Důvodů je zřejmě celá řada, ale logicky nejčastějším důvodem výše uvedeného fenoménu je fakt, že s plynutím času a jeho dopady na nastolené právní vztahy jsou konfrontováni snad úplně všichni.

Cílem příspěvku je krátké zamyšlení nad jednou částí problematiky promlčení, a sice nad otázkou promlčení smluvní pokuty a jejího vztahu k promlčení úroků z prodlení.

Nedávno jsem se totiž přesvědčil, že ani jedna z výše uvedených otázek není v odborné literatuře uspokojivě vyjasněna, a to i přesto, že se jedná o problematiku z praktického hlediska velmi významnou.

INSTITUT PROMLČENÍ

Navzdory výše deklarovanému účelu tohoto příspěvku považuji za vhodné krátce zrekapitulovat, co to vlastně institut promlčení je, jaké jsou jeho důsledky a jaký má jeho existence význam. Tento základ nám totiž pomůže lépe pochopit význam níže rozebírané problematiky pro praktický život.

Promlčení představuje obecný právní institut vztahující se dle občanského zákoníku na všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického, resp. dle obchodního zákoníku na všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

Promlčení je jedním z právních následků marného uplynutí doby. Právní následky promlčení určitého práva nastávají, jestliže toto právo není vykonáno před uplynutím promlčecí doby, tj. pokud uplyne zákonem vymezený čas, aniž by oprávněný subjekt (věřitel) své existující právo vykonal, resp. uplatnil u soudu.

Smyslem institutu promlčení je čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při časově neomezené, resp. příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu; zohledněna je snaha zabránit obtížnějšímu dokazovaní, které s sebou nese uplynutí delší doby mezi vznikem práva a jeho uplatnění před soudem. Promlčení tak v duchu staré právní zásady vigilantibus iura1) rovněž donucuje věřitele k aktivitě při uplatňování vlastních nároků. Zároveň jsou chráněni i dlužníci, když tito nejsou vystaveni donucujícímu úkonu ze strany státní moci po neomezeně dlouhou dobu.

Následkem promlčení není zánik promlčeného práva jako takového,2) nýbrž oslabení nároku domoci se jeho plnění soudní cestou. Dojde-li totiž při soudním vymáhání práva k uplatnění námitky promlčení, soud k námitce promlčení přihlédne a dané právo nepřizná.

Jelikož však promlčené právo nezaniklo a trvá dále (v podobě tzv. naturálního práva či naturální obligace), nic nebrání dlužníkovi v dobrovolném plnění. Znamená to mimo jiné, že plnění promlčeného závazku nebude představovat plnění bez právního důvodu, resp. přijetí takového plnění nebude bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.3) Pro úplnost je třeba dodat, že promlčení práva samo o sobě nebrání ani uplatnění promlčeného práva u soudu, ovšem uplatní-li dlužník před soudem námitku promlčení, nemůže být promlčené právo soudem přiznáno nebo uznáno.4)

PROMLČENÍ SMLUVNÍ POKUTY

Navzdory nepřebernému množství literatury (ale i judikatury) na téma promlčení jsem se nedávno osobně přesvědčil, že pro praxi tak významná problematika, jakou je otázka, zda nárok na smluvní pokutu se promlčuje samostatně či se závazkem, ke kterému se vztahuje, resp. kdy uplyne promlčecí doba takto sjednané smluvní pokuty, není v literatuře doposud zcela uspokojivě a jednoznačně vyřešena a existují na ni rozličné názory.

Proto bych do této diskuse rád přispěl s několika významnými argumenty, které by mohly napomoci odborné veřejnosti zaujmout do budoucna jednoznačnější stanovisko.

Z hlediska výše uvedené otázky si dovoluji odkázat na Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, které se touto problematikou detailně zaobírá. V této souvislosti jak odvolací, tak i dovolací soud nejprve řešily otázku počátku běhu promlčecí doby. Aniž bych dále rozebíral veškerou argumentaci, dovolím si vyzdvihnout skutečnost, že Nejvyšší soud ČR v této souvislosti konstatoval: "...jde-li o práva ze závazků sekundárních (tedy o práva vzniklá z porušení povinností, jež jsou obsahem primárního závazku), řídí se (s výjimkou zvláštní úpravy obsažené v § 393 odst. 2 a § 398 obchodního zákoníku) počátek běhu promlčecí doby § 393 odst. 1 obchodního zákoníku." Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že právo na zaplacení smluvní pokuty je právem vzniklým z porušení povinnosti, kterou zajišťuje, a proto tedy uzavřel, že "...u práva na smluvní pokutu jako práva vzniklého z porušení povinnosti je třeba aplikovat § 393 odst. 1 obchodního zákoníku, který počátek běhu promlčecí doby spojuje se dnem, kdy byla povinnost porušena (s výjimkou výše zmíněných zvláštních úprav). Je nepochybné, že povinnost splnit závazek řádně a včas (srov. § 365 obchodního zákoníku) je porušena již okamžikem marného uplynutí doby jeho splatnosti, přičemž za den, kdy byla povinnost nejdříve porušena, je třeba považovat první den prodlení dlužníka...."

Z výše uvedeného závěru pak lze poměrně jednoznačně stanovit, že v případě fixní smluvní pokuty, na niž vzniká právo okamžikem porušení primárního závazku,5) nelze pochybovat o tom, že k jejímu promlčení dojde uplynutím příslušné promlčecí doby počítané od prvního dne porušení primárního závazku, ke kterému se smluvní pokuta vztahovala.

Větší výkladový problém však vzniká v případech, kdy smluvní pokuta je sjednaná jako procento z určité částky a nabíhá za každý den prodlení s úhradou primárního závazku.6) Otázkou totiž zůstává, zda počátek promlčecí doby u smluvní pokuty, která bude nabíhat každý den a jejíž nominální částka se tak každý den bude zvyšovat, se má počítat od prvního dne prodlení se splacením primárního závazku - viz výše (tj. de facto spolu s jistinou), nebo na jiné bázi (tj. samostatně). V této souvislosti poskytuje odpověď výše zmiňovaný judikát Nejvyššího soudu ČR, který stanoví, že "... povinnost splnit závazek řádně a včas v důsledku jejího porušení a nastalého prodlení nezaniká a trvá dál až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy zanikne jiným způsobem (srov. § 365 obch. zák.), přičemž povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, je dlužník zavázán plnit (není-li sjednáno jinak) i po jejím zaplacení (§ 545 odst. 1 občanského zákoníku). Proto každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu... U práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení s placením peněžitého závazku proto počíná běžet promlčecí doba ve smyslu § 393 odst. 1 obchodního zákoníku nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli další právo na smluvní pokutu. Právo na zaplacení takto sjednané smluvní pokuty vzniklé za určitý den prodlení se proto promlčí uplynutím čtyřleté promlčecí doby počítané od tohoto dne (srov. § 393 odst. 1, § 387 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku)."

Z výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu ČR a v souladu i s částí odborné literatury7) tedy vyplývá, že k porušení povinnosti, s jejímž plněním je dlužník v prodlení, dochází nejen první den, ale opakovaně po celou dobu, dokud povinnost nezanikne. Proto v takovém případě vzniká oprávněné osobě právo na zaplacení smluvní pokuty opakovaně. Promlčecí doba pak podle tohoto názoru běží samostatně pro právo na zaplacení takto sjednané smluvní pokuty za každý den prodlení. V praxi pak takový výklad znamená, že po uplynutí příslušné promlčecí doby ode dne, kdy poprvé vznikl nárok na smluvní pokutu sjednanou procentní sazbou z určité částky za každý den prodlení, dojde k promlčení smluvní pokuty pouze za první den promlčení.

V případě např. čtyřleté promlčecí doby pak bude po pěti letech promlčena smluvní pokuta "jen" za období prvního roku ode dne, kdy smluvní pokuta začala nabíhat. To vše bez ohledu na to, zda už došlo k promlčení jistiny, či nikoliv. Na základě výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu ČR můžeme rovněž dospět k závěru, že je možné požadovat smluvní pokutu sjednanou za každý den prodlení i po promlčení hlavního závazku a že věřitel promlčené pohledávky tak má vlastně fakticky určitou možnost nutit dlužníka ke splnění hlavní pohledávky tím, že bude opětovně uplatňovat práva na smluvní pokutu za každý den prodlení dlužníka s plněním.

PROMLČENÍ ÚROKŮ Z PRODLENÍ

V kontextu s výše uvedeným pak vyvstává také otázka, zda výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně promlčení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou z určité částky za každý den prodlení je možné aplikovat i na úroky z prodlení. Ani v tomto případě dostupná doktrinální literatura nedává zcela jasnou odpověď, ba naopak většinou konstatuje, že se jedná o problematiku spornou.8)

Na první pohled se může zdát, že vzhledem k podobnosti mezi smluvní pokutou sjednanou jako procentní sazba z určité částky za každý den prodlení a úrokem z prodlení, by se výše zmiňovaný judikát Nejvyššího soudu ČR měl aplikovat obdobně i na úrok z prodlení. V této souvislosti je však na místě učinit krátkou úvahu nad právně teoretickým rozlišením mezi těmito dvěma instituty. Zjistíme, že rozdílů mezi takto sjednanou smluvní pokutou a úrokem z prodlení můžeme nalézt více, např. úrok z prodlení je zákonný důsledek porušení primární platební povinnosti, zatímco smluvní pokuta musí být sjednána, nebo úrok z prodlení přichází v úvahu toliko u prodlení s plněním peněžitého smluvního závazku, zatímco smluvní pokuta se může aplikovat i při prodlení s plněním nepeněžitého závazku atd. Z hlediska výše uvedené otázky však bude zřejmě nejvýznamnějším rozdílem skutečnost, že zatímco úrok z prodlení představuje ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku tzv. příslušenství pohledávky, smluvní pokuta tento statut nemá. V případě smluvní pokuty jde o samostatný zajišťovací institut.

Jelikož tedy smluvní pokuta není příslušenstvím, zatímco úrok z prodlení ano, je třeba důsledně zvážit, zda tato okolnost hraje nějakou roli při posuzování analogické aplikace výše uvedeného judikátu. Ihned se naskýtá obecná právní zásada, že příslušenství sdílí osud věci hlavní. Potom bychom mohli dospět k závěru, že jestliže je primární závazek promlčen, pak i nárok na úhradu úroků z prodlení je rovněž promlčen.

Z tohoto hlediska si dovoluji upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 964/2004. Výše uvedené judikáty, které sice řeší otázky spojené s problematikou dřívějšího hospodářského zákoníku a s výše uvedenou problematikou zdánlivě nesouvisí, obsahují významnou právní větu, kde uvádějí, že "... hospodářský zákoník - na rozdíl od občanského zákoníku - příslušenství pohledávky neznal. Úroky na základě smlouvy o úvěru podle § 382a hospodářského zákoníku proto nejsou příslušenstvím jistiny (pohledávky), ale samostatným nárokem, který se promlčuje samostatně."

Z výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu ČR pak a contrario lze argumentovat, že v případě příslušenství by se toto nepromlčovalo samostatně, nýbrž spolu s jistinou. Takový závěr by odpovídal i výše naznačené zásadě, že příslušenství sdílí osud věci hlavní. V praxi by to následně vyústilo v závěr, že promlčení jistiny pohledávky by způsobovalo i promlčení těchto úroků z prodlení, a promlčecí doba úroků z prodlení by se tedy počítala od prvního dne prodlení s plněním primárního závazku. Takový závěr by fakticky i korespondoval s principy a účelem institutu promlčení jako takového, neboť (jak bylo výše uvedeno) účelem institutu promlčení je mimo jiné i snaha čelit složitým sporům, které by mohly vznikat při časově neomezené, resp. příliš dlouhé možnosti uplatnit právo u soudu, a dále i snaha zabránit obtížnějšímu dokazovaní, které s sebou nese uplynutí delší doby mezi vznikem práva a jeho uplatněním před soudem, jakožto již zmiňovaná zásada vigilantibus iura. Podobné stanovisko ohledně promlčování úroků z prodlení zastává např. i Mgr. Zbránek,9) či JUDr. Orlet.10)

Navzdory tomu, že výše uvedená argumentace se jeví jako poměrně logická, jak již bylo uvedeno výše, v současné době v této souvislosti neexistuje zcela jednotné stanovisko odborné veřejnosti a opačný názor např. zastává Dr. Plíva,11) který odkazuje na § 110 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého se úroky promlčují samostatně. Ačkoliv se tento autor opírá o jiný právní argument, dospívá k závěru, že úroky z prodlení se promlčují samostatně, nikoliv spolu s jistinou pohledávky. Je však otázkou, zda závěr o samostatném promlčení úroků lze bez dalšího aplikovat i na úroky z prodlení, když občanský zákoník mezi těmito pojmy striktně rozlišuje - viz např. § 121 odst. 3 občanského zákoníku. Ke stejnému závěru ohledně promlčení úroků z prodlení dochází i Mgr. Červenka,12) který fakticky dovozuje, že úrok z prodlení je jako sankční institut nezávislý na jistině pohledávky, ke které se vztahuje.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že argumenty existují pro obě verze výkladu problematiky promlčení úroků z prodlení. Bude tak zřejmě třeba vyčkat jednotící judikatury našich soudů.

Svým způsobem je až zarážející, že výše uvedená problematika doposud nebyla nikdy plně a uspokojivě vyložena, ať už v odborné literatuře či judikaturou. Obecně vzato by si nezasvěcený člověk jistě myslel, že soudy budou touto problematikou konfrontovány téměř na denní bázi. Zdá se však, že tomu tak není.

To však paradoxně nasvědčuje jednomu pozitivnímu jevu, a sice, že většina věřitelů své pohledávky (spolu se smluvními pokutami či úroky z prodlení) uplatní ještě dříve než vůbec mohou výše uvedené komplikace nastat a právní praxe pak nebyla nucena se danou problematikou hlouběji zabývat. Shrnu-li pak výše uvedené v jeden celek, musím konstatovat, že pokud je tato má závěrečná úvaha správná, potom výše naznačené nejasnosti ohledně výkladu jistých otázek souvisejících s problematikou promlčení pro mne představují menší starost, než kdyby tomu bylo naopak.


Poznámky:

1) Celé znění této zásady "Vigilantibus iura scripta sunt" se překládá jako "Právo svědčí bdělým". Je tedy zejména na oprávněném, aby svá práva znal, pečoval o ně a patřičně je využíval.

2) Promlčení je tak nutné rozlišovat od tzv. prekluze, u níž důsledkem uplynutí času je zánik práva jako takového.

3) Srov. § 455 odst. 1 občanského zákoníku.

4) Srov. § 388 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud by dlužník námitku promlčení neuplatnil, mohlo by být soudně přiznáno i promlčené právo, neboť soudy k promlčení nepřihlížejí z úřední povinnosti, ale vždy jen k námitce účastníka.

5) Např. smluvní pokuta sjednaná ve výši deset tisíc korun za každé porušení daného primárního závazku. Nárok na její úhradu vznikne okamžikem porušení primárního závazku a trvá do svého promlčení.

6) Např. smluvní pokuta sjednaná následovně: "Pro případ prodlení s úhradou dluhu smluvní strany sjednávají smluvní pokutu ve výši 0,05 procenta z výše dlužné částky za každý den prodlení...."

7) Viz např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1069.

8) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1069.

9) Zbránek, M., Promlčení úroků z prodlení, Bulletin Advokacie č. 2/2005, str. 66.

10) Orlet, E., Smluvní úrok z prodlení, Bulletin Advokacie č. 10/2005, str. 51.

11) In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1069.

12) Červenka, J., Promlčení úroků z prodlení při promlčené jistině peněžitého dluhu (závazku), Bulletin Advokacie č. 9/2004, str. 59 až 62.

Tomáš Sedláček
právník, Praha
Související