Proces, jehož finálním produktem je výmaz nefunkční či zákon porušující obchodní společnosti z obchodního rejstříku, je však komplikovaný a zdlouhavý. Jeho délku mohou významným způsobem zkrátit likvidátoři.

Mám samozřejmě na mysli likvidátory jmenované z řad správců konkursních podstat, kteří provádějí likvidace tzv. z moci úřední v případech, kdy není možné jmenovat některého ze společníků či členů statutárního orgánu.

VĚCNÁ ZJIŠTĚNÍ

Dosavadní rozhodovací praxe soudů totiž ukázala, že likvidátoři jmenovaní z řad společníků či členů statutárních orgánů společností jsou nečinní a soud nemá prakticky žádný nástroj přinutit je k plnění zákonných povinností. Věřitelé společností v likvidaci, a také orgány státní správy se obracejí na soudy s podněty upozorňujícími na nečinnost likvidátora v domnění, že soud ho k plnění povinností přinutí, resp. jej vymění za jinou osobu, která bude povinnosti plnit. Soud však žádný donucující nástroj v rukou nemá. Nemůže sám zahájit řízení o odvolání likvidátora z funkce a ani mu usnesením uložit konkrétní povinnost stanovenou mu hmotným právem (typicky komunikovat s věřiteli, přijímat přihlášky jejich pohledávek, vést řádně účetnictví, zpeněžovat majetek apod.), natož její splnění vynucovat. Pravomoc soudu ve vztahu k likvidátorovi končí okamžikem nabytí právní moci usnesení o jeho jmenování. Tím je soudní řízení skončeno.

Likvidátora lze samozřejmě odvolat z funkce za předpokladu, že prokazatelně porušuje své povinnosti. Nemůže to však udělat soud sám z vlastní iniciativy, nýbrž pouze na návrh konkrétní osoby, která navíc musí osvědčit právní zájem na jeho odvolání (§ 71 odst. 4 obchodního zákoníku). Tedy ne podnět, ale konkrétní návrh na odvolání z funkce podaný např. nespokojeným věřitelem či orgánem státní správy (ty jsou navíc osvobozeny od soudních poplatků) může vést k výměně nečinného likvidátora. Požadovaný právní zájem na odvolání lze dovodit již z podstaty právního postavení věřitele, který má zájem na uspokojení své pohledávky, v čemž mu nečinnost likvidátora brání.

Samotná nečinnost likvidátora je porušením celé řady jeho zákonných povinností. Likvidátor je např. povinen oznámit vstup do likvidace všem známým věřitelům (věřitelé se zpravidla o vstupu svého dlužníka do likvidace dozvědí z internetové databáze obchodního rejstříku), je povinen uspokojovat pohledávky přihlášených věřitelů apod. Pokud s nimi nekomunikuje, tyto povinnosti neplní, tedy je porušuje. I když je pro věřitele situace z tohoto pohledu jasná, musí proběhnout klasické soudní řízení včetně dokazování. V jeho rámci musí být dokázáno, že likvidátor povinnosti skutečně porušuje, např. že se jemu adresované zásilky vracejí věřiteli zpět jako nedoručené.

PRODLUŽOVÁNÍ PROCESU

Likvidátoři z řad společníků, jednatelů či členů představenstva celý proces likvidace společnosti prodlužují od samého počátku už jen tím, že se svým jmenováním v drtivé většině případů nesouhlasí a tento nesouhlas projeví odvoláním proti příslušnému usnesení, kterým byli do funkce jmenováni. Argumentují přitom zpravidla tím, že "byli ve společnosti jen formálně, že ji fakticky vedl jiný jednatel, že nemají k dispozici doklady společnosti" apod. a tyto argumenty uvádějí v podaném odvolání proti usnesení o svém jmenování jako hlavní důvody, pro které by měl odvolací soud usnesení zrušit. Tím samozřejmě řízení značně prodlouží, neboť věc musí být postoupena odvolacímu soudu. V drtivé většině případů - a vycházím z vlastní praxe - jde o pouhé oddálení nabytí právní moci usnesení o jejich jmenování (odvolací řízení v těchto věcech zabere přibližně půl roku až rok). Den nabytí právní moci je však významný potud, že až tímto dnem se likvidátor ujímá výkonu funkce, jeho zápis do obchodního rejstříku má jen deklaratorní povahu. Odvolací soudy se již ustálily v rozhodování o takových důvodech "nemožnosti vykonávat funkci likvidátora" v tom smyslu, že tyto nejsou akceptovatelné pro zrušení rozhodnutí o jejich jmenování. Prakticky jediným relevantním důvodem pro zrušení usnesení o jmenování likvidátora v rámci odvolacího řízení je zánik jeho právního postavení společníka, jednatele či člena představenstva zrušené společnosti, či případné pochybnosti o tom, zda se vůbec v takovém postavení v době rozhodování soudu nacházel.

Pokud se tak stane v průběhu odvolacího řízení, odvolacímu soudu nezbude než takové usnesení zrušit. Jmenovaný likvidátor může na tvrzených důvodech v odvolání včetně tvrzení, že již není společníkem, jednatelem či členem představenstva likvidované společnosti, vystavět návrh na své odvolání z funkce, má-li za to, že v důsledku jejich existence na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci likvidátora vykonával. Samotný fakt, že se již nenachází v požadovaném právním postavení, v sobě splňuje podmínku stanovenou pro odvolání z funkce, tedy že na něm již výkon funkce spravedlivě požadovat nelze.

Takový závěr činím i při vědomí toho, že není např. pro jednatele nic jednoduššího než rezignovat na funkci a následně podat návrh na odvolání z funkce likvidátora (stejně tak může společník převést svůj obchodní podíl, ale to už je přece jen složitější úkon, ovšem i ve stadiu likvidace společnosti proveditelný). V takových případech soud bude muset jmenovat likvidátorem některého z dalších společníků a nezbude-li žádná taková osoba, vybere likvidátora z řad správců konkursních podstat. Řízení o odvolání likvidátora z funkce na jeho návrh je řazeno mezi řízení nesporná, jehož účastníkem je dále ještě společnost. Soudní poplatek za toto řízení činí jeden tisíc korun. Z dosud uvedeného plyne, že likvidátor (společník, jednatel nebo člen představenstva) ušetří minimálně jeden tisíc korun za soudní poplatek za odvolání (pokud samozřejmě odvolání nepodá) a dále si ušetří čas zabírající celé odvolací řízení, který může využít k podání návrhu na své odvolání z funkce.

Ovšem ani podáním takového návrhu se nevyhne plnění zákonných povinností likvidátora, které jsou pro všechny likvidátory (tedy i ty jmenované z řad správců konkursních podstat) stejné. Do jeho pravomocného skončení je likvidátorem společnosti, ať s tím vnitřně souhlasí či nikoliv. Je pochopitelné, že iniciativa likvidátora při plnění zákonných povinností nebude v těchto případech nijak přehnaná. Praxe dokazuje pravý opak. Likvidátoři jmenovaní z řad společníků jsou nečinní, neplní své zákonné povinnosti. Důvodem je jednak jejich neznalost zákonných povinností (ta je však nijak neomlouvá) a jednak také skutečnost, že výkon funkce likvidátora není v jejich případě honorován. Naopak. Oni sami musejí často hradit náklady spojené s likvidací společnosti ze svých prostředků.

Lze uzavřít, že tato skupina likvidátorů, respektive jejich jmenování do této funkce sice formálně vede ke skončení řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, prakticky však nedochází téměř k žádné změně, jde-li o zápis v obchodním rejstříku. Proces likvidace společnosti má totiž vést k ukončení "činnosti" firmy a jejímu výmazu z obchodního rejstříku. To se však v těchto případech neděje. Důvodem je absence jakýchkoliv donucujících nástrojů (sankcí), kterými by soudy mohly likvidátory k plnění povinností přinutit. Řešení tohoto problému lze proto spatřovat pouze v důsledné činnosti věřitelů společností, kteří musejí sledovat databázi obchodního rejstříku, kontaktovat jmenované likvidátory a v případě jejich nečinnosti podávat návrhy na jejich odvolání z funkce.

Představa, že bychom se dočkali legislativního řešení tohoto problému např. tak, že by zákon stanovil nad činností likvidátora dohled soudu, nebo alespoň mu ukládal povinnost podávat soudu zprávy o průběhu likvidace, či umožnil soudu zahájit řízení o odvolání likvidátora sám z moci úřední a nahradit ho jinou osobou, je podle mého názoru těžko realizovatelná.

LIKVIDÁTOR JMENOVANÝ ZE SEZNAMU SPRÁVCŮ KONKURSNÍCH PODSTAT

Alternativu k likvidátorům jmenovaným z řad společníků, jednatelů či členů představenstva představují likvidátoři jmenovaní z řad správců konkursních podstat. K tomuto řešení však může soud přistoupit až poté, co vyloučil možnost první, tedy jmenovat některého ze společníků či členů statutárního orgánu. V praxi se k tomu řešení soud uchyluje tehdy, jsou-li tyto osoby nekontaktní, což zjistí např. tak, že jim nelze fakticky doručit usnesení o zahájení řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, nebo tehdy nelze-li společníky vůbec zjistit a členům statutárního orgánu uplynulo funkční období.

Likvidátor jmenovaný ze seznamu správců konkursních podstat postupuje v procesu likvidace z vlastní iniciativy a zpravidla řádně plní zákonné povinnosti. Důvod je prostý. Na rychlosti likvidace závisí výplata jeho odměny, kterou zpravidla hradí stát (může však dosáhnout maximálně 5000 korun) a také náhrada nákladů jím vydaných v průběhu likvidace (ty mohou dosahovat i desítek tisíc korun). Jeho prvním úkonem v procesu likvidace je navázání kontaktu s členy statutárního orgánu společnosti, které musí vyzvat k předložení dokladů společnosti. Je zbytečné (právně bezvýznamné) vyzývat společníky, protože ti nejsou oprávněni jménem společnosti jednat, tudíž od nich lze získat maximálně informace o případné činnosti (spíše nečinnosti) společnosti, nebo informace o tom, kde by se mohly nacházet doklady společnosti, zejména účetnictví.

Ze stejného důvodu považuji za zbytečné kontaktovat bývalé společníky či členy statutárního orgánu. Ti již se společností nemají vůbec nic společného a nelze na nich vyžadovat žádnou součinnost. Není-li žádná z těchto osob kontaktní, musí likvidátor kontaktovat příslušný finanční úřad podle sídla společnosti, oznámit mu, že společnost vstoupila do likvidace a požádat ho o sdělení stavu osobního účtu společnosti. Tímto postupem může také získat informace o účetních závěrkách společnosti, o plnění daňových povinností a také čísla bankovních účtů společnosti, u kterých pak musí změnit dispoziční právo.

Finanční úřad je ze zákona povinen s likvidátorem komunikovat a poskytovat mu všechny potřebné informace, neboť má postavení jako správce konkursní podstaty (§ 71 odst. 8 obchodního zákoníku). Z takto získaných informací může zjistit případně věřitele společnosti, těm pak musí oznámit vstup společnosti do likvidace. Stejně tak musí vstup do likvidace zveřejnit v Obchodním věstníku, což s sebou nese náklady ve výši 2142 korun (dvojí zveřejnění), počítáme-li v tom ještě poštovné. Toto zveřejnění by měl ještě opakovat s časovým odstupem nejméně čtrnácti dnů společně s výzvou věřitelům k přihlášení pohledávek.

POSTUP LIKVIDACE

Ke dni vstupu společnosti do likvidace (den právní moci rozhodnutí soudu o jejím zrušení s likvidací) sestaví likvidátor zahajovací likvidační účetní rozvahu a také soupis jmění (ten zpravidla odpadá, protože společnost žádné jmění nemá). V praxi na něho také přechází povinnost sestavit účetní závěrku ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, byť primárně ze zákona svědčí tato povinnost statutárnímu orgánu.

Ten je však v drtivé většině případů nekontaktní či neexistující, proto zákon upravuje přechod této povinnosti na likvidátora, aniž by však s nesplněním této povinnosti statutárním orgánem spojil jakoukoliv sankci (stejně by asi případné pokuty byly nevymahatelné a pouze by proces likvidace dále administrativně zatížily). Zmíněnou účetní závěrku a účetní rozvahu sestavuje likvidátor z jemu dostupných dokladů a pokud žádné nemá (společnost mu žádné nepředala, či u finančního úřadu nejsou žádné založeny), vyhotoví je pouze formálně bez faktického obsahu.

Již v této fázi likvidace může likvidátor zjistit, že společnost splňuje podmínky pro prohlášení konkursu, neboť je předlužena. Soud jí totiž v rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací ukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek za řízení ve výši jeden tisíc korun (stát se tak stává věřitelem) a ze získaných dokladů může zjistit další věřitele (musí je mít alespoň dva), nebo se věřitelé mohou přihlásit sami na základě zveřejnění vstupu společnosti do likvidace. Bezodkladně v takovém případě podává návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti. Současně s ním podává také návrh na určení své odměny a náhrady hotových výdajů. Konkursní řízení v takovém případě zpravidla končí zamítnutím návrhu pro nedostatek majetku, likvidace společnosti se nevyžaduje a může tudíž dojít k jejímu výmazu z obchodního rejstříku.

Spornou zůstává otázka, zda likvidátor musí podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, či soud může zahájit řízení o výmaz sám a společnost z vlastní iniciativy vymazat. Do úvahy přichází také možnost podání návrhu na výmaz konkursním soudem (§ 12 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání), těžko však bude soud dávat návrhy sám sobě, neboť v praxi jde v drtivé většině případů o jeden a tentýž soud. Ostatně jeho podání s připojeným usnesením o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu lze vyhodnotit též jako podnět k zahájení řízení o výmaz společnosti z obchodního rejstříku.

Je zřejmé, že po dobu od podání návrhu na prohlášení konkursu do skončení tohoto řízení likvidace neběží. Likvidátor činí pouze nezbytné úkony a je-li již jmenován správce konkursní podstaty, navíc pouze ty úkony, jejichž provedení na něho nepřešlo.

Poslední zákonnou povinností likvidátora je podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Pokud takový návrh podá, zpravidla současně podává také návrh na osvobození od soudního poplatku, protože společnost žádný majetek nemá. Navíc je již v této době rozhodnuto o odměně likvidátora a též o náhradě vynaložených nákladů na likvidaci. Rejstříkový soud proto zpravidla přizná společnosti osvobození od soudního poplatku spojeného s jejím výmazem (3000 korun) a následně ji z obchodního rejstříku vymaže. S takovým řízením jsou zpravidla spojeny dodatečné náklady likvidátora, ten má proto právo je uplatnit u soudu, který o nich musí rozhodnout, tedy je samostatným usnesením likvidátorovi přiznat. Administrativně jednodušší a nijak odporující zákonu proto bude, zahájí-li soud řízení o výmaz společnosti z obchodního rejstříku sám a společnost následně vymaže.

Nedojde-li k popsanému postupu (v praxi však převažuje) musí likvidátor dále oznámit vstup společnosti do likvidace příslušnému živnostenskému úřadu a zejména jej požádat o zrušení živností. Živnostenský úřad se o vstupu společnosti do likvidace dozví také oficiální cestou, ale až v souvislosti s provedením zápisu této změny do obchodního rejstříku. Rejstříkový soud je totiž povinen takovou změnu ohlásit (aktuálně se tak děje v elektronické podobě). Stejně jako v případě konkursu, činí likvidátor dále dotazy na centrální evidenci nemovitostí za účelem zjištění, zda společnost nevlastní nemovitosti, na peněžní ústavy za účelem zjištění, zda u nich má společnost veden účet, na evidenci motorových vozidel (zpravidla příslušné obce podle sídla společnosti, je vhodné kontaktovat všechny obce, v jejichž územní působnosti měla společnost své sídlo) za účelem zjištění, zda společnost nevlastní motorové vozidlo a konečně též na Středisko cenných papírů za účelem zjištění, zda společnost neměla ve svém vlastnictví zaknihované akcie. Zjištěný majetek zpeněží přímým prodejem či dražbou, z výtěžku přednostně uspokojí nároky zaměstnanců společnosti, vypracuje zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku mezi společníky a k témuž datu (den skončení likvidace - tímto dnem je den, kdy došlo k rozdělení likvidačního zůstatku, jinak den kdy likvidátor uvědomil společníky o jeho existenci a právu na jeho výplatu, jinak den, kdy zjistil, že společnost žádný majetek nemá a alespoň odeslal tuto zprávu společníkům na poslední známou adresu) sestaví účetní závěrku a přiznání k dani z příjmu právnických osob.

To pak podá příslušnému finančnímu úřadu současně se žádostí o vydání souhlasu s ukončením činnosti společnosti (finanční úřad má na vydání lhůtu tři měsíce). Ten však již není nutnou podmínkou výmazu společnosti z obchodního rejstříku, pročež i bez něj podává likvidátor návrh rejstříkovému soudu na jeho provedení. Návrh musí být podán na formuláři a jeho přílohu tvoří konečná zpráva o průběhu likvidace (případně doklad o tom, že byla předložena společníkům ke schválení) a potvrzení příslušného státního archivu, s nímž bylo projednáno zabezpečení archivu společnosti.

Je nutné uvést, že praxe jednotlivých rejstříkových soudů se v otázce potřebných příloh k návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku liší. Některé rejstříkové soudy požadují v návrhu na výmaz ještě účetní závěrku, případně souhlas společníků s rozdělením případného likvidačního zůstatku.

NÁKLADY LIKVIDACE

Jde-li o zabezpečení archivace dokumentů společnosti, musí likvidátor zajistit u autorizované firmy, resp. státního archivu, archivaci daňových dokladů společnosti po dobu deseti let a osobních spisů jejich zaměstnanců po dobu 45 let. Náklady na archivaci tak mohou podle rozsahu archivovaných dokumentů dosahovat i desítek tisíc korun. Zpravidla až po provedení všech těchto úkonů podává likvidátor soudu návrh na stanovení své odměny a vyúčtuje náklady spojené s likvidací. V jeho rámci vyúčtuje také již případně vyplacenou zálohu na náklady, na kterou má v průběhu likvidace právo.

O její vyplacení může soud požádat kdykoliv v průběhu likvidace. Činí tak zpravidla tehdy, když zjistí, že náklady budou podstatně převyšovat obvyklý průměr. Ten se pohybuje mezi pěti až deseti tisíci korun.

Samozřejmě u každého uplatněného nákladu musí potvrdit jeho účelnost a hodnověrným způsobem doložit jeho vynaložení. U poštovného či telefonních hovorů to bývá problematické, rozhodovací praxe soudů se proto přiklonila k paušálním náhradám těchto nákladů, nepřesahují-li určitou obecnou míru přiměřenosti, zohledněnou rozsahem prováděné likvidace, cestovné musí být řádně dokládáno, tak, jak to vyžaduje zákon o cestovních náhradách, tedy průkazem o technické způsobilosti motorového vozidla. Cena pohonných hmot je stanovena podle příslušné vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí včetně paušální náhrady za jeden kilometr jízdy (aktuálně je to vyhl. č. 496/2005 Sb.). Likvidátor musí též tvrdit účelnost uskutečněných cest. Konečně musí doložit náklady spojené s archivací dokumentů společnosti (smlouvou a fakturou), jakož i úhradu všech dalších poplatků. Soudu samozřejmě nebrání v přiznání odměny a náhrady hotových výdajů výmaz společnosti z obchodního rejstříku, neboť ta není účastníkem tohoto řízení.

Popsané povinnosti likvidátora (mimo ty jež se týkají jeho odměny) se vztahují na všechny likvidátory obecně bez ohledu na to, zda se jedná o likvidátory z řad společníků či členů statutárních orgánů nebo správců konkursních podstat. Dosavadní rozhodovací praxe soudů ukazuje, že první skupina likvidátorů povinnosti neplní a okamžikem jejich jmenování se celý proces zastaví, zatímco druhá skupina, i přes všechny problémy s tím spojené, naplňuje smysl zákonné úpravy, tedy uspokojení věřitelů a následný výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Otázkou tedy zůstává, zda bude mít stát zájem na řádném provádění likvidací obchodních společností a vytvoří účinné nástroje k donucení plnění povinností likvidátory - bývalými společníky či členy statutárního orgánu, či tato forma vedení likvidace bude pouze oddálením skutečného řešení tohoto problému.


Poznámky:

1) Mám tím na mysli, aniž by navrhovaly zápis změn v obchodním rejstříku ve všech případech, kdy dochází ke změnám zapsaných skutečností, např. jde-li o uvolněný obchodní podíl, změnu sídla společnosti, uplynutí funkčního období členů statutárního orgánu společnosti apod.

Petr Hampel
soudce, Krajský soud Ostrava
Související