Nedbaje varování ministerstva spravedlnosti, Hospodářské komory ČR, Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR a některých předních právních teoretiků v této oblasti, upozorňujících na nezákonnost činnosti její a podobných "rozhodčích soudů", řada advokátů doporučovala našim podnikatelům "výhodné řešení" vymáhání jejich pohledávek, exekutoři předkládali jimi vydané "nálezy" soudům, soudy v mnoha případech nařizovaly exekuci a exekutoři takové exekuce prováděli.

Časopis Business weekly1) uvádí, že v jednom případě byl touto "arbitráží" vydán nález odsuzující nejmenovanou společnost k zaplacení více jak 250 milionů korun.

Dle našeho tisku bylo touto "arbitráží" vydáno okolo 400 "nálezů", z nichž bylo exekvováno okolo dvou set. Jejími "klienty" byly údajně i některé mediálně známé osobnosti jako Helena Vondráčková, Veronika Žilková, Monika Absolonová a Josef Vojtek.

Tisk cituje vyšetřovací spis, dle něhož škoda, jež byla způsobena, má činit okolo pěti milionů korun na "poplatcích" této "arbitráži" a desítky milionů způsobených výkonem "rozhodčích nálezů". Dle vyjádření vicepresidenta Soudcovské unie provedené exekuce již nelze anulovat2) a o případných náhradách státem se bude pravděpodobně jednat v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Pokud bychom chtěli nalézt odpověď na otázku "kde se stala chyba", pak bychom zjistili, že problém nespočívá v tom, že bc. Svobodová není či nebyla ženou, ani v tom, že je stíhán(a) na Slovensku, ale v hned v několika na sebe navazujících porušeních práva.

MOHOU EXISTOVAT "SOUKROMÉ ROZHODČÍ SOUDY"?

Nikoliv údajná bc. Sandra Svobodová, o jejíž právní kvalifikaci jest v tisku pochybováno, ale několik skutečných právníků se ve své praxi advokátů či advokátních koncipientů či pedagogů a členů různých legislativních komisí nemohou vyhnout, již s ohledem na vlastní působení v těchto uskupeních, souhlasu s teoriemi, jimiž se někteří snaží ospravedlnit působení tzv. "rozhodčích soudů" či "rozhodčích center" na našem území.

Jistě by se mezi ně dali zařadit právníci a dle údajů uveřejněných na internetu spojení s působením např. u zmíněné "Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc",3) tzv. "Rozhodčího soudu České republiky" 4) a Ústavu práva a právní vědy tohoto "soudu" ,5) tzv. "Sdružení rozhodců",6) "Rozhodčího soudu při EACCL",7) "Společnosti rozhodců, s. r. o.",8) "Rozhodčího institutu v Praze",9) právníci podílející se na činnosti "Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s." 10) a další.

Zákon o rozhodčím řízení a stanoví ve svém § 2 odst. 1, že se "strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi ..., má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud."

Zastánci soukromých rozhodčích soudů je toto ustanovení vykládáno tak, že rozhodčí řízení se dělí na řízení ad hoc "v němž rozhoduje spor jakákoliv osoba (osoby), kterou si strany vybraly podle svého uvážení..." a řízení institucionální, kde se "rozhodčí řízení kona u určité rozhodčí instituce, jíž nazývají rozhodčím soudem", přičemž "rozhodčí soudy mají listiny rozhodců, ze kterých si strany vybírají rozhodce" či ze kterých "je rozhodce i bez návrhu stran sporu vybírán a jmenován do funkce způsobem stanoveným v pravidlech rozhodčí instituce, jejichž právnímu režimu se smluvní strany podřídily."

Rozhodčí instituce pak dělí na Stálé rozhodčí soudy (zřízené zákonem) a Rozhodčí soudy a další rozhodčí instituce (zákonem sice nezřízené avšak právnické osoby vzniklé postupem upraveným zákonem). Rozdíl mezi "Stálými rozhodčími soudy" (zřizovanými zákonem) a vlastními "rozhodčími soudy zřizovanými na základě zákona" pak spatřují i v tom, že tito druzí mohou své statuty a řády zveřejňovat pouze na webových portálech. Dalším pilířem jejich učení je výklad § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení tak, že strana, jež si zvolila příslušnost konkrétního rozhodčího soudu či instituce, se i podrobila předpisům "rozhodčích soudů či institucí".

Zdá se, že tato teorie odpovídá zákonu, avšak po bedlivém prozkoumaní textu vidíme, že zákonodárce stanovil zábrany živelnému vznikání nejen tzv. "rozhodčích soudů", ale i zneužívání jimi "samozvaně" vydávaných pravidel a řádů.

Přesně interpretováno, zákon stanoví ve svém § 2 "strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi ..., má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud." A dále stanoví v § 13 odst. 1 "Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona." Dále pak v odst. 2.: "Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku..." a v odst. 3 "Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly ve smlouvě jinak, platí že se podrobily předpisům" stálého rozhodčího soudu.

Zákon úmyslně nedefinuje pojem rozhodčí soud ani jiné rozhodčí instituce. S ohledem na to, že řada zahraničních právních úprav vycházejících zejména ze vzorového zákona UNCITRAL využívá pojmu "rozhodčí soud" ve smyslu rozhodčí senát či rozhodčí tribunál, tedy pro kolektivní orgán před nímž probíhá rozhodčí jednání, používá zákon o rozhodčím řízení důsledně terminus technikus "stálý rozhodčí soud".

Zákonodárce zde vycházel, z jasného § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, jež stanoví, že stálý rozhodčí soud může být zřízen na základě zákona. Tedy zákon, kterým bude konkrétní rozhodčí soud zřízen, bude jasně vymezovat jeho poslání i nutné statutární otázky. Stálým rozhodčím soudem ve smyslu našeho práva je instituce (právnická osoba), jež vydává rozhodčí nálezy, tedy rozhoduje o právech a povinnostech osob, na základě zmocnění, jež mu tyto osoby udělily. Rozhodčí soud vydává rozhodčí nálezy vlastním jménem, nezabývá se tedy jenom zprostředkovatelskou činností nebo službami pro rozhodující rozhodce.

Vyplývá to především z nálezu Ústavního soudu ČR,11) jenž se opírá o § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, dle něhož zákon dává právo stranám, aby se dohodly, že mezi nimi "... má rozhodovat spor jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud."

Tedy nikoliv rozhodci pod patronací nějakého rozhodčího soudu ani nějaký jakýkoliv rozhodčí soud či jiná rozhodčí instituce, avšak stálý rozhodčí soud pomocí rozhodců. Zákon výslovně hovoří o "Stálých rozhodčích soudech" o žádných dalších rozhodčích soudech či jiných institucích se nezmiňuje. Nikoho jiného12) tento ani jiný zákon k rozhodování sporů nezmocňuje, nemůže též tedy nikdo jiný13) jakýkoliv spor dle našeho práva rozhodovat.

Vyplývá tak především z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, která chrání jednak monopol státu na rozhodování o právech a povinnostech občanů a na druhé straně zaručuje těmto občanům a ostatním osobám právo na to, že nikdo mimo povolané instituce, tedy soudy a osoby stanovené zákonem nebude o jejich právech rozhodovat. Je možné si povšimnout, že i zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů v § 5 výslovně zakazuje sdružením "ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy", což právě a výslovně rozhodčí činnost je. Přesto je většina jmenovaných "rozhodčích institucí" zaregistrována jako občanská sdružení v registru ministerstva vnitra,14) doklad to toho, že žádná oblast veřejného života není tak málo významná, aby mohla být svěřena do pravomoci méně odborně fundovaných úředníků.

Dikci zákona, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny "pouze na základě zákona" zcela zřejmě nelze interpretovat tak, že by chtěl zákonodárce pouze vyloučit právnické osoby zřízené v rozporu se zákonem. Takové zřízení právnických osob by bylo nulitní, neboť by nikdy nenabyly právní subjektivity. Právnické osoby zřízené v rozporu se zákonem nemohou vlastním jménem nabývat práv a povinností a tedy v naší společnosti fungovat. Zákon se jejích postavením nemusí zabývat. Zdůraznil-li "zřízení na základě zákona" zákonodárce, měl zcela jistě na mysli skutečnost, která též až doposud byla praktikována, že jen zákonem nebo na základě výslovného zmocnění zákona může být Stálý rozhodčí soud zřízen. Dokladem toho je existence a vznik jediných stálých rozhodčích soudů fungujících podle našeho práva Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů a rozhodčí soudy při komoditních burzách.

ŘÁDY, STATUTY A VÝBĚR ROZHODCŮ

Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své řády a statuty. Nelze jistě bránit i jiným organizacím či právnickým osobám, aby si vydávaly své řády a statuty. Řády stálých rozhodčích soudů se však stávají součástí rozhodčí smlouvy, která upravuje postup, jakým si strany přejí, aby jejich pře byla rozhodnuta. Strany nejsou povinny si zvolit tento postup, avšak pouze pro řády stálých rozhodčích soudů platí zákonná domněnka, že nezvolí-li si strany žádný jiný postup a pokud ani výslovně neodkázaly na řád stálého rozhodčího soudu, platí, že se podrobily řádu (a ostatním předpisům) stálého rozhodčího soudu.

V ostatních případech by bylo nutné znění rozhodčí smlouvy dokázat, tzn. dokázat, že strany v době uzavírání rozhodčí smlouvy takový řád znaly a že s jeho zněním souhlasily ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tzn. že jim byl předložen písemně návrh rozhodčí doložky a že byl přijat způsobem, z něhož je patrné, že s obsahem celé (včetně nějakých řádů či pravidel na něž bylo odkázáno) rozhodčí smlouvy souhlasily způsobem, z něhož je zřejmé, že souhlasí s obsahem celé rozhodčí smlouvy. Existují instituce, které vydávají rozhodčí řády, jež si strany mohou vybrat, aby si tím ulehčily formulaci rozhodčí smlouvy, které na funkci rozhodčích soudů neaspirují, na druhé straně jsou ve světě rozhodčí soudy, jež vlastní řád ani listinu rozhodců nemají a specializují se pouze na rozhodování podle řádů, jež si strany "přinesou" (např. PCA v Haagu).

Stálý rozhodčí soud nelze charakterizovat "jako instituci mající listinu rozhodců". Zákon o rozhodčím řízení svěřuje stálým rozhodčím soudům právo "vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu."

Listina rozhodců není tedy povinná a tudíž nemůže být charakteristickým znakem stálého rozhodčího soudu. Např. Řád rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR nepřikazuje stranám vybírat rozhodce pro řízení před ním vedená z jeho listiny. Listina má píše indikativní charakter, což znamená, že osoby, jež tam jsou uvedeny se těší důvěře příslušného soudu a soud je může doporučit. Mnohé světové arbitrážní soudy ani takové listiny nemají ( např. ICC v Paříži, LCIA v Londýně, PCA v Haagu apod.). Na druhé straně pouze stálým rozhodčím soudům a nikoliv jiným institucím dává zákon právo vydávat tyto dokumenty a jen stálým rozhodčím soudům právo vázat výběr stran na seznam u nich vedený.

Pokud se však týče uveřejnění řádu, pak zákon nedělá žádnou výjimku stálým rozhodčím soudům, trvá-li na zveřejnění jejich řádu v Obchodním věstníku. Řád (stálého rozhodčího soudu) se stává dle § 13 odst. 3 automaticky zněním rozhodčí smlouvy, která má vyšší právní sílu než dispozitivní ustanovení zákona. Stává se zněním rozhodčí smlouvy ve znění řádu platném k datu jejího uzavření, proto i jeho změny a doba kdy byly provedeny musejí být zjistitelné, neboť hrají v řízení důležitou roli.

Proto musejí být řády stálých rozhodčích soudů veřejně dostupné všem stejnou měrou jako právní předpisy. Nepostačí tedy zveřejnění "na webových stránkách", které si jejich zřizovatel kdykoliv může změnit a upravit pro svou (či jinou) potřebu. Není to výjimka z pravidla, že jakékoli "rozhodčí soudy" mohou uveřejňovat své řády kdekoliv, ale protože právo vydávat "závazné řády" mají jen stálé rozhodčí soudy a musí je uveřejňovat v Obchodním věstníku, nemají "řády soukromé" žádnou závaznost pro strany, pokud je výslovně neinkorporovaly do své rozhodčí smlouvy (doložky), a zákon proto neupravuje, zdali se někde uveřejňují a jakým způsobem.15)

Odpovědí na výše uvedenou otázku tedy je:

Nelze podle práva ČR založit bez výslovného zmocnění zákona stálý rozhodčí soud. Žádné jiné instituce nejsou zákonem vyňaty ze čl. 36 Listiny z pravomoci státních soudů o rozhodování o právech lidí v majetkových sporech a tedy nemohou vlastním jménem vydávat závazné a vykonatelné rozhodčí nálezy a jejich řády nejsou bez dalšího závazné.


Majetkové spory, v nichž je možno uzavřít smír, mohou na základě zmocnění stran rozhodovat i fyzické osoby. V rozhodčí smlouvě mezi stranami sporu může být sjednán mechanismus, či okruh osob, jakým budou tito rozhodci vybrány. Takový mechanismus může být sjednán i odvoláním na některý soukromou osobou vytvořený vzorový postup.

Musí být sjednán výslovně a určitě, jinak by byla taková smlouva či její část neplatná absolutně. Takovýto soukromý postup se nestane automaticky zněním rozhodčí smlouvy, pokud rozhodčí institucí, jež jej pořídila není stálý rozhodčí soud. V ostatních případech musí s takovým postupem vyslovit obě strany souhlas takovým způsobem aby byl "patrný". Jako patrný souhlas nelze považovat v žádném případě mlčení.

LZE ZAHÁJIT ROZHODČÍ ŘÍZENÍ I V PŘÍPADĚ NEEXISTENCE ROZHODČÍ SMLOUVY NEBO ROZHODČÍ DOLOŽKY MEZI STRANAMI

Není jistě náhodné, že ten, jenž se domnívá, že činnost rozhodčího soudu může vykonávat v podstatě každý (kdo vznikl v souladu se zákonem) se dovolává též myšlenky, že takovýto soud je nadán pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob bez ohledu k jejich vůli (pokud se postižené osoby hned na počátku takovéhoto "rozhodování" výslovně nebrání).

Kdyby totiž byly takovéto samozvané soudy odkázány na případy, kdy si je obě strany zvolí jako rozhodující orgán, zašly by na úbytě. Rozhodčí smlouvy či doložky se totiž realizují sporem jen asi v pěti až deseti procentech případů a to průměrně asi po třech letech po jejich uzavření. "Založí-li" si někdo rozhodčí instituci, musel by docílit toho, aby při jejím "vzniku" veřejnost při uzavírání obchodních smluv učinila ve prospěch této instituce několik set doložek, aby za tři roky po "vzniku" takové instituce konečně mohl rozhodovat ročně alespoň několik desítek sporů.

Organizovanou rozhodovací činnost není možné provozovat podnikatelsky už jen z tohoto jednoduchého ekonomického důvodu. Dosáhnout tak vysoké důvěry veřejnosti stojí léta či desítky let skutečně poctivé práce. Pojem "poctivé" v sobě zahrnuje především spravedlivé rozhodování.

Arbitrážní řízení je založeno na dvou základních zásadách, jež jej právně, ale i fakticky (ekonomicky) umožňují, jako sociální jev. První z nich spočívá v tom, že řízení je ovládáno shodnou vůlí stran, bez této není možno řízení zahájit a též ani stát (ať již zastáváme jakkoli nazvanou teorii o původu arbitráže) nedeleguje (lépe řečeno se nevzdá) monopolu rozhodování o právech a povinnostech osob.

Další z nich je rovné zacházení se stranami, bez podezření vlivu jakéhokoli zájmu ze strany rozhodovacího orgánu na výsledku sporu. Tato zásada je podmínkou důvěry lidí a ochoty svěřit si svůj osud do rukou cizího subjektu. Jen těžko hledají lidé důvěru k "soudu", jenž se neskrývá teoriemi o spravedlnosti rozhodování o právech občanů bez jejich souhlasu a často i etičnosti vyplývající z rozhodování na základě převažujících "kladných etických hodnot" nad "zápornými etickými hodnotami", která, jak jsme mnozí z nás a naši předci v minulosti, je vždy základem bezpráví a falešné morálky.

Objektivním minimálním rámcem etiky je platné právo, zahrnující nejen normy vztahů mezi lidmi, ale i normy, jimiž k určení takových vztahů má dojít. Nemůže-li se "rozhodovací instituce" odhodlat k čekání, až jeho poctivá práce přivodí důvěru veřejnosti, pak musí nabídnout takové služby, jež by mohly přilákat i osoby jimž spravedlivé rozhodování neleží tolik na srdci.

Proto tyto samozvané rozhodčí instituce nabízejí služby, jež nejen osobám práva znalým naznačují poněkud méně "sametové" jednání, v němž je značná naděje na úspěch, nestačí-li práva neznalý překvapený odpůrce zareagovat (k čemuž mu ani nebude dána větší příležitost). Stačí pokud je takovému jednání dána formální právní podoba, umožněná nejasnou legislativou s tím, že panující veřejný nepořádek, neznalost a nepřipravenost veřejných orgánů (pomineme-li i možný zlý úmysl) umožní učinit posléze takovou cestu obvyklou.

Taková nabídka zajisté nalézá ohlas u části podnikatelské veřejnosti, zvláště, když nikdo nemůže nikoho obvinit z vědomé nelegálnosti. Koneckonců s takovými postupy se denně stýkáme v jiných oblastech života a v zahraničí se naše republika stává poznenáhlu jimi pověstná

Základem "teorie zhojitelnosti neexistence rozhodčí smlouvy (doložky)" je dle zastánců většiny "provozovatelů soukromých rozhodčích soudů" znění § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Ono dovolávané ustanovení zní: "Námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti, nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu ve věci samé." Z tohoto znění většina zastánců těchto "rozhodčích soudů" usuzuje, že podá-li někdo návrh na zahájení rozhodčího řízení a druhá strana se k němu nevyjádří negativním způsobem (bez ohledu, zdali se vůbec vyjádří), je rozhodčí řízení možné provést a ve věci rozhodnout.

Podstata rozhodčího řízení je vyjádřena v § 2 zákona o rozhodčím řízení: "strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi..., k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců." Jen v případech, kdy se strany dohodnou, může být věc vyňata z pravomoci soudu. Nelze tedy provést rozhodčí řízení v případech, kdy by s tímto způsobem řešení sporu strany nevyjádřily souhlas.

Souhlas lze vyjádřit buď předběžně, anebo na návrh jedné strany tím, že tento způsob řešení sporu druhá strana přijme. Za přijetí se pokládá i případ, kdy se druhá strana pustí do projednávání sporu ve věci, aniž by vznesla námitku (dosavadní) neexistence rozhodčí smlouvy. Za přijetí návrhu k uzavření rozhodčí smlouvy (učiněného žalobou) však nelze považovat mlčení. V takovém případě by nebyl dán základní předpoklad konání rozhodčího řízení - dohoda stran.

Může tedy dojít ke dvěma situacím. V prvém nejčastějším případě strany uzavřou písemnou rozhodčí smlouvu (doložku) předem, a posléze jedna ze stran podá návrh (žalobu), kterou je řízení zahájeno, neboť k dohodě stran, že v tomto případě bude spor rozhodován v rozhodčím řízení, jíž došlo. V takovém případě je již nerozhodné, zda se k žalobě ještě druhá strana vyjádří, či nikoliv, či zda vyjádří souhlas, či nesouhlas s dalším projednáváním sporu .

Nedošlo-li k předešlé dohodě o tom, že určitý okruh sporů bude rozhodován v rozhodčím řízení a některá strana přes to podá žalobu k nějaké osobě (neboť takovou osobu není možno označovat za rozhodce, nesouhlasila-li s ní nebo způsobem jejího výběru strana druhá, bez ohledu zdali to je osoba fyzická či nějaká instituce), je nutné vyčkat, zdali druhá strana bude souhlasit s projednáváním sporu před touto osobou, jako rozhodcem.

Dodatečný souhlas může být vyjádřen buď výslovně, nebo konkludentně15) tím, že se přímo pustí do obhajoby, aniž by vznesla námitku neexistence, nebo neplatnosti rozhodčí smlouvy. Nestane-li se tak, pak se osoba, jíž byla žaloba doručena, nestane rozhodcem a nemůže spor rozhodovat, resp. její další činnost není relevantní ke vztahům mezi oběma stranami a eventuelní nález, který by byl vydán, je nulitní a nemůže mít jakékoliv právní následky.

Konkludentním vyjádřením míní zákon první úkon ve věci samé, není-li tohoto úkonu, pak nelze v řízení pokračovat (nebyla-li rozhodčí smlouva sjednána předem), resp. nález není rozhodčím nálezem.

Odpovědí na výše uvedenou otázku je, že nález vydaný osobou bez předchozího souhlasu stran, vyjádřeného buď výslovně nebo konkludentně, je pouze právním názorem takové osoby vydaným na žádost strany, jež se na něj obrátila, není tedy právně závazný ani vykonatelný a není ani rozhodčím nálezem ve smyslu § 23 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Není proto jej nutno (možno) napadat žalobou o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Plnění (pouze) na základě něho by bylo plněním bez právního důvodu ( pokud by zde nebyl ještě jiný právní důvod resp. povinnost plnění). Nevyjádřený souhlas není souhlasem a proto nemůže zakládat oprávněnost rozhodčího řízení.

K OTÁZCE TZV. "STANNÉHO ROZHODČÍHO" ŘÍZENÍ


K podpoře myšlenky, že v rozhodčím řízení i některé omisivní úkony (žalovaného) mohou způsobit možnost provedení rozhodčího řízení se zastánci "soukromých rozhodčích soudů" dovolávají § 30 zákona o rozhodčím řízení, který obsahuje poněkud nešťastné ustanovení, že "nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu." Ze všech institutů, jež zákon o rozhodčím řízení neupravuje (např. doručování, pořádková opatření, zajištění důkazu, platební rozkaz, odvolání, obnova řízení, žaloba pro zmatečnost, dovolání apod.) si vybírají rozsudek pro uznání ve smyslu § 114b občanského soudního řádu.

Dle tohoto ustanovení "Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu...žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení.... Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává." Usnesení musí být doručeno žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno a nesmí mu být doručeno před žalobou. Tento způsob zkráceného řízení jest označován jako rozsudek pro uznání. 16)

"Soukromé rozhodčí soudy" s oblibou využívají tato "stanná" řízení, která ve spojením s "náhradním doručováním" žalob dle jejich "řádů" buď do rukou "opatrovníka" či "vyvěšením na úřední desce", způsobí, že žalovaný není obeznámen se zahájením "řízení" a tudíž se nebrání, čímž "ulehčí" samozvanému "rozhodci" námahu s odůvodňováním často pochybně kvalifikovatelného "nálezu" 17).

Ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení není míněno tak, že občanský soudní řád je předpisem obecným, zatímco zákon o rozhodčím řízení by byl předpisem speciálním (k čemuž někdy svádějí myšlenky zastánců judiciální povahy rozhodčího řízení) ani tak, že by občanský soudní řád byl ve vztahu k zákonu o rozhodčím řízení v subsidiárním vztahu.

V současné době je toto ustanovení vykládáno jen velmi volně. Je nutné jej vykládat tak, že způsob použití ustanovení občanského soudního řádu má být přiměřený, tj. má se jeho institutů využívat přiměřeně zásadám rozhodčího řízení. Zásady rozhodčího řízení jsou přece jen poněkud jinak akcentovány, než je tomu v řízení před obecnými (státními) soudy v občanskoprávních věcech.

Základní zásadu vlastního "procesu" v rozhodčím řízení stanoví § 19 tak, že prvotní zásadou je dohoda stran o vedení procesu, která má přednost před veškerými ustanoveními zákona i před usneseními senátu či jediného rozhodce. Součástí dohody stran se stává, jak uvedeno výše, i řád stálého rozhodčího soudu, pokud strany neujednaly jinak. Pravidla vydaná nějakou jinou osobou by musela být výslovně sjednána v rozhodčí smlouvě. Nelze tedy upřednostňovat zásady řešení některých procesních situací obsažené v občanském soudním řádu oproti rozhodčí smlouvě či rozhodčím pravidlům, jež se stala jejím obsahem.

Další zásadou je, že neobsahuje-li dohoda stran (vč. dojednaných pravidel) řešení určité situace, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. I tento postup má přednost před přiměřenou aplikací zásad občanského soudního řádu. Rozhodci však nemohou postupovat zcela libovolně i pro tento jejich "direktivní" postup stanoví zákon (§ 19 zákona o rozhodčím řízení) zásadní regule, jež musejí být splněny kumulativně:

- v řízení musejí být poskytnuty stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám,

- musí být zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí sporu, a

- musí být provedeno ústní jednání (není-li výslovná dohoda stran jiná).

Jakékoliv zavádění právních domněnek, na základě nichž by omisivní úkon (nečinnost) svědčil určitému aktivnímu jednání v rozhodčím řízení, aniž by se strany o tom předem dohodly, bude pravděpodobně odporovat hned první, často i druhé a obyčejně i třetí podmínce bez ohledu na to, zda by takový postup byl dle občanského soudního řádu přípustný.

Při této příležitosti je nutno zastánce "urychlených" rozhodčích postupů upozornit ještě na § 21 zákona o rozhodčím řízení, jenž rozhodcům dává povinnost (bez ohledu na to zdali byl takový postup předem stranami dojednán, či bez ohledu na to, zdali to rozhodci považují za vhodné či zbytečně formální) učinit přiměřená opatření, aby strana, která bez své viny zmeškala některý úkon potřebný k uplatnění jejího práva, jej mohla vykonat dodatečně včetně účasti na řízení. Taková opatření je nutno učinit až do vyhotovení rozhodčího nálezu, tedy i kdyby již bylo projednávání sporu formálně ukončeno.

Porušení těchto zásad je zákonem tvrdě sankcionováno možností domoci se zrušení takového nálezu18) soudem dle § 31 písm. e) neboť "straně nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat."

Odpovědí je tedy, že instituty upravené občanským soudním řádem lze v rozhodčím řízení použít jen pokud jsou v souladu s ustanoveními zákona o rozhodčím řízení (vč. zásad stanovených tímto zákonem), tedy zásadami jež tento zákon stanoví a pokud jsou v s ouladu s dohodou stran, jejíž obsahem je i řád stálého rozhodčího soudu (ale jen tohoto).

K TEORII TZV. "ZHOJENÍ" NEOPRÁVNĚNĚ VYDANÉHO "ROZHODČÍHO NÁLEZU"

Zákon o rozhodčím řízení stanoví v § 31 písm. c): "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže...ve věci se účastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem."

Této formulace využívají zastánci "soukromých rozhodčích soudů" ke spekulaci, jež je často i chtěným základem jejich "podnikání". Tvrdí, že i v případě, že by se později jejich "rozhodnutí" ukázalo jako vydané neoprávněnou osobou, pak je závazné a vykonatelné proto, že žádná ze stran nepodala návrh na zrušení uvedeného "nálezu" soudem v předepsané tříměsíční lhůtě. Skutečností ovšem je, že často bývá "rozhodčí nález" doručen straně až exekutorem, využívajícím § 32 zákona o rozhodčím řízení, dle něhož eventuelní podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu.

Doručení až exekutorem umožňuje § 44 odst. 5 zákona o soudních exekutorech, který stanoví, že "povinnému nesmí být usnesení o nařízení exekuce doručeno dříve než exekutorovi a oprávněnému." Exekutor je též doručující orgánem dle § 45a odst. 1 občanského soudního řádu. Právní moci a vykonatelnosti nabývá rozhodčí nález doručením. "Soukromé rozhodčí soudy" se tedy většinou s doručováním svých "nálezů" jiným způsobem "příliš nenamáhají" a doručují je některým "náhradním způsobem" uvedeným v jejich "řádu".

Při bedlivější pozornosti však zjišťujeme, že zákon hovoří ve zmíněném § 31 zákona o rozhodčím řízení nikoliv o jakékoliv listině, nýbrž o rozhodčím nálezu a dále, že nehovoří o nálezu vydaném jakoukoliv osobou, nýbrž o nálezu vydaném rozhodcem. Pojem rozhodce je definován v § 7 zákona o rozhodčím řízení, jako osoba stanovená v rozhodčí smlouvě nebo způsobem, který je stanoven v rozhodčí smlouvě (popřípadě náhradně dle § 9 soudem).

Nemůže tedy jít v žádném případě o osobu, jež by byla stanovena bez existence rozhodčí smlouvy jednou ze stran sporu, popřípadě nějakou institucí či postupem, který nebyl výslovně stranami dojednán. Rozhodčí nález je pak listina usnesená a vydaná rozhodci (§ 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).

"Nálezy" vydané osobami, jež nejsou rozhodci (tedy osobami jež si strany stanovily postupem dle rozhodčí smlouvy), nemohou nabýt právní moci ani vykonatelnosti. Pouze nálezům vydaným rozhodci v rozhodčím řízení stát propůjčuje výsadu, že jejich závěry vykoná pomocí prostředků svého donucení. Ostatní "nálezy" jsou pouze právním názorem osoby jež je vydala, pro strany, soudy, či soudní exekutory zcela nezávazným. Nejsou tedy exekučními tituly ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. a nelze je tedy navrhovat k exekuci "oprávněným", neboť stranu, v jejíž prospěch hovoří, k ničemu neopravňují.

Exekutory tedy nemohou být předkládány soudům k vydání nařízení exekuce a soudy musejí návrh na nařízení exekuce zakládající se na takovémto "exekučním titulu" dle § 44 odst. 2 tohoto zákona zamítnout.

Jiný výklad nelze přijmout, neboť připustili-li bychom, že každý právní názor v určitém sporu, jenž by byl označen jako "rozhodčí nález" je platný, závazný a vykonatelný, pokud nebyl napaden a soudem zrušen, pak by si takový "nález" mohl napsat např. sám "žalobce", opatřit jej doložkou vykonatelnosti a obrátit se na exekutora k jeho výkonu.

V prvé reakci na zatčení bc. Svobodové se někteří novináři dožadovali zavedení státní kontroly nad činností rozhodců.19) Cestou k nastolení právního státu je důsledné dodržování zákona a jeho výklad v souladu se zásadami spravedlnosti.

Jak je vidno, nevyužívají zastánci "soukromých arbitrážních soudů" a "stanného rozhodčího řízení" mezer v zákoně, nýbrž využívají toho, že stávající státní aparát nezná zásady stanovené právním řádem, nebo jejich dodržování nekontroluje.

Činnost pod hlavičkou Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc a dalších "soukromých rozhodčích soudů" připustila hrubá nedbalost státních úředníků zejména v těchto případech:

- již při registraci občanských sdružení nebyly dodrženy předpisy zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů cíle sdružení ("rozhodčích soudů"), byly v rozporu s jeho § 5,

- nálezy těchto soudů byly uznávány jako rozhodčí nálezy a bylo s nimi tak nakládáno v rozporu se zněním zákona o rozhodčím řízení a to jak soudci, tak i exekutory,

- byla připouštěna možnost zhojení nebo lépe přeměny "nálezu" vydaného neoprávněnou osobou v rozhodčí nález, v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení,

- byla připouštěna možnost výkladu omisivního úkonu jako souhlasu v rozporu se zásadami soukromého práva i zákona o rozhodčím řízení,

- byla připouštěna možnost aplikace úpravy občanského soudního řízení na rozhodčí řízení proti duchu rozhodčího řízení a znění zákona o rozhodčím řízení při rozhodování o zrušení rozhodčích nálezů a při povolování jejich exekuce.

Ne tedy zavedením kontroly nad činností rozhodců, ale zavedením kontroly nad činností osob, jež se za rozhodce chtějí vydávat a kontroly osob jež schvalují exekuční tituly, by se měly ubírat snahy o nápravu na ministerstvu spravedlnosti a jiných ministerstvech provádějících dozor nad činností oblastí jim svěřených.

Pokud by se naše legislativa chtěla zabývat zpřesněním20) právní úpravy rozhodčího řízení, je nutné vzít v potaz, že rozhodčí řízení je založeno prakticky v celém světě na zásadách, jež se vytvářely tisíciletí a byly formulovány ve vzorovém zákoně UNCITRAL přijatém Spojenými národy dokumentem A/40/17 dne 21. června 1985.21) Náš zákon z něho sice výslovně nevychází, je však vybudován na jeho zásadách a obsahuje dostatečné zábrany proti výše uvedeným společnosti škodlivým jevům a v legislativní činnosti není proto třeba hledat nějakou zvláštní "českou cestu".

- Poznámka učiněná před předáním rukopisu :

Ať již v reakci na výše uvedené události, či spíše v jiné souvislosti, byla dne 15. 10. 2005 odhlasována v souvislosti se změnou zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku) i změna zákona o rozhodčím řízení takto:

V § 2 se doplňují nové odstavce 6 a 7, které znějí: "(6) Stát nesmí uzavřít rozhodčí smlouvu a nesmí být stranou rozhodčího řízení, a to ani jako právní nástupce. Rozhodčí smlouvy nelze použít, pokud má být stranou rozhodčího řízení stát. (7) Má-li stát jako právní nástupce být stranou rozhodčího řízení včetně přezkoumání, převezme a dokončí řízení soud, který je jako soud prvního stupně příslušný k řízení o žalobě podané podle občanského soudního řádu. Toto řízení nepodléhá soudnímu poplatku v prvním stupni. Soud též rozhodne o náhradě nákladů neskončeného rozhodčího řízení. Proti rozhodnutí soudu jsou přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu.

Čl. XII. Přechodné ustanovení

Dosud neskončená rozhodčí řízení včetně přezkoumání, v nichž je stranou rozhodčího řízení stát, převezme a dokončí soud, který je jako soud prvního stupně příslušný k řízení o žalobě podané podle občanského soudního řádu. Toto řízení nepodléhá soudnímu poplatku v prvním stupni. Soud též rozhodne o náhradě nákladů neskončeného rozhodčího řízení. Proti rozhodnutí soudu jsou přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu."

Znamená to jednak zákaz osobám, jež jednají za stát, uzavírat rozhodčí smlouvy a doložky do budoucna a dále neplatnost rozhodčích smluv již jménem státu uzavřených a to dokonce i v případě již probíhajících rozhodčích řízení, v nichž doposud nenabyly nálezy právní moci.

Zmíněná změna zákona (která doposud nenabyla platnosti a účinnosti) je samozřejmě v rozporu se všemi zásadami mezinárodního hospodářského styku a některými mezinárodními úmluvami,22) nehledě k její pochybné ústavnosti (zejména pokud se týče retroaktivity a dalších). Přitom diskriminace alternativních forem rozhodování sporů jde zcela proti trendu současného vývoje, zvláště ve vztazích mezi soukromými subjekty a státem23)

V minulosti již proběhla řada pokusů izolovat naši ekonomiku prostřednictvím zavedení odlišných pravidel hry pro vztahy mezi subjekty účastnícími se vzájemného obchodu na našem území od ekonomiky zahraniční, tj. zavést nerovné podmínky pro vztahy tuzemské od vztahů přeshraničních či vztahů obvyklých u našich okolních sousedů. Vždy se ukázalo, že takováto "ochranářská" opatření většinou škodí především ekonomice, jež je takto "chráněna". Nehledě na to, že je lze snadno obejít a postihnou tedy jen ty "slušné" podnikatele, jež se snaží vedle "doslovného" znění zákona dodržovat i jeho ducha.

Taková opatření se ukázala bezúčinná v minulosti i u takových velmocí jako byla Velká Britanie či tzv. "Socialistický tábor". Při současné otevřené ekonomice, nemůžeme zavádět administrativními opatřeními jiné principy od principů, jimiž se řídí naši sousedé či Evropa a ostatní obchodní svět. Nemůžeme např. stanovit, že subjekt který vstupuje do obchodních vztahů, je oprávněn uzavírat smlouvy, měnit je a plnit a nést z nich odpovědnost, naopak nemůže uzavírat smír, narovnání či narovnání formou rozhodčího řízení.

Každý subjekt obchodu, který je schopen vlastními činy nabývat práv a povinností, je měnit a rušit, musí sám uvážit, který obchodní krok učiní, a zaváže li se k němu, musí jej i dodržet. Každý, byť zdánlivě silný soupeř, který během fotbalového utkání prohlásí, že výsledky dosažené na tomto hřišti neuznává, znechutí nejen svého soupeře ale vzbudí nedůvěru všech ostatních klubů a tisíců diváků na ochozech.


Poznámky:

1) Business weekly, 11. října 2005, dostupné na http://cbw.cz/phprs/view.php?cisloclanku=2005053001.

2) Arbitrině Svobodová z rozhodnutí soudu ve vazbě, Právo, 11. 10. 2005 str. 06.

3) http://www.arbitraz.cz/content/view/43/57/ v např. JUDr. Ivan Slavický, JUDr. Martina Kubincová, JUDr. Miroslav Zeman, JUDr. František Nováček , JUDr. Ilona Svobodová a JUDr. Milan Paláček.

4) http://www.rozhodcisoud.net//lisse.htm, např. jeho předseda JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.

5) http://www.ustavprava.cz/vetsi.htm v jehož čele stojí a Doc. Ing. Jiří Dědina, CSc.

6) JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., předseda

7) www.eaccl.com/soud/1.html, např. JUDr. Lukáš Jansa, a JUDr. Lukáš Michna, Ph. D.

8) Např. JUDr. Tomáš Vymazal a JUDr. Petr Dutko.

9) Předseda JUDr. Adam Daněk.

10) Na seznamu těchto "rozhodců" se nacházejí zvučná jména naší advokacie např.: JUDr. Jan Bárta, CSc., JUDr. Jan Brož, JUDr. Miroslav Jansta , JUDr. Jan Mikš, JUDr. Aleš Pejchal, JUDr. Tomáš Sokol, JUDr. Jan Suk, viz http://www.rozhodci-rizeni.cz/index.php?id=seznam_rozhodcu.

11) Usnesení ústavního soudu ČR ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, Bulletin advokacie, 2002, č. 11 - 12, str. 111, an.

12) Podobně jako např. § 12 odst. 4 slovenského zákona o rozhodcovskom konaní č. 244/2002 Z.z.

13) Pomineme-li samozřejmě rozhodce jako fyzické osoby.

14) Ačkoliv má podle § 8 odst. 1 písm. d) tohoto zákona registraci v případě, že cíle sdružení jsou v rozporu s tímto ustanovením, odmítnout.

15) Bělohlávek v této souvislosti zastává názor, že se nejedná o konkludentní uzavření rozhodčí smlouvy, nýbrž pouze k potvrzení existence rozhodčí smlouvy a její ratihabici co se týče formy, nevysvětluje však, kdy byla v tomto případě tato latentní skrytá smlouva uzavřena. Bělohlávek, A., Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců, Právní zpravodaj, červenec 2005, str. 12.

16) Je zajímavé, že se tito teoretici nedovolávají dalšího institutu obvyklého v občanském soudním řízení, jenž vyžaduje též omisivní úkon a sice rozsudek pro zmeškání (i když dle některých informací je prý též "stannými soukromými rozhodčími soudy" využíván). Jedná se o "rozsudek pro zmeškání" dle § 153b občanského soudního řádu. Dle tohoto ustanovení "zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do vlastních rukou žaloba a předvolání ke jednání nejméně deset dnů... přede dnem, kdy se má konat jednání a který byl o následcích nedostavení poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení obsažena v žalobě...za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout pro zmeškání." Takový rozhodčí nález by trpěl veškerými vadami uvedenými v dalším výkladu obdobně. Nepříjemná je pro "soukromé rozhodčí soudy" pravděpodobně ona zmínka o doručení do vlastních rukou, neboť doručování, je "bolavé místo" těchto "institucí".

17)Slovenský zákon č. 244/2002 Z.z. o rozhodcovskom konaní např. výslovně v § 30 odst.2 stanoví, že "ak žalovaný veoznámi svoju žalobnú odpověď... rozhodcovský súd pokračuje v rozhodcovskom konaní bez toho, aby považoval tento nedostatek za uznanie tvrzení žalobcu."

18) Míněno samozřejmě rozhodčího nálezu, nikoliv "nálezu" vydaného na základě "řízení" bez předchozí dohody stran.

19) Např. ministr spravedlnosti Němec připustil v televizním rozhovoru dne 11. 10. 2005 na ČT 1, že o tom ministerstvo může uvažovat.

20) Bývalá ministryně a poslankyně Parkanová v témže pořadu 11. 10. 2005.

21) Český překlad i originální znění např. Přemysl Raban, Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí, C.H.Beck, Praha, 2004, str. 218 an.

22) Namátkou se jedná např. o Úmluvu o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států (č. 420/1992 Sb.) a řadu na ní navazujících bilaterálních smluv. V mezinárodních vztazích by ji bylo možno aplikovat jen stěží vzhledem k § 47 zákona o rozhodčím řízení, jež zůstalo nedotčeno, které zní "Ustanovení tohoto zákona se použije jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a která byla vyhlášena ve sbírce zákonů."

23) V roce 1996 byl přijat v USA Administrative Dispute Regulation Act, dle jehož sec.4 byl změněn Unites States Code tak, že dle jeho § 575 musí ve sporech mezi vládní institucí a osobou být povinně využito k řešení především forem ADR, z nichž na prvém místě stojí arbitrážní řízení.


Přemysl Raban
místopředseda Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR,
PF ZČU, Plzeň


 

 

 

Související