uvádí: "Přitom nelze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Určitou odbornou kvalifikaci opravňující jej k přijetí funkce člena představenstva, která však se nemusí bezprostředně týkat předmětu podnikání společnosti, však nepochybně mít musí." Dále pak autoři na stejném místě dodávají, že součástí péče řádného hospodáře je i schopnost rozpoznat, jaké činnosti již člen představenstva není schopen vykonat a pro takovou činnost si zajistit kvalifikované osoby.

Na tyto zákonné povinnosti obvykle navazují i smlouvy uzavírané mezi členy statutárního orgánu a obchodní společností, které, alespoň pokud je mi známo, neupravují žádné další speciální povinnosti, ale spíše podrobněji specifikují, co je v konkrétním případě náplní činností mandatáře.

TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÉ OSOBY?

Pro trestní odpovědnost statutárního orgánu je charakteristické, že se skutku jako takového dopouští obchodní společnost. Zde ale platí § 90 odst. 2 trestního zákona, který byl do trestního zákona zařazen novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. Ustanovení upravuje tzv. jednání za jiného - konkrétně pro případ zákonné úpravy stanovící, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, kdy postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.

V souvislosti s tímto ustanovením, respektive novelizací, která jej do trestního zákona zařadila, pouze připomínám polemiku o tom, zda před novelou mohl být trestný čin fyzickou osobou-statutárním orgánem spáchán, jestliže skutek jako takový byl skutkem právnické osoby. Většina právní teorie i praxe zastává názor kladný s tím, že novela jen odstraňuje možnost jakékoliv polemiky.

OSOBNÍ VÝKON PŮSOBNOSTI

Pro členy statutárních orgánů, zejména větších společností, bývá charakteristické, že svou působnost nevykonávají výhradně sami, ale činí tak prostřednictvím svých podřízených, kteří jim připravují podklady a vykonávají činnost podle jejich pokynů. Ostatně, jak bylo výše zmíněno, zejména v případě specifické problematiky je dokonce povinností statutárního orgánu řešit ji pomocí příslušných odborníků.

Tím ale vzniká poměrně nepřehledná situace, neboť za obchodní společnost sice jedná navenek její statutární orgán, např. uzavírá smlouvu, avšak míra jeho skutečného podílu na formování obsahu smlouvy může být různá. Od absolutní až po nulovou, kdy v podstatě "naslepo" podepisuje něco, co připravili jeho podřízení. Dojde-li v důsledku jednání obchodní společnosti ke skutku, který je trestným činem nebo který by mohl být trestným činem, je nezbytné se velmi pečlivě zaměřit na subjektivní stránku tohoto možného trestného činu.

Člen statutárního orgánu se hájí tím, že s péčí řádného hospodáře zvolil své podřízené, aby řešili specifické odborné problémy, pro které nemá odpovídající vzdělání (typicky např. problematiku právní), a logicky respektoval doporučení těchto odborníků. V praxi došlo i k případu, kdy představenstvo akciové společnosti obdrželo materiál zpracovaný několika odbornými úseky obchodní společnosti, které se všechny vyjádřily k určitému podnikatelskému záměru kladně. Jak z hlediska ekonomického, tak právního. Všechny zúčastněné odbory také doporučily určitý postup. Představenstvo tak postupovalo, aby posléze proti jeho členům bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin dle § 127 trestního zákona - porušování závazných pravidel hospodářského styku, anebo, v jiném případě, pro trestný čin dle § 255 - porušování povinnosti při správě cizího majetku.

Ve všech těchto případech je zřejmé, že nestačí pouhý fakt vzniku škody či jiné újmy na majetku obchodní společnosti. Je nezbytné zkoumat, zda u těch, kteří buď rozhodnutí přijali, anebo kteří jeho přijetí doporučili, lze prokázat alespoň eventuální úmysl spáchat trestný čin, přičemž tento úmysl musí zahrnovat všechny složky zmíněného trestného činu. Pouze v případě porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a trestního zákona stačí existence vědomé nedbalosti. Orgány činné v trestním řízení se ale často problémem takto detailně nezabývají a dospějí-li k závěru, že určitý skutek je trestným činem, následuje zpravidla trestní stíhání buď všech členů statutárního orgánu, je-li jich více, nebo jen těch, kteří navenek za obchodní společnost jednali. Obvykle až před soudem se začne detailně prokazovat, jakou míru informací měl statutární orgán před svým rozhodnutím k dispozici.

ŠKODA = SPÁCHÁNÍ TRESTNÉHO ČINU? SUBSIDIARITA TRESTNÍHO STÍHÁNÍ

Kromě toho, že v řadě případů orgány činné v přípravné fázi trestního řízení rezignují na zjišťování a popis subjektivní stránky trestného činu, je čas od času volen jiný přístup. Jeho podstatou je tvrzení, že došlo-li ke škodě, pak byl spáchán trestný čin, protože minimálně in eventum byl statutární orgán s možností vzniku této škody srozuměn. Přitom není brán ohled na to, že eventuální úmysl je charakterizován jako úmysl sledující jiný cíl, avšak za současného srozumění s tím, že dosažení tohoto cíle může být spojeno se vznikem škody.

V případech, kdy je znakem trestného činu buď způsobení škody na majetku podnikatelského subjektu či jednání na úkor tohoto subjektu, se vyskytuje další problém, který doposud nebyl přesvědčivě vyřešen. Tím je nesouhlas obchodní společnosti se závěry orgánů činných v trestním řízení, že společnost utrpěla nějakou újmu. Ať už na majetku nebo na právech.

Z mého pohledu tam, kde se poškozený necítí být poškozeným, je velmi zpochybněna důvodnost trestní represe jako subsidiárního prostředku. Mohou samozřejmě existovat výjimky, např. u akciových společností, kde by těsná nadpoloviční většina umožňovala akcionáři či akcionářům s takovou většinou zcela legálně poškozovat společnost a tedy i zbylé akcionáře. To ovšem není typický případ, obvyklejší bývá, ať již v případě akciových společností nebo společností s ručením omezeným, že ti, kteří reprezentují buď všechny podílníky či akcionáře nebo alespoň podstatnou většinu, podporují stanovisko svého statutárního orgánu.

Problémem je, že trestní právo aktuálně nemá žádný institut, který by obdobně, jako je tomu v případě institutu trestního stíhání se souhlasem poškozeného (§ 163 trestního řádu), zcela jednoznačně vylučoval pro takové případy, kdy se obchodní společnost necítí poškozena, postih statutárního orgánu či bývalého statutárního orgánu.

U kapitálových společností, když zřejmě totéž by per analogiam mohlo platit i pro jiné podnikatelské subjekty, s tímto problémem souvisí i tzv. absolutorium. Absolutorium je právem neupravený institut, jímž valná hromada v případě společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti prohlašuje, že neuplatňuje vůči statutárnímu orgánu žádné nároky.4) Pokud by později, po udělení absolutoria, mělo být zahajováno trestní stíhání pro skutek, jímž měla být obchodní společnosti způsobena újma, ač o tomto skutku valná hromada společnosti věděla a s tímto vědomím udělila zmíněné absolutorium, zdá se být takový postup opět v rozporu s principem subsidiarity trestní represe.

TYPICKÁ DELIKTNÍ JEDNÁNÍ ČLENŮ STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ

V následující části tohoto příspěvku budou zmíněny některé trestné činy, které lze spáchat při výkonu funkce statutárního orgánu nebo v souvislosti s ním.

Můj výběr vychází z praktických zkušeností s četností výskytu takových deliktů, anebo z jiných skutečností, pro které považuji za potřebné se takovým trestným činem zabývat.

POŠKOZOVÁNÍ SPOTŘEBITELE - § 121

Tohoto úmyslného trestného činu se dopustí ten, kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoliv nepatrnou, tedy dosahující nejméně částky 5000,- Kč (§ 89 odst. 11 trestního zákona), tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží a případně uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady.

Tento delikt je stíhán minimálně, ale podle mého názoru má značnou "budoucnost". Jednání, kterých se takto dopouštějí obchodní společnosti na základě rozhodnutí statutárních orgánů, tedy nikoliv náhodný prodej vadného výrobku v sérii jinak bezvadných, ale v podstatě systémový prodej zmetků, je v některých případech realitou. Jinou věcí je, že zatím se jím policie nezabývá.

PORUŠENÍ POVINNOSTI V ŘÍZENÍ O KONKURSU - § 126

Tato norma má postihovat relativně častá jednání spočívající v tom, že člen statutárního orgánu obchodní společnosti po prohlášení konkursu maří nebo ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, obvykle tím, že odmítá spolupracovat a zejména vydat účetní a další doklady společnosti.

V praxi ovšem bývá přistupováno k zahájení trestního stíhání i tehdy, kdy člen statutárního orgánu tvrdí, že uvedené podklady nemá, např. proto, že zůstaly v prostorách úpadce, případně v jiných prostorách, kde k nim buď přístup nemá nebo odkud byly odneseny někým jiným.

Postih dle tohoto ustanovení zatím neprošel testem protiústavnosti jednání, kterým je někdo nucen k tomu, aby se buď doznal, anebo předložil doklady, které ho usvědčují. Přitom je zřejmé, že v případě řady úpadků se tak děje v důsledku jednání člena statutárního orgánu, které by mohlo být posuzováno jako trestný čin, případně evidentně trestným činem je. Nabízí se tedy otázka, jak by se postupovalo v případě člena statutárního orgánu, který by odmítl podklady obchodní společnosti vydat s odůvodněním, že tak činí z obavy před možným trestním stíháním, a tedy nemůže být za takové jednání, např. dle § 126 odst. 1 trestního zákona, trestně stíhán.

Dle § 126 odst. 2 trestního zákona se postihuje nesplnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. Zde jde o typický delikt, který nemůže být spáchán nikým jiným než statutárním orgánem, případně likvidátorem obchodní společnosti (opakem je trestný čin dle § 128 trestního zákona). K uplatňování trestní represe se však v případech, kdy je jasně indikováno podání návrhu na konkurs, avšak návrh podán není, přistupuje velmi selektivně.

V řadě případů, i zmiňovaných ve sdělovacích prostředcích, je prekonkursní stav statutárními orgány udržován bez jakékoliv reakce orgánů činných v trestním řízení. Společně s porušením povinnosti podat návrh na konkurs dochází poměrně často ke skutkům, které spočívají v pokusech individuálně vyjednávat s jednotlivými věřiteli a těmto věřitelům hradit jejich pohledávky zcela nebo zčásti podle klíče, jímž je resolutnost, s jakou je pohledávka vymáhána. Tím se obvykle člen statutárního orgánu dostává do nebezpečí trestního stíhání i pro trestný čin zvýhodňování věřitele dle § 256a trestního zákona.

PORUŠOVÁNÍ ZÁVAZNÝCH PRAVIDEL HOSPODÁŘSKÉHO STYKU - § 127

Toto ustanovení má postihovat úmyslné a závažné porušení pravidel hospodářského styku stanovené obecně závazným právním předpisem, a to v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněnou výhodu.

Typickým příkladem, který zmiňuje judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 15. 4. 1998, sp. zn. Tz 43/98), je nekalosoutěžní jednání. Konkrétně v daném případě předání technické dokumentace a know how třetímu subjektu v rozporu se závazkem uchovat zmíněné informace v tajnosti po smluvně sjednanou dobu. Uvedené rozhodnutí považuji ale za významné i proto, že se obecně zabývá možností odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti. Nejvyšší soud ČR rušil ke stížnosti pro porušení zákona rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, v němž mimo jiné bylo poukázáno na to, že ve věci rozhodovalo představenstvo akciové společnosti. K tomu soud uvádí: "V této souvislosti je však třeba konstatovat, že pokud by skutečně ve věci rozhodovalo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých členů takového kolektivní orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli ... V praxi bude přicházet v úvahu především trestní odpovědnost s přihlédnutím k stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 trestního zákona) zejména u iniciátorů takového kolektivního rozhodnutí členů kolektivního orgánu, kteří se na rozhodnutí prokazatelně podíleli (hlasovali pro ně), a poté i u realizátorů takového kolektivního rozhodnutí, kterými jsou zpravidla statutární orgány, popř. další orgány příslušné společnosti a zejména vrcholoví manažeři (nezákonné, resp. protizákonné rozhodnutí kolektivního orgánu, které dokonce naplňuje znaky trestného činu, je nemůže zavazovat)."

ZNEUŽÍVÁNÍ INFORMACÍ V OBCHODNÍM STYKU - § 128

Jde o ustanovení, které má postihovat úmyslné jednání ve dvou poměrně odlišných formách. Jednak zneužití informací získaných z nikoli veřejně přístupných zdrojů a dále uzavření smlouvy mezi dvěma nebo více podniky či organizacemi se stejným nebo podobným předmětem činnosti, a to na úkor jedné nebo více z nich, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch.

Pokud se týká druhé skutkové podstaty, tj. odstavce 2 § 128 trestního zákona, jde v současné době o bezkonkurenčně nejproblematičtější ustanovení v oblasti hospodářských trestných činů - zejména proto, že znakem tohoto trestného činu není, či nemusí být vznik škody, postačí toliko fakt, že uzavření určité smlouvy bylo na úkor jednoho nebo více subjektů. Názory na to, co tímto "úkorem" může být, se v praxi velmi liší. Obvykle však je za naplnění tohoto znaku považován vznik škody, což je při splnění dalších skutečností (a zvláště pak v případě statutárních orgánů) znak typický i pro porušení povinnosti při správě cizího majetku. Podle mého přesvědčení je tedy zdrcující většina skutků (ne-li všechny), postihovaných podle § 128 odst. 2, případně odst. 4 trestního zákona, postižitelná i dle § 255 či § 255a trestního zákona.

Typickým jednáním, pro které byl § 128 odst. 2 trestního zákona "konstruován", je jednání, kdy osoba oprávněná jednat za dva podnikatelské subjekty se stejným nebo podobným předmětem činnosti, uzavře sérii smluv, kterými jeden z těchto subjektů v podstatě vyřadí z podnikatelské činnosti. Například ukončí smluvně nájem nebytových prostor, v nichž bylo podnikáno, převede telefonní stanici, převede i obchodní smlouvy, a to vše z jednoho subjektu, za který jedná, na subjekt druhý [viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, 3 To 148/98, ASPI 13986 (JUD)]. Toto rozhodnutí je do určité míry ilustrací problematičnosti § 128 odst. 2, neboť soud zde dospěl k závěru o naplnění této skutkové podstaty i přesto, že minimálně jedna z uzavřených smluv byla neplatná, a to absolutně, a dále přesto, že v jednom z případů nešlo o uzavření smlouvy jako takové, ale o uzavření dohody o ukončení nájmu, tedy v podstatě o zrušení smlouvy. Pro závěr soudu o naplnění skutkové podstaty nebylo v této věci významné a také nebylo zjišťováno, zda a případně jaká škoda vznikla společnosti, jejíž smlouvy byly zrušeny.

Složitost posuzování věcné stránky trestného činu dle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona dokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 26. 6. 2002, 4 Tz 24/2002-1 [ASPI: 25076 (JUD)], z něhož je patrné, že ani nalézací ani odvolací soud se nedokázaly adekvátně s touto problematikou vypořádat. Teprve Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí uvedených soudů, ovšem za situace, kdy již odsouzený byl delší dobu ve výkonu trestu. Přitom v daném případě, který ve své době vzbudil i značnou pozornost sdělovacích prostředků, stálo proti jednomu znaleckému posudku, který odsouzeného usvědčoval, šest znaleckých posudků, které prokazovaly, že poměrně složité obchodní transakce, již se měl odsouzený jako statutární orgán akciové společnosti účastnit, nebyly na úkor žádného z účastníků smlouvy. V tomto případě pak navíc byl ve všech dalších skutcích buď vyčíslen získaný prospěch, nebo utrpěná ztráta, tedy nepochybně bylo možné vyčíslit škodu, která tvrzeným jednáním člena statutárního orgánu akciové společnosti měla vzniknout.

S výše uvedeným rozhodnutím koresponduje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, podle něhož se za nevýhodnou ve smyslu § 128 odst. 2 trestního zákona považuje i taková smlouva, která jakýmkoliv způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jen o finanční prospěch. Čin však musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Tato výhoda může mít materiální, nemateriální i jakoukoliv jinou povahu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy. V tomto konkrétním případě mělo být zmíněnou spekulativní výhodou to, že se obviněný, jako jeden ze dvou společníků společnosti s ručením omezeným, zbaví druhého společníka.

Podmínka stejného nebo podobného předmětu činnosti jako naplnění skutkového znaku trestného činu dle § 128 odst. 2 trestního zákona je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, splněna, existuje-li předmět činnosti, v němž jsou " subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu". Nejvyšší soud tak reagoval na námitku dovolatele v konkrétní věci, přičemž uvedl: "Přestože citované ustanovení, jak již bylo výše zmíněno, sankcionuje některé případy porušení zákazu konkurence, jeho formulace nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky nebo organizace, v nichž pachatel působí, skutečně vykonávají takovou aktivitu, která patří do alespoň částečně shodného předmětu činnosti těchto podniků nebo organizací a při které si na trhu přímo konkurují. Jednání pachatele totiž může negativně ovlivnit alespoň částečně shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez takové přímé konkurence, a to jen v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím např. znemožní znevýhodněnému subjektu, aby vůbec zahájil a rozvinul svou podnikatelskou aktivitu právě v té oblasti, kde má stejný nebo obdobný předmět činnosti jako zvýhodněný subjekt, anebo bude-li znevýhodněný subjekt naopak nucen utlumit či zcela ukončit dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo obdobného předmětu činnosti. Zároveň zvýhodněný subjekt může díky tomu a na úkor znevýhodněného subjektu rozvinout třeba i dosud nevyužívaný předmět činnosti, k jehož výkonu má oprávnění. Jinak řečeno, ke spáchání trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. postačí jen potenciální a nebo nepřímé ohrožení výkonu činnosti některého z více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel působí, a potenciální nebo nepřímé zvýhodnění výkonu činnosti jiného z nich, jde-li o jejich stejný nebo podobný předmět činnosti, aniž by bylo třeba, aby si tyto podnikatelské subjekty skutečně na trhu již konkurovaly ve stejném nebo obdobném předmětu činnosti." Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má nepochybně značnou váhu, avšak nemohu se ztotožnit se spekulativní úvahou možného úkoru určitého jednání, který, podle toho, jak je zmíněné rozhodnutí interpretováno, není třeba ani prokazovat.

PORUŠOVÁNÍ AUTORSKÉHO PRÁVA, PRÁV SOUVISEJÍCÍCH S PRÁVEM AUTORSKÝM A PRÁV K DATABÁZI - § 152

Nejčastějšími způsoby porušování autorských práv je užívání ilegálně získaných počítačových programů v obchodní společnosti a produkce zvukově obrazového záznamu či jiného díla.

Pokud jde o ilegální užívání počítačových programů, pak - stejně jako v případě jakéhokoliv jiného úmyslného trestného činu - musí být prokázáno, že statutární orgán byl informován o existenci ilegálních programů v počítačích či počítačové síti své obchodní společnosti a že je s úmyslem užívat, či jejich užívání připustit, v této síti ponechal, respektive jejich užívání strpěl.

Problematika sdělování díla veřejnosti v hotelech či restauracích, za které jsou postihovány obchodní společnosti, vlastníci těchto zařízení, je pravděpodobně známa širší veřejnosti. Zřejmě nejvýznamnějším rozhodnutím v této věci je rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06. Poměrně protichůdná rozhodnutí ve věci povinnosti vlastníků, kteří ve svých restauracích či jiných obdobných objektech provádějí produkci zvukově obrazového záznamu a hudebních děl bez smlouvy s příslušným kolektivním správcem autorských práv, Ústavní soud vyřešil tak, že taková činnost je sama o sobě protiprávní. Otázkou ovšem je, zda jde o delikt civilní nebo trestní, což se musí zkoumat a v této souvislosti Ústavní soud znovu poukázal na to, že "chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné...". O několik řádek dále pak Ústavní soud uvádí: "Trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů."

OBECNÉ OHROŽENÍ - § 180

Jako jistou kuriozitu, ovšem s významným informačním nábojem, zmiňuji případ, kdy byl statutární orgán postižen za spáchání trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že připustil provádění stavebních úprav v objektu "jeho" obchodní společnosti, ač k takovému postupu nebylo vydáno stavební povolení, a v důsledku těchto oprav došlo k závažnému narušení zmíněného objektu. V této souvislosti soud judikoval (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005), že do povinnosti člena představenstva vykonávat působnost této funkce s péčí řádného hospodáře spadá i provádění kontroly, zda osoba, kterou představenstvo pověřilo vedením stavebních prací, postupuje na základě stavebního povolení, projektové dokumentace a s náležitým zajištěním realizace stavby oprávněnou osobou. Dojde-li v důsledku vědomého neplnění této činnosti ke zřícení stavby a ke škodě velkého rozsahu, naplní se znaky trestného činu obecného ohrožení.

Uvedené rozhodnutí je pozoruhodné i tím, že v něm soud jednoznačně odmítl tezi o totožnosti majetku obchodní společnosti, ve které akcionář vlastní sto procent akcií, s majetkem tohoto akcionáře. Nejvyšší soudu ČR judikoval, že pokud obviněný, který je předsedou představenstva a stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu společnosti (srov. § 154 a násl. obchodního zákoníku), nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj majetek cizí - škoda vznikla pouze akciové společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného a stejně tak mu uložit povinnost ji nahradit (srov. též § 194 odst. 5 věta třetí obchodního zákoníku). Nelze popřít, že toto odlišování právních subjektů a vlastnictví, má opodstatnění. Na druhé straně si ale stěží lze představit situaci, že by soud rozhodoval o uložení povinnosti nahradit škodu bez toho, že by se poškozený připojil k trestnímu řízení. Stejně tak se jeví jako nepravděpodobné, že by tak učinila obchodní společnost, je-li ovládána stoprocentním akcionářem, který je v trestním řízení stíhán. Opravdu právní lahůdkou by pak byla situace, kdy by snad k takovému připojení z nějakého záhadného důvodu došlo a následně by na majetek odsouzeného byla vedena exekuce, v jejímž důsledku by ve prospěch poškozeného, tedy akciové společnosti, byly v dražbě prodány akcie této obchodní společnosti, čímž by byl odsouzený v podstatě vyvlastněn.

PORUŠOVÁNÍ POVINNOSTI PŘI SPRÁVĚ CIZÍHO MAJETKU - § 255 A § 255A

V prvém případě jde o úmyslný trestný čin, v druhém je subjektivní stránka dána v případě existence vědomé nedbalosti.

Jde o zřejmě nejhojněji užívané ustanovení trestního zákona ve vztahu ke statutárním orgánům, které předpokládá, že potenciální pachatel má buď zákonem uloženou a nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a v případě § 255 trestního zákona jinému úmyslně způsobí škodu nikoliv malou porušením výše zmíněné povinnosti, v případě § 255a pak tuto povinnost poruší z vědomé nedbalosti a jinému tím způsobí značnou škodu.

Striktní výklad obou skutkových podstat by mohl vést k závěru, že zde mohou existovat "dva majetky". Jeden, který má být spravován, avšak tato povinnost či tento závazek byl porušen, a druhý, na kterém v důsledku tohoto porušení byla způsobena škoda (srov. "jinému způsobí škodu"). Ve skutečnosti jsou ale obě ustanovení interpretována tak, že má jít o škodu na majetku, který byl ex lege anebo ex contracto pachatelem spravován.

Pokud jde o povinnost spravovat cizí majetek, musí být dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí z 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003) "mezi zákonem, podle něhož má pachatel povinnost, o jejíž porušení jde, a správou majetku poškozeného subjektu přímý vztah v tom smyslu, že správa tohoto majetku je předmětem úpravy daného zákona". Tedy nemůže jít o jakousi obecnou povinnost nezpůsobit škodu apod., ale o povinnost, která je buď "vymezena obecně, např. jako povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, nebo ... s různou mírou konkrétnosti...".

V případě obchodních společností je mimo veškerou pochybnost uvedená povinnost ukládána § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Výklad tohoto pojmu již byl zmíněn. K odlišnému právnímu názoru dospěl pátý senát Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí z 11. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1102/2006), podle jehož názoru je například možné i porušení povinnosti dle § 73 a násl. zákoníku práce, je-li jeho důsledkem škoda, kvalifikovat jako trestný čin dle § 255 trestního zákona. S ohledem na rozdílná stanoviska byla věc postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR k rozhodnutí.

Poznámky:

1) Právní odpovědnost je zvláštním druhem právního vztahu vznikajícího v důsledku porušení právní povinnosti a spočívajícího ve vzniku nové (sekundární) povinnosti sankční povahy. Viz Aleš Gerloch, Teorie práva, Plzeň 2004, str. 156.

2) Viz Podnikání a ekonomická kriminalita, Šámal/Púry/Sotolář/

Štenglová, C. H. BECK, 2001.

3) Viz Komentář k obchodnímu zákoníku, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., C. H. Beck, 11. vydání, 2006, str. 745; též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006.

4) Viz např. Tomáš Dvořák, Práva a povinnosti jednatele, ASPI Publishing, 2002, str. 299, ASPI 26324 (LIT).


Tomáš Sokol
advokát, Praha, člen redakční rady Právního rádce

Související