Poslední novelou vysokoškolského zákona, přijatou na konci roku 2005, přikázal vysokým školám závěrečné práce zveřejňovat. Způsob zveřejnění ponechal na akademické samosprávě.

STUDIUM - VĚC VEŘEJNÁ

K přiblížení legislativně politických důvodů uvádím, že stát sledoval několik legitimních veřejných zájmů, které jsou již léta hodné zvláštního zřetele.

V první řadě musíme zmínit legitimní zájem na rozvíjení stavu vědy, techniky a umění, o kterém nelze pochybovat. K čemu by byl dosažený stav bádání, jestliže by nebyl veřejně přístupný? Zpřístupnění veřejnosti je zásadou každé vědecké práce. Bez ohledu na to, má-li formu diplomovou, disertační nebo jinou. K ochraně výsledku před zneužitím máme celou řadu účinných právních nástrojů.

Vysoké školy jsou ze zákona "vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti". Mají též "klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním" a dalším "rozvoji společnosti". Uchovávání a rozhojňování dosaženého poznání, jež stát vysokým školám výslovně ukládá, dost dobře nelze zajistit jinak, než jeho veřejnou přístupností. Vysoké školy přitom nedosahují poznání pouze svými akademickými pracovníky, nýbrž v neposlední řadě i prostřednictvím studentů.

Vedle toho stát uplatnil další legitimní veřejný zájem, který spočívá na transparentnosti chodu vysokých škol. Týká se to zejména veřejných a státních vysokých škol, které se velkou měrou financují z veřejných prostředků. Dílem se to týká i soukromých vysokých škol, nebo se jich to v určitých případech může týkat potenciálně.

Jestliže se vzdělávací služba vysokých škol rozhodnou měrou financuje z veřejných prostředků, pak je nezbytné, aby příjemci příspěvků nebo dotací dokázali veřejně předvést, co je výsledkem státem podpořené a akreditované vzdělávací činnosti. Jedním z těchto výsledků jsou právě závěrečné práce studentů - členů akademické obce. Ostatně státní závěrečné zkoušky jsou již léta veřejné. Je proto jen logické, že veřejně přístupné musejí být i závěrečné práce na nich obhajované.

Těžko si představit situaci, že by vysoká škola například odmítala zveřejnit výsledky veřejně podpořeného výzkumu nebo vývoje. V naší souvislosti si můžeme připomenout například "specifický výzkum na vysokých školách" podpořený z veřejných prostředků, na němž se účastní studenti při tvorbě svých diplomových nebo disertačních prací. Výsledky takového výzkumu samozřejmě musejí být veřejně přístupné, jinak by se mohlo jednat až o porušení rozpočtové kázně.

Názor, že absolutorium vysoké školy je osobní kvalifikační záležitostí studenta, není od věci. Avšak při hodnotovém srovnání střetnuvších se zájmů platí, že zákonná koncepce upřednostňuje všeobecně sdílené blaho, spočívající v hodnotě veřejně přístupného vědeckého, technického nebo uměleckého a zároveň zákony chráněného, poznání. Dosažený stav bádání slouží k tomu, aby na něj bylo vědecky legitimně a v souladu s právem navazováno. Cílem vysokých škol je v tomto smyslu všeobecně (veřejně) prospěšná činnost, byť se může odvíjet i v hospodářské podobě podnikatelské, jejímž dosahováním si jednotliví studenti zároveň zvyšují osobní kvalifikaci. Takto chápané pojetí vysokých škol vyplývá ze zákona o vysokých školách a lze mu hodnotově a významově přisvědčit. Mělo-li by tomu být jinak, museli bychom provést zásadní reformu vysokého školství, o jejíž nezbytnosti nejsem přesvědčen.

OCHRANA UTAJOVANÝCH ÚDAJŮ

Strach, že vysoké školy nebo studenti zasáhnou do osobnostních práv některých konkrétních lidí, jichž se například dotýkají v závěrečné práci, není zcela na místě. Platí zde bezúplatná zákonná licence umělecká nebo vědecká podle občanského zákoníku, jakož i všeobecné zásady morální. Sám "zveřejňovací paragraf" vysokoškolského zákona je právní doktrínou navíc pojímán jako zvláštní druh zákonné licence. Obavy některých náhlých "ochránců duševního vlastnictví" nejsou namístě.

Strach některých akademických pracovníků z hrozby vyzrazení obchodního tajemství třetích osob je odstranitelný standardním způsobem.

Studijní a zkušební řád má v takovém případě stanovit, že student předloží závěrečnou práci ve dvojím vyhotovení. V otevřené formě, určené komisi pro státní závěrečné zkoušky nebo obdobné komisi, jakož i ve formě, v níž budou konkrétní utajované údaje začerněny, případně jinak znečitelněny. Druhá podoba bude určena ke zveřejnění. Začernění lze povést jednoduše elektronicky. Vysoká škola ovšem musí dbát na to, aby členové příslušných komisí, jakož i administrativní personál, byli poučeni o tom, že nakládají s obchodním tajemstvím třetí osoby. Obávám se, že to dosud, po mnoho let, nikoho příliš nezajímalo, ačkoliv tajné práce obíhaly v akademickém prostředí v rukou mnoha lidí, kteří zpravidla nic nevěděli o nutnosti zvláštního zacházení s nimi. Pokud by chtěl kdokoliv po léta dělat průmyslovou špionáž, stačilo by mu, aby naváděl výrobce k zadávání diplomových prací. Příkaz tak může alespoň nepřímo přispět k tomu, aby si vysoké školy skutečně udělaly vnitřní pořádek ve věcech právní ochrany duševního vlastnictví. Pouhé formální vydávání různých "směrnic", které beztak většina akademiků nezná, povětšině nestačí.

Je věcí studijního a zkušebního řádu, aby student včas sdělil, že si vybral téma s utajovanými skutečnostmi. Je potom jedno, zda jde o skutečnosti utajované státem, nebo soukromníkem.

Pedagogickou otázkou ovšem je, zda má vysoká škola vůbec přijímat studentské návrhy témat tajných prací. Stranou ponechávám státem utajované skutečnosti, např. u škol vojenských nebo policejních. Pokud vysoká škola akceptuje téma soukromě tajné práce, pak tak někdy činí z důvodu vlastního hospodářského prospěchu, který tím sleduje. Musí však zabezpečit zvláštní utajovací režim, a to i tak, že na část veřejné obhajoby vykáže veřejnost ze zasedací místnosti. Rovněž sekretářka musí být alespoň poučena, ne-li prověřena. Dělala to nějaká vysoká škola v minulosti? Obávám se, že nikoliv.

Hypotetickou situaci, kdy by byla začerněna například celá diplomová práce, sice nelze vyloučit, ale jednalo by se o zcela ojedinělou výjimku, která snad ani nemůže věcně nastat. Veřejnost (a Akreditační komisi) přitom nezajímá, jaké měla nějaká obchodní společnost tržby dnešního dne z prodeje lyží nebo něčeho jiného, ale to, zda byla obhájena práce, která je metodologicky správně ukotvena a přináší přezkoumatelný vědecký výsledek.

A v tom je právě problém.

Někteří akademičtí pracovníci totiž mají obavu z toho, že se na světle ukáže, že chyba byla třeba již na straně vysoké školy tím, že navrhla vadné zadání nebo téma, které není pro dané účely zpracovatelné.

Z praxe je také známá řada případů, kdy zejména diplomové práce byly zralé na vrácení studentům k přepracování, aniž se tak ale stalo, protože někteří akademičtí pracovníci si "nechtěli přidělávat další práci".

Stát si proto hledí i posudků na závěrečné práce. Taktéž posudky podléhají zveřejnění, což je chvályhodné. Alespoň se vyjeví, které z nich jsou přezkoumatelné, které používají hodnotící kritéria odpovídající povaze a cíli akreditovaného studijního programu, a které jsou naopak nepoužitelné, například pro pouhé nebo převážné opakovaní obsahu práce nebo pro nepřezkoumatelnost závěru.

Vysoká škola může, ba musí, též uvážit oprávněné zájmy třetích osob nebo studentů samých. Například tím, že děkan rozhodne o opožděném zveřejnění závěrečné práce nebo jejího úplného znění na žádost studenta. Například až po úředním zveřejnění patentové či vzorové přihlášky vysoké školy nebo až po knižním vydání práce v oprávněném zájmu studenta. Tato ochranná doba by ale neměla být příliš dlouhá, aby nebyl zmařen, nebo obcházen účel vysokoškolského zákona. Musí být přiměřená chráněnému zájmu.

Novela vysokoškolského zákona má dílem přispět k rozvoji stavu bádání, vědy, techniky a umění, jakož i k otevřenosti českého akademického prostředí a k transparentnosti vynakládání státních, mezistátních, nadstátních či jiných veřejných příspěvků a dotací. V neposlední řadě sleduje též boj s některými nekalými praktikami. Plagiátorství veřejně přístupné práce se zpravidla lépe odhalí, zejména jde-li o specifické téma, o které by se mělo vždy jednat.

Může se stát, že některá vysoká škola by se ve svém vnitřním předpisu rozhodla výhradně pro listinné zveřejňování závěrečných prací, například někde ve "sklepním depozitáři". Nikoliv pro jejich souběžné zveřejňování též elektronické a "fulltextové". Taková vysoká škola by se však mohla ocitnout mezi vysokými školami až druhé kategorie. V ratingu vysokých škol by si jen těžko polepšila, spíše naopak.

Rozumím však těm akademickým pracovníkům, kteří nechtějí, aby výsledky jejich odvedené školitelské, konzultační nebo oponentské práce byly zveřejněny. Lze jim poradit, aby se věnovali domácím soukromým kursům bez veřejné podpory. Je třeba chápat studenty, z nichž někteří s tímto krokem nepočítali. Zveřejňování se přitom týká všech závěrečných prací odevzdaných po 31. 12. 2005, tedy i těch, které byly započaty podstatně dříve. Jenomže již tehdy byly závěrečné práce bez dalšího přístupny pro vnitřní potřebu vysoké školy podle zákonné licence autorskoprávní z roku 2000. Vnitřní potřeba vysoké školy přitom zahrnovala i několik desítek tisíc osob. Svým širokým osobním okruhem se tak fakticky blížila pojmu zveřejnění. Přičteme-li si k tomu, že bylo možné rozumně očekávat, že vysokoškolský student chápe zákonný význam vysoké školy a její legální poslání, pak dost dobře nelze brát v potaz údiv některých studentů nad tím, že vysoké školy se mají chovat jako vysoké školy.

O způsobu ochrany možných oprávněných studentských zájmů jsem se již zmínil výše. Takové případy však budou podle dosavadních poznatků spíše výjimečné. Akademické senáty ale mají dostatečný právní prostor k tomu, aby i na ně pamatovaly.

Ivo Telec
PF UP
Olomouc

Související