Smyslem bývá vytvoření možnosti sjednat právní úkon i za situace, kdy nejsou známy veškeré skutkové okolnosti, které jsou pro uskutečnění úkonu z hlediska potřeb smluvních stran určující, popřípadě se předvídá možnost, že nastane situace, za které by strany na určitém právním jednání neměly zájem.

Podmínky lze sjednat všude, kde to zákon výslovně nevylučuje, jak to činí např. § 478 občanského zákoníku ohledně podmínek připojených k závěti anebo § 466 občanského zákoníku ohledně odmítnutí dědictví s podmínkami.

Právní úprava podmínek, neopodstatněně stručná, je provedena v § 36 občanského zákoníku. Podmínky ve smyslu § 36 striktně odlišujeme od podmínek stanovených přímo zákonem (conditio legis), od stanovení doby, příkazu, smluvních podmínek (např. všeobecné pojistné podmínky), obchodních podmínek dle obchodního zákoníku a vedlejších ujednání v kupní smlouvě ve smyslu § 610 občanského zákoníku, jak bude dále zmíněno.

Z hlediska právně teoretického jsou podmínky institutem krajně složitým, přitom v současné české odborné literatuře nejsou kupodivu důkladněji pojednány. Starší nauka striktně rozlišovala mezi podmíněnou smlouvou a podmíněným plněním, kdy rozdíl mezi nimi lze názorně ukázat ve smlouvách s řadou vzájemných plnění (synallagma), zatímco ve smlouvách jednostranně zavazujících mohou být tyto rozdíly téměř nepostřehnutelné.1)

Hned úvodem nutno předeslat, že účinností smlouvy má smysl se zabývat pouze v případě platné smlouvy, neboť platnost je zde předpokladem účinnosti. Poznamenejme také, že formulace podmínek ve smlouvách, smluvními stranami leckdy podceňovaná, klade v mnoha případech zvýšené nároky na výklad. Právní úkony se interpretují podle jejich jazykového vyjádření (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), a to s použitím všech standardních výkladových metod, přičemž se přihlíží i k vůli smluvních stran, pokud ovšem není v rozporu s jazykovým vyjádřením (často strany teprve následně vysvětlují význam sjednané podmínky, přičemž však toto vysvětlení už s jazykovým vyjádřením v textu smlouvy v mnoha ohledech nekonvenuje).

NEJISTÁ SKUTEČNOST A PODMÍNKY

Nejistou skutečností, na kterou se vážou následky právního úkonu, může být událost budoucí (nikoli ovšem pouze ve smyslu právní události), o které není známo, zda vůbec nastane (např. zaplacení kupní ceny či dosažení určitého věku), anebo taková budoucí událost, která jistě nastane, neví se ovšem kdy (např. smrt člověka). Konečně takovou skutečností může být i událost minulá (popř. přítomná), o které účastníci netuší, zda nastala (např. určité jednání třetí osoby).

Zatímco v případě skutečnosti budoucí můžeme hovořit o nejistotě objektivní, pak u skutečnosti minulé půjde o nejistotu subjektivní. Kromě toho i samotná podmiňující skutečnost může mít charakter objektivní (např. zničení věci v důsledku zásahu vyšší moci), anebo subjektivní (např. dodání určitého zboží).

Podmínky se z hlediska vlivu na právní účinky úkonu třídí v prvé řadě na suspenzivní, čili odkládací a rezolutivní, čili rozvazovací (§ 36 odst. 2 občanského zákoníku).

Oba typy charakterizuje po jistou dobu trvající stav nejistoty (conditione pendente nebo též pendence podmínky), nicméně u každého se projevuje odlišným způsobem.

ODKLÁDACÍ PODMÍNKA

Odkládací je taková podmínka, na jejímž splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Nástup účinnosti právního úkonu je spojen až se splněním podmínky, zatímco obecně (v případě úkonu nepodmíněného) smlouva nabývá účinnosti již okamžikem svého uzavření. Tedy právní následky nastupují, jestliže se určitá skutečnost stane, či nestane, respektive stala, či nestala. Podmíněný právní úkon je do doby splnění podmínky platný a závazný, nepůsobí však právní účinky.

Až do doby splnění podmínky trvá stav nejistoty, zda právní úkon nabude účinnosti (conditione pendente), přičemž této okolnosti musejí strany podřídit své jednání, tedy počítat s možnou účinností úkonu a svým jednáním neztížit či neznemožnit jeho pozdější realizaci. Pokud během conditione pendente jedna ze stran realizaci smlouvy ztíží či znemožní, může druhé straně, splní-li se i další předpoklady zákonem předvídané, odpovídat za vzniklou škodu. Splněním podmínky nastává účinnost právního úkonu ex nunc (tedy od okamžiku splnění podmínky), pokud si strany nesjednají něco jiného (nicméně retroaktivitu spíše nelze doporučit, neboť v důsledku jejího uplatnění mohou vznikat velmi komplikované právní situace, jak lze názorně vidět na příkladu občanskoprávního odstoupení od smlouvy).

Ve smlouvě lze doporučit nejlépe výslovné uvedení skutečnosti, že se jedná o odložení její účinnosti vázané na určitou podmínku, čímž se předejde sporům o to, zda jde skutečně o odložení účinnosti nebo např. pouze o dohodu o době splatnosti pohledávky.

Souhlas soudu se zpeněžením konkursní podstaty mimo dražbu konkursním správcem podle § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání není odkládací podmínkou, nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jehož absence tedy působí absolutní neplatnost úkonu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 31/2004 ze dne 14. 12. 2004).

Vhodný prostor pro uplatnění podmínek se nachází v kupních smlouvách, kdy prodávající v době uzavření takové smlouvy ještě není vlastníkem předmětu koupě (např. sám movitou věc doposud nepřevzal nebo věc v době uzavření smlouvy ještě neexistuje), taková skutečnost není důvodem neplatnosti kupní smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 981/2001 ze dne 11. 12. 2002).

Práva a povinnosti ze smlouvy s odkládací podmínkou mohou být předmětem dědictví, lze je zajistit nebo může dojít i k postoupení.

ODKLÁDACÍ PODMÍNKA A VKLAD DO KATASTRU NEMOVITOSTÍ

V případě sjednání odkládací podmínky ve smlouvě o převodu nemovitosti (zejména půjde o smlouvy kupní, směnnou, darovací a o převodu bytové jednotky) evidované v katastru nemovitostí, anebo ve smlouvě o zřízení, změně či zániku jiného věcného práva k těmto nemovitostem musí dojít ke splnění odkládací podmínky již před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Účastníci proto musejí k návrhu přiložit také listiny dokládající splnění všech odkládacích podmínek ve smlouvě uvedených. Není-li podmínka splněna ke dni podání návrhu na vklad, musí katastrální úřad přistoupit k zamítnutí vkladového návrhu, přičemž by bylo následně nutné podat nový návrh na vklad podle téže smlouvy až po splnění podmínky.

V oblasti věcných práv k nemovitostem se svého času v praxi dostalo jisté pozornosti smluvním ujednáním formulovaným tak, že "smlouva nabývá účinnosti dnem povolení vkladu do katastru" nebo "smlouva nabývá účinnosti vkladem do katastru", případně jinak obdobně.2) S ohledem na skutečnost, že smlouva předkládaná s návrhem na povolení vkladu do katastru musí být platná a účinná nejpozději ke dni podání vkladového návrhu a podle tehdejší praxe měli účastníci takovou podmínkou odkládat účinnost smlouvy k pozdějšímu okamžiku (podle nápadu toho kterého katastrálního úřadu zhruba jeden měsíc po podání vkladového návrhu), zamítaly některé katastrální úřady návrhy na vklad práv podle těchto smluv, přičemž tato rozhodnutí byla následně krajskými soudy také potvrzována.

Věc nakonec řešil Ústavní soud (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000) s tím, že účastníci v dané věci zaměňují časovou souslednost věcněprávních a závazkověprávních účinků vyvolaných smlouvou, přičemž taková podmínka je nemožná, proto se k ní ve smyslu § 36 odst. 1 občanského zákoníku nepřihlíží.3) Takto paušálnímu závěru ovšem formulace § 36 odst. 1 občanského zákoníku nesvědčí, neboť ten hovoří pouze o tom, že se nepřihlíží k nemožné rozvazovací podmínce, zatímco v případě nemožné podmínky odkládací odborná literatura i praxe dospívají dlouhodobě a jednomyslně k závěru, že účinnost takto podmíněného úkonu nemůže nastat, eventuálně že podmíněný úkon je vůbec neplatný (viz dále).

Tak např. ještě Nejvyšší soud ČSR konstatoval, že jestliže odkládací podmínka, na kterou byl vázán vznik práv a povinností ze smlouvy, nemohla být splněna před registrací smlouvy, jde o podmínku nemožnou; u nemožné podmínky odkládací, na jejíž splnění je vázán vznik vlastnického práva k nemovitosti, obsažené přímo ve smlouvě, znamená nemožnost podmínky vzhledem k povaze podmínky neplatnost celé smlouvy (sp. zn. 4 Cz 33/1978 ze dne 27. 7. 1978). Přitom Ústavní soud s uvedenou podmínkou ve svém nálezu operuje v tom smyslu, jako by šlo o podmínku rozvazovací (podmínku, na kterou je vázán zánik práv a povinností ze závazkového právního vztahu), přestože uvedený obrat má obecně svou formulací nepochybně charakter podmínky odkládací. Bez bližší argumentace provedenou záměnu podmínky odkládací za podmínku rozvazovací v odůvodnění uvedeného nálezu nelze považovat za šťastnou, protože při bližším rozboru by bylo možné dojít nejspíše k závěru, že se v daném případě vůbec o podmínku nejedná.

Nicméně od vydání tohoto nálezu došlo v tomto směru patrně k definitivnímu sjednocení praxe katastrálních úřadů v této věci, nikoliv snad z důvodu přesvědčivosti právní argumentace uvedeného nálezu, nýbrž z určité pohodlnosti, že není třeba zabývat se již ve smlouvách jedním z tradičně konfliktních ujednání (po patnácti letech od opuštění registračního řízení se tyto obraty ve smlouvách stále běžně objevují). Dlužno dodat, že tato praxe došla svého potvrzení i v recentní judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srov. 21 Cdo 2859/2005 ze dne 14. 9. 2006).4)

ROZVAZOVACÍ PODMÍNKA

Naopak rozvazovací podmínkou je taková, pokud na jejím splnění závisí, zda následky právního úkonu již nastalé pominou. Právní úkon je hned od svého učinění platný i účinný (nejsou-li ovšem právní účinky navázány na další právní skutečnost). Právní následky pomíjejí, jestliže se určitá skutečnost stane, či nestane, resp. stala, či nestala. Přitom má ovšem, jak upozorňuje prof. Knapp,5) rozvazovací podmínka v závislosti na právním poměru, v jehož rámci působí, dvojakou povahu, že totiž působí zánik práv a povinností právním úkonem založených tehdy, pokud k jejímu splnění dojde během působení právního vztahu založeného právním úkonem (typicky dlouhodobé vztahy nájmu, výpůjčky i jim podobné), zatímco se naopak jeví jako odkládací podmínka vzniku závazku k restituci vzájemných plnění, pokud se uplatní až tehdy, je-li určitá smlouva jako celek splněna (typicky u darování, koupě, směny, ale i jiných) a dojde tedy k zániku vzájemných práv a povinností (zpravidla solucí). Podle názoru prof. Knappa uvedeného ve stejné monografii potom nelze sjednat rozvazovací podmínku v právním úkonu, kterým se závazek zrušuje.

Rozvazovací podmínku charakterizuje nejistota v tom, zda nastalé právní účinky úkonu potrvají i nadále, přičemž jejím splněním dochází k zániku právních účinků ex nunc, pokud si strany nesjednají jiný okamžik, a to bez dalšího, není tedy nutné splnění podmínky druhé straně oznamovat (příp. uplatňovat). Dochází tak k odpadnutí právního důvodu plnění ve smyslu § 451 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a strany jsou povinny k restituci poskytnutého plnění.

Rozvazovací podmínka se typicky využívá při zajišťovacím převodu práva (§ 553 občanského zákoníku), kdy dlužník převádí na věřitele své právo (např. vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Podle praxe se splněním rozvazovací podmínky smlouva samotná neruší, zanikají pouze práva a povinnosti ze závazkového právního vztahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 235/1997).

V pochybnostech je stanovena domněnka ve prospěch podmínky odkládací (§ 36 odst. 5 občanského zákoníku). V právu se totiž vychází obecně z předpokladu, že účastníci určitý úkon spíše chtěli, než nechtěli. Přitom obě podmínky je nutné vždy bezpečně rozlišit, neboť se s nimi pojí zcela odlišné právní následky, jak bylo naznačeno výše.

DALŠÍ DRUHY PODMÍNEK

Kromě rozdělení na podmínky odkládací a rozvazovací se podle svého charakteru rozlišují i podmínky kladné (afirmativní), tedy odvislé od toho, zda nějaká událost nastala, existuje či v budoucnu nastane (např. dílo bude dokončeno do určitého data), a podmínky záporné (negativní) jako jejich opak (např. že určitého dne nebude možné pro nepřízeň počasí uskutečnit přepravu).

Z hlediska možného vlivu účastníka na splnění podmínky rozeznáváme podmínky splnitelné (potestativní), jejichž splnění lze dosáhnout jednáním (aktivním nebo opomenutím) účastníka (např. uzavření určité smlouvy), které jsou proto závislé na jeho vůli, a podmínky náhodné (kauzální), které jsou na lidském jednání zcela nezávislé (typicky tedy přírodní události či náhoda). Třetí typ představují pochopitelně podmínky smíšené, kombinující oba prvky.

MOŽNOST A DOVOLENOST PODMÍNEK

Podmínky musejí být možné (tedy splnitelné), a to objektivně i právně.

Objektivní (fyzickou) nemožností podmínky chápeme její reálnou neuskutečnitelnost, např. pro rozpor s přírodními zákony. Objektivní nemožnost má u odkládací podmínky za následek neplatnost právního úkonu, a to podle okolností buď jeho podmíněné části nebo právního úkonu jako celku.6) V případě objektivní nemožnosti rozvazovací podmínky se k ní nepřihlíží, tedy podmínka sama nepůsobí právní následky a právní úkon je nepodmíněný (§ 36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).

Právní možností podmínky se rozumí její dovolenost ve vztahu k pozitivnímu právu. Podmínka tedy svým obsahem ani účelem nesmí odporovat zákonu nebo jej obcházet ani se příčit dobrým mravům (§ 39 občanského zákoníku). Podmínka může být nedovolená proto, že zákon přímo zakazuje podmíněnost úkonu (např. již zmíněné podmínky v závěti) nebo je v rozporu s právem uskutečnění podmínky (např. se podmiňuje spácháním trestného činu) nebo se právu příčí vazba mezi úkonem a určitou skutečností (např. darování s podmínkou uzavření sňatku).7) Nedovolená podmínka, ať už odkládací nebo rozvazovací, působí neplatnost právního úkonu jako celku nebo jeho podmíněné části.8)

Podle judikatury má neurčitost rozvazovací podmínky za následek neplatnost úkonu jako celku, shodný závěr lze patrně učinit o neurčité podmínce odkládací a nejspíš i pro podmínku nesrozumitelnou.9)

Zvláštní režim se pak uplatní v případě podmínek v závěti, jak bylo výše zmíněno. Závěrem nutno dodat, že z poznámek učiněných k této části pojednání bezpochyby vyplývá, že by bylo více než vhodné upravit v chystané kodifikaci soukromého práva právní následky vad podmínek výslovně.

ZÁMĚRNÉ SPLNĚNÍ NEBO ZMAŘENÍ PODMÍNKY

Občanský zákoník dále reguluje právní následky záměrného splnění či záměrného zmaření podmínky v některých případech, přičemž z podstaty věci musí jít o podmínky potestativní, příp. smíšené. Svou povahou se v těchto ustanoveních jedná o právní fikci.

Ke splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění ku prospěchu (§ 36 odst. 4 občanského zákoníku). V případě odkládací podmínky to znamená, že účinnost právního úkonu nenastane, zatímco v případě podmínky rozvazovací, že právní úkon své účinky nepozbude. Dojde-li v důsledku takového jednání k situaci, že se nemožnost splnění podmínky stane definitivní, je zřejmé, že následky naznačené v předchozí větě jsou taktéž konečné, že tedy právní úkon již nikdy nenabude své účinnosti (pokud jde o podmínku odkládací), respektive ji už nikdy nepozbude a stane se natrvalo nepodmíněným (máme-li na mysli podmínku rozvazovací).

Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky ku prospěchu, její splnění záměrně zmaří (conditio deficit), stane se právní úkon nepodmíněným (§ 36 odst. 3 občanského zákoníku). Tedy v případě odkládací podmínky nastanou okamžikem jejího zmaření (ex nunc) účinky právního úkonu a v případě rezolutivní podmínky nastalé právní účinky pominou (tedy podmínka v obou situacích platí za splněnou).

Naopak, zmaří-li se podmínka jinak než v důsledku neoprávněného jednání některého z účastníků, pak zmařením suspenzivní (odkládací) podmínky právní následky úkonu již nenastanou ani v budoucnu a zmařením podmínky rezolutivní (rozvazovací) již nikdy nepominou.

ODLIŠENÍ ROZVAZOVACÍ PODMÍNKY OD TZV. VEDLEJŠÍCH UJEDNÁNÍ V KUPNÍ SMLOUVĚ

Závěrem je třeba ještě zmínit, že rozvazovací podmínky se musejí důsledně odlišovat od tzv. vedlejších ujednání v kupní smlouvě podle § 610 občanského zákoníku, majících povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou (jde zejména o právo zpětné koupě a zpětného prodeje, koupi na zkoušku a výhradu lepšího kupce).

Podle závěrů Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozhodnutí 25 Cdo 534/1999 ze dne 13. 9. 2000, 29 Cdo 822/2000 ze dne 18. 2. 2000) jsou ustanovení o vedlejších ujednáních podle § 610 občanského zákoníku ve vztahu k právní úpravě podmínek (rozvazovacích) ustanovením speciálním. V případě naplnění rozvazovací podmínky nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího, tedy již splněním podmínky, aniž by účastník musel ve věci cokoliv dalšího činit, zatímco v případě sjednání podmínky připouštějící zánik právního vztahu podle § 610 občanského zákoníku, dochází k zániku účinků smlouvy až uplatněním dohodnuté podmínky ve sjednané či zákonem podpůrně stanovené (jednoroční) lhůtě účastníkem smlouvy.

Uplatnění podmínky podle § 610 občanského zákoníku je tak zcela v rukou oprávněného účastníka, svého práva nemusí vůbec využít, pokud jej však využije, může tak učinit podle své vůle kdykoliv, limitován je pouze rámcem prekluzivní sjednané či podpůrně stanovené lhůty. Bude-li tedy podle smlouvy nutné zánik právního vztahu uplatnit vůči druhé straně, nemůže jít o podmínku ve smyslu § 36 občanského zákoníku (také splnění rozvazovací podmínky lze pochopitelně druhé straně oznámit, nemá to však žádný vliv na již nastalý zánik právních účinků). Klíčový význam tohoto rozlišení spočívá právě ve skutečnosti, že vedlejší ujednání zanikají prekluzí podle § 610 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco rezolutivní podmínky nikoliv.


Poznámky:

1) Rouček, F., Sedláček, J. a kol., Komentář k československému zákoníku občanskému, Linhart, V., Praha 1936, sv. III, str. 235 an. Vůbec je vhodné poučit se v tomto klíčovém právnickém díle o povaze podmínek (tehdy označované jako výminky), podle Sedláčka náleží nauka o výminkách k nejtemnějším partiím současné civilistiky.

2) V podstatě jde o pozůstatek z dob dřívější úpravy registračního řízení a zejména pak o obecný nešvar opakování zákona, případně právních notoriet ve smlouvách, přičemž nezřídka jde o úpravu překonanou (tak jako zde). Anebo účastníci z nedbalosti citují nepřesně, případně uvedou ustanovení do nepatřičných souvislostí a ujednání pak naopak vyvolává dohady a ohrožuje platnost celé smlouvy. Právě zde platí, že méně je někdy více.

3) Zajímavé je, že ve věci byla tvrzena neúčinnost smlouvy nejen v rozhodnutí katastrálního úřadu a potvrzujícím rozhodnutí krajského soudu, ale na neúčinnosti smlouvy trvali i samotní stěžovatelé, pouze dovozovali, že katastrální úřad není oprávněn z tohoto hlediska smlouvu přezkoumávat.

4) Zatímco Nejvyšší soud ČR se kromě prostého konstatování nemožnosti výše uvedené "podmínky" její povahou dále nezabýval, pak Krajský soud v Praze v rozhodnutí, které bylo tímto dovoláním napadeno, uvádí, že předmětné ujednání nepředstavuje odkládací podmínku, ale formulačně zmatečné prohlášení, jímž účastníci smlouvy chtěli deklarovat zákonnou zásadu uvedenou v občanském zákoníku.

5) Knapp, V., Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku, ČSAV, Praha, 1955.

6) Nicméně odborná literatura se v posouzení důsledků zcela neshoduje. Podle některých je důsledkem nemožnosti odkládací podmínky neplatnost právního úkonu jako celku (Švestka, J., Jehlička, O. a kol., Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 242; Bejček, J., Obchodní závazky, MU Brno, 1993, str. 63; Holub, M. a kol., Občanský zákoník, komentář, Linde, Praha, 2003, str. 162; podobně se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1511/1997, navíc však rozlišuje nemožnost počáteční a následnou), podle jiných nemůže vůbec nastat účinnost právního úkonu (takto doslova renomovaná učebnice občanského práva Knappová, M., Knapp, V., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, svazek I, ASPI, Praha, 2003, str. 135), což v důsledcích nemusí být vždy totéž.

7) Knapp, V., Luby, Š. a kol., Československé občanské právo, Orbis, Praha, 1974, str. 173.

8) Také zde se názory zajímavým způsobem různí, tedy tak, že nedovolená podmínka činí právní úkon jako celek neplatný (Švestka, J., Jehlička, O. a kol., Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 242), anebo že důsledkem nedovolené podmínky je neplatnost úkonu jako celku, anebo neplatnost samotné podmínky (Knapp, V., Luby, Š. a kol., Československé občanské právo, Orbis, Praha, 1974, str. 173; Fiala, J. a kol., Občanské právo hmotné, MU Brno, 2002, str. 44), anebo že se k nedovolené rozvazovací podmínce nepřihlíží a nedovolená podmínka odkládací působí neplatnost úkonu (Holub, M. a kol., Občanský zákoník, komentář, Linde, Praha 2003, str. 162; Knappová, M., Knapp, V., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, svazek I, ASPI, Praha, 2003, str. 136).

9) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 471/1999, které činí velmi zajímavé závěry ohledně vad podmínek obecně a vyjadřuje se i k možnosti neplatnosti pouze ohledně podmínky samotné. Podle tohoto rozhodnutí není rozdíl mezi důsledky neurčitosti rozvazovací podmínky a její nedovolenosti; při zkoumání těchto důsledků je třeba vzít zřetel na to, že účastníci činí právní úkon podmíněně proto, že vznik právních následků odpovídá jejich vůli jen za skutkového stavu vznikajícího teprve přistoupením určité nejisté skutečnosti, resp. že jde o projev vůle sledující určitý právní následek jen při splnění vymíněné skutečnosti; pak ovšem neurčitost rozvazovací podmínky, spočívající v nedostatečně projevené vůli účastníka při vyjádření této podmínky, činí podmiňovaný úkon (příp. podmíněnou část právního úkonu) neplatným; jen v případě výslovně uvedeném v § 36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku se k rozvazovací podmínce nehledí a má se tedy za to, že jde o právní úkon nepodmíněný, ostatní výslovně neuvedené vady podmínek z hlediska jejich dovolenosti, náležitosti projevů vůle a v případě odkládacích podmínek i z hlediska jejich možnosti činí podmíněný právní úkon (podmíněnou část právního úkonu) neplatnou; na podmínky nelze aplikovat § 41 občanského zákoníku, neboť na rozdíl od části právního úkonu, která může obstát sama o sobě, je samostatná existence podmínky vyloučena; vadné podmínky tedy mají za následek buď to, že se k nim nepřihlíží, anebo činí podmíněný právní úkon (jeho podmíněnou část) neplatným - pozitivní platné právo ani právní teorie nezavdávají žádný důvod pro posuzování samotných podmínek z hlediska jejich platnosti; podmínka vadná pro neurčitost proto způsobuje neplatnost celého podmiňovaného úkonu. Závěry publikované v tomto rozhodnutí, jak je z uvedeného patrné, jsou v přímém v rozporu s některými názory prezentovanými ve výše uvedené literatuře, na což se v rozhodnutí samém také upozorňuje.


Stanislav Brabec
právník, Plzeň
Související