Jinými slovy se právo věřitele žádat plnění po dlužníkovi označuje jako pohledávka a povinnost dlužníka poskytnout plnění věřiteli pak nazýváme dluhem.

Právní definici závazkového právního vztahu nalézáme v § 488 občanského zákoníku, který stanoví: "Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek."

ČLENĚNÍ ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ

Závazkové právní vztahy se tradičně člení podle typických důvodů jejich vzniku na smluvní a mimosmluvní.

Ustanovení § 489 občanského zákoníku uvádí: "Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně."


ZÁVAZKOVÉ PRÁVO SMLUVNÍ

Občanské závazkové právo smluvní je upraveno v § 488 a násl. občanského zákoníku (obecná úprava) a poté v § 588 a násl. citovaného zákona (zvláštní úprava jednotlivých závazkových vztahů).

Obchodní závazkové právní vztahy jsou pak upraveny v § 269 a násl. obchodního zákoníku (obecná úprava) a v § 409 a násl. tohoto zákona (jednotlivé obchodní závazkové vztahy).

Závazkové smlouvy lze členit na:

- smlouvy, které zakládají závazkové právní vztahy; jedná se buď o smlouvy zákonem výslovně upravené nebo smlouvy zákonem nepojmenované,

- smlouvy zajišťující závazkové právní vztahy, jejichž popis je předmětem této práce,

- smlouvy působící změnu závazkových vztahů a konečně

- smlouvy působící zánik závazkových právních vztahů.

Občanské právo smluvní zná několik právních zásad, z nichž mezi nejdůležitější patří zásada autonomie vůle a smluvní svobody a dále i zásada rovnosti stran.

ZÁVAZKOVÉ PRÁVO MIMOSMLUVNÍ

Závazkové právo mimosmluvní, neboli deliktní, je upraveno v § 420 a násl. občanského zákoníku, které se týkají jak obecné skutkové podstaty náhrady škody, tak i případů zvláštní odpovědnosti.

Náhrada škody mezi podnikateli, vzniklá porušením povinnosti ze smlouvy nebo z ustanovení obchodního zákoníku, je upravena v § 373 a násl. obchodního zákoníku.

Stejné členění jako u náhrady škody v občanském zákoníku je zachováno i v případě úpravy odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, jež je aplikovatelná i na vztahy bezdůvodného obohacení mezi podnikateli.

Závazkové právní vztahy deliktní vznikají z protiprávního úkonu. Jinými slovy tuto právní konstrukci nazýváme občanskoprávní nebo obchodněprávní odpovědností, kterou se rozumí povinnost nést nepříznivý právní následek, který vznikl porušením původní právní povinnosti a který je zároveň předpokládán jako sankční následek v příslušné normě občanského nebo obchodního práva.

OBSAH A PŘEDMĚT ZÁVAZKOVÉHO PRÁVNÍHO VZTAHU

Obsahem závazkového právního vztahu je souhrn subjektivních práv a povinností mezi dlužníkem a věřitelem. Platí, že závazkový vztah je právním vztahem relativním, tedy že oprávnění konkrétně určeného věřitele odpovídá povinnost konkrétního dlužníka a naopak. Tím se tyto vztahy odlišují od právních vztahů absolutních, kde oprávnění jednoho odpovídají povinnosti blíže neurčeného počtu právních subjektů.

Na základě závazkového vztahu je věřitel oprávněn od dlužníka požadovat plnění, přičemž dlužníkově povinnosti splnit dluh odpovídá jeho subjektivní právo požadovat od věřitele, aby od něho řádně nabídnuté plnění přijal.

Předmětem závazkového vztahu není nic jiného než předmět plnění, tedy to, co je dlužník povinen plnit svému věřiteli a věřitel naopak povinen od svého dlužníka přijmout.

Primárním předmětem závazkového právního vztahu je tedy chování jeho subjektů, přičemž právní teorie vymezila několik různých způsobů vzájemného chování subjektů závazkových vztahů:

- subjekty mají navzájem povinnost si něco dát,

- jeden subjekt má povinnost něco dát a druhý se zavazuje za to něco konat,

- oba subjekty mají navzájem povinnost něco konat,

- jeden subjekt má povinnost něco konat a druhý subjekt se zavazuje něco mu za to dát.

Druhovým předmětem závazkového právního vztahu jsou pak zejména věci jako samostatné předměty občanskoprávních vztahů. Lze konstatovat, že věci jsou předmětem onoho chování tak, jak bylo popsáno v předchozím odstavci tohoto pojednání.

O druzích plnění platí to, co si jako druh plnění, respektive jeho určení dohodnou sami účastníci občanskoprávního nebo obchodněprávního závazkového vztahu. Plnění tedy může být určeno individuálně, jednotlivě (např. konkrétní movitá věc) nebo genericky, druhově (např. určité množství druhově určených movitých věcí).

Předmět plnění může být určen i alternativně, předmětem závazku tedy mohou být dvě plnění a volbu může provést buď dlužník, nebo věřitel. V právní teorii je známa i tzv. alternativa facultas, která znamená, že předmět závazkového vztahu je pouze jediný, zatímco předměty plnění jsou dva. Dlužník je v tomto případě oprávněn, aby se podle smlouvy nebo podle objektivních okolností zprostil svého závazku plněním jiného předmětu, než ke kterému byl původně zavázán.

OBCHODNÍ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY

Obchodní závazkové vztahy jsou soukromoprávní závazkové vztahy, které jsou charakterizovány obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník má v tomto případě povahu předpisu speciálního k občanskému zákoníku a v § 261 obsahuje základní charakteristiku a kategorizaci obchodních závazkových vztahů.

Obchodní zákoník rozlišuje mezi obchodními vztahy relativními, kterými jsou vztahy mezi podnikateli, jestliže je při jejich vzniku zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týkají jejich podnikatelské činnosti, a obchodními vztahy absolutními.

Relativní jsou takové vztahy, na jejichž obou stranách stojí podnikatel. Podle obchodního zákoníku jsou podnikateli:

- osoby zapsané v obchodním rejstříku,

- osoby, které podnikají na základě živnostenského oprávnění,

- osoby, která podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů,

- fyzické osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do evidence podle zvláštního předpisu.

Kritériem třídění je povaha subjektu závazkového právního vztahu při vzniku závazkového právního vztahu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud podnikatel nevstoupí do vztahu s jiným podnikatelem, nepodléhá režimu obchodního zákoníku. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání, je nutná - také podnikatel si může opatřovat věci pro svou osobní potřebu, respektive pro jinou než podnikatelskou činnost. Potom ale nejde o vztah, který má obchodní charakter, není důvod, aby pro něj platila speciální úprava.2)

Pod režim obchodního zákoníku však patří i vztahy mezi státem nebo samosprávnými jednotkami a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.

Obchodní zákoník dále umožňuje, aby si strany písemně dohodly, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Jediným omezením je kogentní § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, který stanoví, že "jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná".

Obchodní zákoník však upravuje i závazkové právní vztahy, které jsou obchodními vztahy absolutními. To jsou vztahy, které podléhají obchodnímu zákoníku bez ohledu na to, jaká je povaha jejich subjektů, přičemž obchodní zákoník podává jejich taxativní výčet.

ZAJIŠTĚNÍ OBCHODNÍCH ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ

Charakter a konstrukce institutů zajištění obchodních závazkových vztahů se odvíjí od jejich hlavní funkce, a to poskytnout věřiteli záruku solventnosti dlužníka.

Právní úprava zajištění v obchodním zákoníku navazuje na právní úpravu zajištění závazků v občanském zákoníku. Obchodní zákoník v některých případech doplňuje obecnou úpravu občanského zákoníku o ustanovení, která budou aplikována jen pro zajištění obchodních závazků, v jiných případech, např. ručení a uznání závazku, má obchodní zákoník komplexní úpravu, takže na tyto instrumenty zajištění se úprava obsažená v občanském zákoníku nepoužije.

Podle občanského zákoníku lze obchodní závazkový vztah zajistit:

- zástavním právem k věci,

- zastavením pohledávky,

- podzástavním právem,

- zadržovacím právem,

- smluvní pokutou,

- dohodou o srážkách ze mzdy a jiných příjmů,

- převodem práva,

- postoupením pohledávky,

- jistotou.

Obchodní zákoník upravuje jako zajišťovací prostředky:

- zástavní právo k obchodnímu podílu,

- smluvní pokutu (jen některá ustanovení),

- ručení (komplexně),

- bankovní záruku (komplexně),

- uznání závazku (komplexně),

- finanční zajištění (komplexně) - bude předmětem samostatného pojednání.

Ohledně vzájemného vztahu mezi úpravou zajišťovacích instrumentů podle občanského zákoníku na straně jedné a obchodního zákoníku na straně druhé platí, že pokud obchodní zákoník obsahuje úpravu zajišťovacího instrumentu, která je komplexní, nepoužije se úprava, která je obsažena v občanském zákoníku.

Kromě toho soudní judikatura dovodila, že "ustanoveními oddílu 5. části 8. občanského zákoníku není vyloučeno jiné ujednání účastníků občanskoprávního vztahu, směřující k zajištění závazku. Nebude-li takové ujednání shledáno z jiných důvodů neplatným, nelze tuto neplatnost dovodit jen z té skutečnosti, že jde o ujednání v zákoně neupravené." Tato právní věta pochopitelně platí i pro obchodní závazkové právní vztahy.

ZÁSTAVNÍ PRÁVO

Zástavní právo je absolutním věcným právem. Zástavní právo zatěžuje věc bez ohledu na jejího vlastníka a se změnou vlastníka přechází povinnost strpět realizaci zástavního práva na nového vlastníka. Předmětem zástavního práva je způsobilá zástava, jíž může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy.

Zákon definuje zástavní právo v § 152 občanského zákoníku tak, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva. Obvyklou se rozumí cena, za kterou by bylo možné prodat danou věc v místě a čase prodeje.

Z podnikatelského hlediska je důležitý také § 155 odst. 3 občanského zákoníku, který stanoví, že "zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky".

Co se týče smluv mezi podnikateli, které mají hromadnou nebo opakující se povahu, např. určité rámcové smlouvy, mohou být zástavním právem do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.

Ohledně dalšího osudu zajišťovaného závazku platí, že zástavní právo se vztahuje rovněž na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného.

Důvodem pro vznik zástavního práva je jednak písemná smlouva nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. Ze zákona tak například vzniká zástavní právo na přepravované věci ve vztahu k pohledávce přepravce na přepravném apod.

Podstatnými náležitostmi zástavní smlouvy jsou, kromě uvedení smluvních stran (pokud se bude osoba zástavního dlužníka lišit od osoby vlastníka zástavy, je potřeba, aby smlouvu podepsal tento vlastník jako zástavce) a projevu vůle zastavit zástavu, specifikace zástavy tak, aby byla nezaměnitelná s jinou (v případě nemovitosti pak podle označení dle katastru nemovitostí), a popis pohledávky, kterou zástava zajišťuje (uvedením výše, důvodu a subjektů závazku).

VZNIK ZÁSTAVNÍHO PRÁVA

Zástavní právo k nemovitým věcem, k bytům nebo nebytovým prostorům se jako právo věcné zapisuje do katastru nemovitostí. Lze konstatovat, že zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Tímto režimem je zabezpečena ochrana nejen věřitelů, ale i případných nabyvatelů nemovitostí.

Ohledně movitých věci platí, že ke vzniku zástavního práva je třeba, aby byly odevzdány zástavnímu věřiteli (§ 157 odst. 2 občanského zákoníku: "Zástavní právo k movitým věcem vzniká jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli,..."). Odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli může být nahrazeno jejím předáním do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele nebo pro zástavního dlužníka u třetí osoby, je-li to dohodnuto v zástavní smlouvě. Otázka vlastnictví zástavy se promítá do právního postavení zástavního dlužníka a zástavního věřitele tak, že platí, že dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Zástavní právo k pohledávce vznikne uzavřením smlouvy, strany si však mohou smluvit jiný okamžik vzniku zástavního práva.

Zákon odlišuje okamžik vzniku zástavního práva k pohledávce a účinnost tohoto zástavního práva vůči dlužníkovi zastavené pohledávky (poddlužníkovi). Účinnost vůči poddlužníkovi nabývá toto zástavní právo až od okamžiku, kdy mu je zástavní dlužník písemně oznámí. Druhým způsobem nabytí účinnosti vůči poddlužníkovi je prokázání tohoto zástavního práva zástavním věřitelem. V tomto případě tedy nestačí pouhé oznámení, ale zástavní věřitel musí vznik zástavního práva dostatečně prokázat např. předložením smlouvy o zřízení zástavního práva.

Zástavní právo k nemovitým věcem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, zástavní právo k věci hromadné, zástavní právo k souboru věcí a zástavní právo k movitým věcem, k nimž má podle zástavní smlouvy vzniknout zástavní právo, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, vzniká zápisem do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky (to neplatí, bylo-li zástavní právo zřízeno rozhodnutím soudu nebo správního úřadu, v tomto případě totiž zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí). Zástavní smlouva k takovým věcem musí mít formu notářského zápisu. Zápis zástavního práva do Rejstříku zástav pak provede notář, který sepsal zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu, bezodkladně po uzavření zástavní smlouvy. Otázka vlastnictví zástavy se opět promítá do právního postavení zástavního dlužníka a zástavního věřitele tak, že platí, že cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví.

VZÁJEMNÁ PRÁVA A POVINNOSTI

Mezi zástavcem a zástavním věřitelem existuje komplex vzájemných práv a povinností, které se budou aplikovat za trvání zástavního práva.

Zejména se jedná o to, že zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Zástavní věřitel tedy není ani držitelem zástavy, tedy osobou, která má věc u sebe a nakládá s ní jako s vlastní, tím méně jejím vlastníkem nebo nájemcem. Zástavní věřitel je, právní terminologií řečeno, pouze jejím detentorem, tedy osobou, která věc má sice u sebe, ale nikoliv pro sebe, tzn. ví, že nemůže s věcí nakládat jako s věcí vlastní. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníkovi právo na jejich náhradu.

Co se týče práva zástavního věřitele jako detentora užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky, lze toto pouze se souhlasem zástavce. V tomto směru doporučujeme písemnou dohodu, nejlépe obsaženou v zástavní smlouvě, o tom, jakým způsobem bude zástavní věřitel práva zástavce vykonávat. Dojde-li během doby, v níž má zástavní věřitel u sebe zástavu, k její ztrátě, zničení nebo poškození, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu, tedy podle § 421 občanského zákoníku. Odpovědnost je konstruována jako odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění, v tomto případě zástavního věřitele.

Pro případ, že je zástavním věřitelem zástava odevzdána třetí osobě, ta nesmí převzatou věc odevzdat další osobě ani ji použít nebo umožnit její použití jinému; v ostatním má tato osoba práva a povinnosti schovatele podle § 747 a násl. občanského zákoníku, není-li dohodnuto jinak. Také v tomto směru však doporučujeme písemnou dohodu v zástavní smlouvě, aby zástavní věřitel předešel odpovědnosti, tzv. culpa in eligendo, pro případ výběru takové osoby schovatele.

Mezi povinnosti zástavního dlužníka patří, aby se zdržel všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ztratí-li zástava na ceně tak, že se zajištění pohledávky stane nedostatečným, má zástavní věřitel právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se část pohledávky, která není zajištěna, splatnou. Totéž, co bylo řečeno o zástavním dlužníkovi, platí mutatis mutandis i pro zástavce pro případ, kdy se jedná o dvě samostatné osoby.

REALIZACE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA

Ohledně realizace zástavního práva platí, že není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže byla pohledávka po splatnosti splněna jen částečně, nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Mnohost zástavních práv váznoucích na jedné věci má pak za následek, že se uspokojují zajištěné pohledávky postupně, v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv.

Způsob realizace zástavního práva je ponechán na vůli zástavního věřitele, který může zástavu zpeněžit ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu. Je-li pohledávka zajištěna více zástavami, může zástavní věřitel navrhnout zpeněžení kterékoliv z nich, nebo, je-li to třeba k uspokojení pohledávky, může navrhnout i prodej více nebo všech těchto zástav. Vedle toho platí, že se zástavní věřitel může domáhat uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem u soudu v klasickém nalézacím řízení (jako tomu bylo do roku 2001) a z tohoto řízení vzešlý právní titul nechat vykonat buď prodejem movitých věcí nebo nemovitosti. Tato cesta však již není s ohledem na faktor času příliš praktická.

Pokud je předmětem zástavního práva pohledávka, plní poddlužník svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky přímo zástavnímu věřiteli. Jestliže je předmětem poddlužníkova závazku věc, vzniká jejím předáním zástavnímu věřiteli zástavní právo k této věci a zástavní právo k pohledávce tím zaniká.

Pokud tu bylo pojednáno o náležitostech zástavní smlouvy, dále jsou uvedena ujednání, která zákon považuje za neplatná. Neplatné je takové ujednání, které stanoví, že:

- zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit,

- zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli,

- zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem,

- zástavní věřitel se nesmí po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy,

- při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

ZÁNIK ZÁSTAVNÍHO PRÁVA

Ustanovení § 170 občanského zákoníku stanoví, že zástavní právo zaniká:

- zánikem zajištěné pohledávky,

- zánikem zástavy,

- vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem,

- uplynutím doby, na niž bylo zřízeno,

- složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy,

- písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem,

- v případech stanovených zvláštními právními předpisy.

Zástavní právo nezaniká, vztahuje-li se i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka.

Zákon dále z opatrnosti uvádí, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.

Ohledně zástavního práva, které je zaznamenáno v příslušném veřejném registru, platí, že zanikne-li zástavní právo k nemovitým věcem, k nimž vzniklo vkladem do katastru nemovitostí, provede se k témuž dni jeho výmaz.

Zanikne-li zástavní právo zapsané nebo zaznamenané v Rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou České republiky, provede kterýkoliv notář jeho výmaz, požádá-li o něj zástavní věřitel, nebo bude-li mu zánik zástavního práva prokázán.

ZÁSTAVNÍ PRÁVO K OBCHODNÍMU PODÍLU

Speciální úprava zástavního práva k obchodnímu podílu je obsažena v obchodním zákoníku, přičemž v § 117a odst. 8 je výslovně stanoveno, že otázky neupravené ustanovením obchodního zákoníku o zástavním právu k obchodnímu podílu budou řešeny s použitím obecných ustanovení občanského a obchodního zákoníku o zástavním právu k movitým věcem.

Obchodní zákoník předně v § 117a zakotvuje možnost zastavit obchodní podíl, což odstranilo spory, zda je možné zřídit zástavní právo k obchodnímu podílu, které zde panovaly před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Platí zde ovšem přísnější forma pro zástavní smlouvu, neboť nejen že musí být písemná, ale podpisy na zástavní smlouvě musejí být úředně ověřeny. Další podmínkou pro vznik zástavního práva k obchodnímu podílu může být souhlas valné hromady, a to v případech, kdy se tento souhlas vyžaduje i k převodu obchodního podílu (lze dohodnout v zakladatelských dokumentech společnosti). Proces vzniku zástavního práva k obchodnímu podílu je završen jeho zápisem do obchodního rejstříku, který má konstitutivní povahu. Aktivně legitimován k podání návrhu na zápis zástavního práva do obchodního rejstříku je zástavní věřitel nebo zástavce. Jde o speciální ustanovení k § 31 odst. 1 obchodního zákoníku, které se v tomto případě nepoužije.3)

Během trvání zástavního práva k obchodnímu podílu vykonává společník i nadále práva spojená s účastí ve společnosti.

Po splatnosti zajištěné pohledávky dochází k realizaci uhrazovací funkce zástavního práva k obchodnímu podílu. Zástavnímu věřiteli od toho okamžiku náleží plnění, na které vznikne nárok na základě účasti ve společnosti, a to do výše zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; tato plnění se započítávají na zajištěnou pohledávku. Dále je zástavní věřitel oprávněn zastavený obchodní podíl prodat svým jménem a na náklady dlužníka v obchodní veřejné soutěži nebo ve veřejné dražbě, nepotřebuje k tomu ani souhlas valné hromady společnosti, ani souhlas dlužníka či zástavce. Dlužníkovi náleží výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení účelně vynaložených nákladů.

Pokud se zástavnímu věřiteli nepodaří zastavený obchodní podíl prodat, je od okamžiku neúspěšného pokusu o prodej oprávněn vykonávat práva spojená se zastaveným obchodním podílem. Může se také se zástavcem dohodnout o převodu dotčeného obchodního podílu. Platí zde ovšem speciální ustanovení ohledně smlouvy o převodu. Ve smlouvě musí být uvedeno, že se obchodní podíl převádí na úhradu dluhu, hodnota podílu musí být stanovena znalcem jmenovaným soudem na návrh zástavního věřitele. K této smlouvě o převodu obchodního podílu však není nutný souhlas valné hromady, i když se jinak vyžaduje.

Převodem obchodního podílu na zástavního věřitele zástavní právo zaniká a věřitel je povinen vyplatit zástavci částku, o niž převyšuje hodnota obchodního podílu dlužnou pohledávku s příslušenstvím včetně nákladů znaleckého posudku. Pro další způsoby zániku zástavního práva se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku.

Obchodní zákoník dále upravuje osud zástavního práva k obchodnímu podílu v případě fúze společnosti (§ 69a odst. 4) a změny právní formy (§ 69d odst. 3).

PODZÁSTAVNÍ PRÁVO

Podstatou podzástavního práva, upraveného výlučně v občanském zákoníku, je zástava pohledávky zajištěné zástavním právem. Předmětem zástavního práva může být pouze věc, ať už movitá, nebo nemovitá. U nemovité věci, bytu nebo nebytového prostoru je nutný ke vzniku podzástavního práva vklad do katastru nemovitostí.

Ohledně postavení vlastníka zastavené věci se v zákoně stanoví, že jeho souhlasu ke vzniku podzástavního práva není třeba. Toto právo je však vůči němu účinné až poté, co mu byl vznik podzástavního práva písemně oznámen.

Zástavní věřitel (podzástavce) může předat zastavenou movitou věc, kterou má u sebe, podzástavnímu věřiteli, nezbavuje se tím ale odpovědnosti za plnění povinností jejímu zástavci. Vzhledem k § 174 odst. 3 občanského zákoníku, který zakotvuje přiměřené použití ustanovení o zástavním právu na právo podzástavní, se použije při určení povinností podzástavce § 162 a násl. občanského zákoníku. Z něj vyplývá např. povinnost podzástavce starat se o předmět zástavy s péčí řádného hospodáře, opatrovat a chránit jej před poškozením, ztrátou a zničením, přičemž má nárok na účelně vynaložené náklady, které mu vzniknou při plnění této povinnosti.

K realizaci podzástavního práva dochází, pokud splatná pohledávka, která je zajištěna podzástavním právem, není včas splněna. Potom může podzástavní věřitel uplatnit uspokojení ze zástavy místo zástavního věřitele (podzástavce).

S přihlédnutím k výše uvedeným zvláštnostem podzástavního práva platí, že při řešení dalších otázek se přiměřeně použijí ustanovení o zástavním právu.

ZADRŽOVACÍ PRÁVO

Dalším zajišťovacím prostředkem, který je věcným právem upraveným v občanském zákoníku, je právo zadržovací. Jeho podstata spočívá v tom, že subjekt, který má povinnost movitou věc vydat, tak odmítá učinit, a to za účelem zajištění své pohledávky vůči tomu, komu má věc vydat, až do okamžiku uspokojení této pohledávky. Ustanovení § 176 občanského zákoníku uvádí negativně, že "zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí". Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, byl-li proti dlužníkovi podán návrh na konkurs.

Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc. Právu zadržet věc odpovídá i povinnost oprávněné osoby bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a jeho důvodech; jestliže smlouva, na jejímž základě má věc u sebe, byla uzavřena písemně, musí být i vyrozumění písemné.

Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených má ten, kdo věc zadržuje, postavení, jaké má zástavní věřitel ohledně zástavy. V tomto případě tedy platí to, co bylo řečeno výše, a sice, že plody a užitky může oprávněná osoba požívat pouze se souhlasem toho, od něhož zadrženou věc převzala. S tím souvisí i otázka vlastnictví věci. Dlužník bude v takových případech zejména vlastníkem zadržené věci. Nelze však vyloučit situaci, kdy dlužník bude pouze držitelem nebo detentorem zadržované věci. V takovém případě pochopitelně bude mít zadržovací právo přednost před právem na vydání věci, neboť zadržení na základě občanského zákoníku je svébytný způsob "oprávněného" zadržení věci, které není neoprávněným zásahem do práva vlastnického ve smyslu § 126 občanského zákoníku.

Ohledně realizace zadržovacího práva platí, že věřitel má právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem. Ve vztahu k movité věci tak zadržovací právo představuje vyšší míru ochrany než právo zástavní. Kolize může nastat zejména v případě movitých věcí, u kterých není ke vzniku zástavního práva zapotřebí jejich odevzdání zástavnímu věřiteli; zde má tedy zadržovatelova pohledávka přednější postavení než pohledávka zástavního věřitele.

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, nebo vydáním zadržené věci dlužníkovi, anebo tehdy, pokud dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu. Pokud dojde k zániku zadržovacího práva z jiného důvodu než vydáním zadržené věci, je oprávněná osoba povinna vydat věc tomu, od něhož ji převzala.

DOHODA O SRÁŽKÁCH ZE MZDY A JINÝCH PŘÍJMŮ

Zajišťovacím prostředkem, který má čistě závazkovou povahu se všemi důsledky z toho plynoucími, je dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů. Základem právní úpravy je § 551 občanského zákoníku, ale uplatní se při něm i ustanovení občanského soudního řádu, týkající se výkonu rozhodnutí. Srážky ze mzdy podle občanského zákoníku a občanského soudního řádu však nelze zaměňovat.

Podstatou tohoto zajišťovacího institutu je dvoustranný právní úkon mezi dlužníkem a věřitelem, kterým dává dlužník souhlas k tomu, aby plátce jeho mzdy či jiných příjmů prováděl stanovené srážky z těchto příjmů a poukazoval je věřiteli, přičemž vůči plátci je dohoda účinná okamžikem, kdy mu byla předložena. Plátci pak vzniká povinnost provádět srážky ze mzdy a jiných příjmů ve výši, která byla smluvena, ne však ve větším rozsahu, než dovoluje zákon.

Aby dohoda platně vznikla, musí obsahovat označení věřitele, individualizaci věřitelovy pohledávky (její výši včetně příslušenství), označení plátce dlužníkovy mzdy a souhlas dlužníka s prováděním srážek. Ovšem není vyloučeno uzavřít dohodu, která se bude vztahovat i na příští plátce. Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.4)

Jak již název tohoto zajišťovacího institutu napovídá, předmětem dohody nemusí být jen mzda, neboť lze dohodnout i srážky z jiných příjmů. Zákonodárce použil odkaz na občanský soudní řád a rozšířil tak možný předmět této dohody o plat, pracovní odměny členů družstev, příjmy, které povinnému nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku a další (§ 299 občanského soudního řádu).

Uzavřenou dohodou o srážkách ze mzdy získává věřitel právo na výplatu srážek v dohodnutém rozsahu. Smluvní volnost je však omezena kogentním § 551 odst. 1 občanského zákoníku tak, že dohodnuté srážky nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí.

Zánik dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů může být způsoben zánikem hlavního závazku, dohodou věřitele a dlužníka, ztrátou dlužníkova práva na mzdu nebo jiný příjem.

PŘEVOD PRÁVA

Tento způsob zajištění závazků je upraven v § 553 občanského zákoníku, použije se i na obchodněprávní vztahy. Dlužník zde písemnou smlouvou převádí na věřitele majetkové - převoditelné - právo za účelem zajištění pohledávky. Věřitel nabývá toto právo pouze přechodně, po zániku hlavního závazku má povinnost převést toto právo zpět na dlužníka.

Přesná práva a povinnosti smluvních stran je však účelné specifikovat v samotné smlouvě o převodu práva, neboť ze zákona je obsah smlouvy do značné míry věcí smluvní volnosti s přihlédnutím na obecná pravidla § 43 an. občanského zákoníku.

Převod práva neplní jen funkci zajišťovací, ale i funkci uhrazovací, a to v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s plněním svého závazku.5)

POSTOUPENÍ POHLEDÁVKY

Smlouvou o postoupení pohledávky za účelem zajištění závazku se postupuje věřiteli zajišťovaného závazku pohledávka dlužníka nebo třetí osoby. Od předchozího institutu se tento odlišuje v možnosti použít k zajištění věřitelovy pohledávky pohledávku třetí osoby.

Také zde se ponechává značná smluvní volnost smluvním stranám, lze jen doporučit přesnou úpravu zpětného převedení pohledávky na postupitele (dlužníka či třetí osobu) po splnění hlavního závazku, a to buď formou rozvazovací podmínky nebo zvláštní smlouvy o zpětném převodu. Ve smlouvě o postoupení pohledávky lze také upravit způsob nakládání věřitele s postoupenou pohledávkou, a to zejména v případě prodlení dlužníka.

JISTOTA

Pojem "jistota" není chápán jako speciální typ zajišťovacího institutu, ale jako označení závazku určité osoby dát věřiteli jistotu, že dlužník splní svou povinnost, aniž by muselo být sjednáno, o jakou jistotu se má jednat.6) Je zde opět ponechán prostor smluvní volnosti, občanský zákoník v § 555 uvádí pouze příkladmo zřízení zástavního práva a ručení.

Způsob poskytnutí jistoty však mohou určovat přímo právní předpisy, např. zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v § 67 upravuje podmínky poskytnutí jistoty uchazečem a stanoví pro ni formu složení peněžní částky na účet zadavatele nebo formu bankovní záruky.

Občanský zákoník stanoví, že nikdo není povinen přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny, nejedná se ovšem o kogentní ustanovení, takže opět záleží na vůli stran, zda ve smlouvě dohodnou něco jiného. Nelze se ovšem odchýlit od pravidla obsaženého v § 557 občanského zákoníku, které stanoví, že způsobilou jistotou do celé své výše jsou vklady v bankách a spořitelnách a státní cenné papíry.

SMLUVNÍ POKUTA

Právní úprava smluvní pokuty je obsažena v občanském i obchodním zákoníku a plně se zde uplatní vztah občanského a obchodního zákoníku jako vztah všeobecné a speciální úpravy. Od úpravy smluvní pokuty, obsažené v obchodního zákoníku, se však strany mohou ve smlouvě odchýlit.

Smluvní pokutu lze sjednat pouze písemnou dohodou, ve které musí být určena výše smluvní pokuty nebo alespoň způsob určení její výše a dále musí být specifikována povinnost, kterou smluvní pokuta zajišťuje. Písemná forma je podmínkou platnosti takové dohody, což platí i u zajištění závazků ze smluv, které písemnou formu nevyžadují. Smluvní pokuta může být dojednána jako jednorázová platba při porušení určité povinnosti nebo jako procentní sazba z určité částky za každý den prodlení.

Na povinnost zaplatit smluvní pokutu nemá vliv, zda dlužník porušení povinnosti zavinil nebo nezavinil. Speciální úprava v obchodním zákoníku se v tomto liší od ustanovení občanského zákoníku, které naopak uplatnění smluvní pokuty podmiňuje zaviněním (§ 545 odst. 3 občanského zákoníku). V obchodněprávních vztazích je konstruována absolutní odpovědnost za splnění závazku zajištěného smluvní pokutou, protože této povinnosti se dlužník nezbaví, ani když nemohl povinnost splnit z důvodu vyšší moci.

Obchodní partneři musejí při sjednání smluvní pokuty respektovat požadavek přiměřenosti, jinak se může povinný domáhat u soudu snížení nepřiměřené smluvní pokuty. Přiměřenost smluvní pokuty se posuzuje případ od případu, v zásadě platí, že čím vyšší je význam a hodnota zajišťované pohledávky, tím vyšší může být smluvní pokuta, která její splnění zajišťuje.

Od akcesority smluvní pokuty jako zajišťovacího institutu se odvíjí i její zánik v případě zániku hlavního závazku. Pokud však nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl před zánikem hlavního závazku, nemá na jeho trvání zánik hlavního závazku vliv. Samotný nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniká až poté, kdy věřitel dlužníka vyzve k jejímu zaplacení, nevzniká tedy samotným porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.7) Není však vyloučena odchylná dohoda obou stran.

V otázce vztahu smluvní pokuty a škody platí následující. Podle občanského zákoníku vznikne povinnost zaplatit smluvní pokutu i v případě, že porušením povinnosti nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud by ke škodě došlo a byla by sjednána smluvní pokuta, je nárok na náhradu škody pokryt smluvní pokutou a věřitel nemůže požadovat vedle smluvní pokuty ještě náhradu škody, a to i kdyby vzniklá škoda byla mnohem vyšší, než je smluvní pokuta. Jedná se však o dispozitivní ustanovení, strany se tedy mohou dohodnout, že v případě porušení povinnosti může oprávněná osoba požadovat jak náhradu škody, tak smluvní pokutu v plném rozsahu, případně lze smluvit, že oprávněná osoba může požadovat smluvní pokutu a vedle toho náhradu škody ve výši, která přesahuje smluvní pokutu. Smluvní pokuta se tedy může sjednat jako alternativa k náhradě škody nebo náhrada škody nastupuje, pokud smluvní pokuta nepokrývá celou vzniklou škodu. Důležitá je v tomto případě přesně formulovaná smlouva mezi dlužníkem a věřitelem.

UZNÁNÍ ZÁVAZKU

Zajišťovací institut uznání závazku naplňuje funkci preventivní a zajišťovací, postrádá však funkci uhrazovací, neboť jeho podstata tkví v tom, že v důsledku uznání závazku platí vyvratitelná domněnka, že uznaný závazek trvá, která se dále promítá do promlčení závazku.

Uznání závazku je pro obchodněprávní vztahy upraveno v obchodním zákoníku bez subsidiárního použití občanského zákoníku.

Uznání závazku je jednostranný právní úkon, pro který zákon vyžaduje písemnou formu. Podstatnou náležitostí takového právního úkonu je přesné vymezení účastníků závazkového vztahu a předmětu závazku. Oproti občanskoprávní úpravě stačí uznat závazek co do výše, nevyžaduje se uznání důvodu, i když z hlediska požadavku určitosti právního úkonu lze vymezení důvodu závazku jen doporučit. Je možné uznat závazek v době uznání již promlčený.

Obecně platí, že závazek lze uznat pouze výslovně, nikoliv konkludentním jednáním. Jako u každého pravidla, i zde existují výjimky. První výjimkou je placení úroků, které se považuje za uznání té částky, z níž byl úrok zaplacen. Druhou výjimkou je částečné plnění závazku, které má účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (§ 407 odst. 3 obchodního zákoníku).

Hlavní význam uznání závazku spočívá v jeho účincích na promlčení. Výslovné uznání závazku, a to i promlčeného, zakládá běh nové, čtyřleté promlčecí lhůty. Není přitom rozhodné, jak dlouhá byla původní promlčecí lhůta. Rovněž zde však platí, že celková promlčecí doba nesmí být delší než deset let od doby, kdy začala poprvé běžet (§ 401 obchodního zákoníku). Konkludentní uznání závazku podle § 407 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku nemá vliv na právo již promlčené, jeho účinky ohledně promlčení se omezují pouze na přetržení promlčecí lhůty u dosud nepromlčeného závazku a nový čtyřletý běh promlčecí lhůty.

RUČENÍ

Také tento zajišťovací institut upravuje obchodní zákoník nezávisle na občanském zákoníku. Ustanovení § 305 až § 311 obchodního zákoníku se přitom použijí jak na ručení převzaté dobrovolně, tak přiměřeně i na ručení vzniklé ze zákona.

Ručení spočívá na právním vztahu mezi dlužníkem, věřitelem a ručitelem. Ten je založen písemným prohlášením ručitele, ve kterém ručitel věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli nesplní určitý závazek. Jde o jednostranný právní úkon, ke vzniku ručení není nutný ani souhlas dlužníka, ani souhlas věřitele. Zákon požaduje pro toto prohlášení písemnou formu a ručitel v něm musí jednak identifikovat osobu dlužníka a dále vymezit závazek, na který se ručení vztahuje.

U ručení se plně uplatní akcesorita zajišťovacích institutů, tzn. ručit lze pouze za existující a platné závazky. Z tohoto pravidla však opět existuje výjimka, a to, že lze ručit za závazek, který je neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl (§ 304 odst. 1 obchodního zákoníku). Hlavní závazek také limituje plnění, kterým se zavazuje ručitel věřiteli. Ručitel se může zavázat jen do výše hlavního závazku, případně může ručením zajistit jen část hlavního závazku. Mezi další projevy akcesority patří i prodloužení promlčecí doby prohlášením dlužníka či uznání dluhu dlužníkem. Tyto úkony dlužníka mají bez dalšího účinky i vůči ručiteli. Existence závazku ručitele je závislá na hlavním závazku, proto se zánikem hlavního závazku zaniká i závazek ručitele.

Subsidiarita závazku ručitele je vyjádřena v § 306 odst. 1, podle kterého je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Za adekvátní výzvu se přitom považuje předložení faktury dlužníkovi či žaloba věřitele proti dlužníkovi o splnění závazku. Pokud je však zjevné, že dlužník nemůže svůj splatný závazek splnit např. z důvodu nedostatku majetku, prohlášení konkursu apod., může věřitel požadovat plnění přímo na ručiteli.

Pokud věřitel při splnění výše uvedených podmínek subsidiarity vyzve ručitele, aby splnil dlužníkův závazek, vzniká povinnost ručitele k plnění závazku. Ručitel může proti věřiteli uplatnit veškeré námitky, které by proti pohledávce mohl uplatnit on sám nebo dlužník. Aby však dlužníkovy námitky mohl uplatnit, musí o nich v první řadě vědět. Proto zákon stanoví povinnost dlužníka sdělit ručiteli všechny námitky, které lze proti věřitelově pohledávce uplatnit, a to bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámí, že proti němu věřitel uplatnil své nároky. Pokud tak dlužník neučiní, nemůže tyto námitky uplatnit později ani proti ručiteli. Pokud dlužník sdělí ručiteli námitky, které jsou však při uplatnění proti věřiteli neúspěšné, vzniká dlužníkovi povinnost náhrady nákladů, které takovým uplatněním ručiteli vznikly.

Pokud ručitel uhradí pohledávku věřitele, dochází k regresu, tzn., že ručitel je oprávněn po dlužníkovi požadovat úhradu toho, co za něj ručitel plnil věřiteli.

V zásadě platí, že ručení zaniká zánikem hlavního závazku s přihlédnutím k výjimkám uvedeným výše. Dále může ručení zaniknout splynutím pohledávky z hlavního závazku s povinností z ručení v jedné osobě, uplynutím doby, splněním rozvazovací podmínky, pokud je na ni ručení vázáno, případně pokud se věřitel vůči ručiteli vzdal svého práva.8)

BANKOVNÍ ZÁRUKA

Tento zajišťovací institut je též upraven výlučně v obchodním zákoníku. Jeho podstata spočívá v povinnosti banky k peněžitému plnění, pokud jsou splněny určité podmínky.

Bankovní záruka je blízká institutu ručení, přesto mezi nimi existují rozdíly.

V první řadě v subjektu, který může bankovní záruku poskytnout (jak už název napovídá, může jím být pouze banka).

U bankovní záruky je oproti ručení vyloučen princip akcesority a subsidiarity. Vyloučení principu akcesority se projevuje, mimo jiné, v tom, že banka nemůže uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, vyloučení principu subsidiarity pak např. v tom, že věřitel může požadovat plnění závazku banky, aniž by musel nejdříve vyzvat dlužníka ke splnění jeho závazku.

Nároky věřitele vyplývající z bankovní záruky jsou do značné míry nezávislé, může je tedy postoupit vůči bance, třetí osobě, aniž by musel zároveň postoupit i zajištěnou pohledávku. Výše uvedené však může být do značné míry modifikováno podmínkami, které si strany pro bankovní záruku dohodnou.

Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky, jestliže dlužník nesplní svůj závazek nebo nebudou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině (§ 313 obchodního zákoníku). Předchází jí uzavření smlouvy mezi dlužníkem a bankou, na kterou se přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě mandátní. Pokud je plnění banky vázané na předložení určitých dokladů, hovoříme o dokumentární bankovní záruce. Vystavením záruční listiny vzniká závazek banky k věřiteli, který však může tento závazek odmítnout a případně požadovat jiné zajištění.

V praxi se vyskytuje i společná záruka bank. Vzniká potvrzením bankovní záruky jinou bankou a důsledkem je možnost věřitele uplatnit nároky z bankovní záruky proti kterékoliv z těchto bank. Pokud plní banka, která bankovní záruku potvrdila, má regresní nárok vůči bance, která ji o potvrzení požádala. Jiná je situace, kdy banka pouze oznámí, že jiná banka poskytla záruku. Potom této bance nevzniká závazek ze záruky, ale pouze odpovídá za škodu způsobenou nesprávným oznámením, např. pokud záruka ve skutečnosti nebyla poskytnuta apod.

Z již zmíněného vyloučení principu akcesority a subsidiarity vyplývá, že věřitel může uplatnit své nároky z bankovní záruky přímo vůči bance, aniž by musel nejprve dlužníka vyzvat, aby splnil svůj závazek. Banka přitom nemůže uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, ale může uplatnit pouze námitky uvedené v záruční listině. Povinnost banky plnit svůj závazek z bankovní záruky vzniká na základě písemné výzvy věřitele k plnění, může být ovšem vázána na určité podmínky stanovené v záruční listině. Potom je věřitel povinen splnění těchto podmínek prokázat.

Pokud banka poskytla plnění z bankovní záruky věřiteli, vzniká jí nárok požadovat po dlužníkovi uhrazení tohoto plnění. Dlužník je ovšem povinen zaplatit bance pouze to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny, která byla vystavena v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Dlužník má tedy vůči bance námitku nesouladu záruční listiny se smlouvou či nedodržení podmínek pro plnění věřiteli stanovených v záruční listině. Naproti tomu dlužník nemá vůči bance námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, pokud smlouva mezi bankou a dlužníkem neobsahovala povinnost banky zahrnout uplatnění těchto námitek vůči věřiteli do záruční listiny. K ochraně dlužníka byl přijat kogentní § 321 odst. 4 obchodního zákoníku, který stanoví, že věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.

K zániku bankovní záruky dochází obdobnými způsoby jako u ručení, případně u závazků vůbec.


Poznámky:

1) Kol. autorů: Občanské právo hmotné. II. svazek. 1. vydání. CODEX. Praha, 1995. str. 50.

2) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. C. H. Beck. Praha, 2003. str. 942.

3) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. C. H. BECK. Praha, 2003. str. 372.

4) Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. II svazek. 3. vydání. ASPI Publishing, s. r. o. 2002. str. 138.

5) Knapp, V., Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. II. svazek. 3. vydání, ASPI Publishing, s. r. o. 2002. str. 139.

6) Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání, C. H. Beck. Praha, 2003. str. 128.

7) Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání, C. H. Beck. Praha, 2003. str. 157.

8) Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání, C. H. Beck. Praha, 2003. str. 140.


Tomáš Těmín
advokát, Praha

Lucie Nováková
advokátní koncipientka, Praha
Související