Na základě soudní praxe se v současné době ustálil následující právní výklad.

Zaměstnanci je poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s ohledem na důvod ukončení původního pracovního poměru.

Důvodem výpovědi organizační změny

To, že zaměstnanec, kterému je poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, po rozvázání pracovního poměru z organizačních změn nastoupil do jiného zaměstnání, kde dosahuje nižšího výdělku nebo nevykonává žádnou práci a je veden na úřadu práce, samo o sobě není podstatná změna poměrů podle § 202 zákoníku práce. Zaměstnavatel za stav, kdy bývalý zaměstnanec nenalezl další pracovní uplatnění, již nenese odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce. Na základě výše uvedeného mu proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stále ve stejné výši jako za trvání předchozího pracovního poměru. Při zavedení tohoto způsobu výpočtu je nutné stanovit tzv. "stop výdělek", což je průměrný měsíční (hrubý) výdělek stanovený z rozhodného období, tj. kalendářního čtvrtletí před rozvázáním pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Součet "stop výdělku" a částečného invalidního důchodu poskytovaného z důvodu nemoci z povolání se potom bude stále odečítat od průměrného výdělku před vznikem škody, tedy před převedením na jinou práci. Tímto výpočtem zjistíme výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Příklad:

a) průměrný (hrubý) měsíční výdělek před vznikem škody činil 14 000 korun,

b) průměrný výdělek před skončením pracovního poměru (stop výdělek) činil 8000 korun,

c) částečný invalidní důchod poskytovaný z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání činil 3000 korun (pro tyto účely je třeba na základě § 14 zák. č. 183/1994 Sb. o důchodu, odečíst částku 220 korun tedy činil 2780 korun),

Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude činit:

14 000 - 10 780 (8000+2780) = 3220 korun

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR 2 Cdon 853/97 lze tento "stop výdělek" valorizovat stejným způsobem jako se valorizuje průměrný výdělek před vznikem škody. Jedná se o zvyšování průměrného výdělku na základě § 202 odst. 2 zákoníku práce, kdy vláda vždy na konci, nebo výjimečně na začátku kalendářního roku vládním nařízením zvyšuje průměrné výdělky. Naposledy to bylo nařízení vlády č. 482/2003 Sb., kdy od 1. 1. 2004 došlo k valorizaci (zvýšení průměrných výdělků o 2,5 procenta).

Při této příležitosti je vhodné uvést nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 9. 2002 č. IV. ÚS 568/2002. V odůvodnění se uvádí: "Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako soudu I. stupně byla z převážné části zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 1998 do 1. 10. 1999. Soud I. stupně, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že stěžovateli byla za trvání pracovního poměru u žalovaného OKD, a.s.,Ostrava dne 21. 10. 1991 zjištěna nemoc z povolání - onemocnění cév horních končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji, pro tuto nemoc byl stěžovatel přeřazen na jinou práci v dole - údržba, a byla mu poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce do průměrného výdělku před vznikem škody. Pracovní poměr se stěžovatelem byl pak ukončen výpovědí ke dni 31. 7. 1998 z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Po ukončení pracovního poměru stěžovatel nenalezl pracovní uplatnění a byl veden jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce ve Frýdku-Místku a od 1. 8. 1998 byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaný původně stěžovateli poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem stěžovatelem dosahovaným. Po ukončení pracovního poměru mu pak poskytoval náhradu ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem před ukončením pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěl soud I. stupně k závěru, že postup žalovaného je správný, neboť k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů, které nemají souvislost s nemocí z povolání a nejde tak o změnu poměrů ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, a ukončení pracovního poměru proto nemá vliv na původně poskytovanou náhradu, která náleží v dosavadní výši ve formě tzv. fixní renty. Tuto výši podle soudu I. stupně žalovaný správně stanovil rozdílem mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem před vznikem škody a výdělkem, jehož stěžovatel dosahoval naposledy před skončením pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu, poskytovaného z týchž důvodů."

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě namítal, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že stěžovatel je po ukončení pracovního poměru nadále bez zaměstnání, a vzniká mu škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jejíž vznik je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání.

Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě s odůvodněním, že u stěžovatele i po rozvázání pracovního poměru existují omezení vyplývající z existence nemoci z povolání, za niž žalovaný odpovídá, což je stav obdobný, jako v době před rozvázáním pracovního poměru. Avšak s ohledem na to, že k jeho rozvázání došlo z příčin, které nesouvisejí se zjištěnou nemocí z povolání, se rozvázání pracovního poměru nikterak neprojeví v doposud poskytované náhradě za ztrátu na výdělku, která stěžovateli náleží v dosavadní výši poskytované mu před rozvázáním pracovního poměru.

Ukončení pracovního poměru bez souvislosti nemoci z povolání není podstatnou změnou poměrů ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že domáhal-li se stěžovatel další náhrady rovnající se výdělku dosahovaného před rozvázáním pracovního poměru, nemohla být jeho žaloba úspěšná, protože k rozvázání pracovního poměru žalovaný přistoupil bez souvislosti s nemocí z povolání, a za stav, že stěžovatel nenalezl další pracovní uplatnění, již žalovaný nenese odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce. Odpovědnost žalovaného za nemoc z povolání tím jistě nezanikla a projevuje se právě jeho povinností hradit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku v dosavadní výši s přihlédnutím k poskytovanému částečnému invalidnímu důchodu.

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech uvádí, že podstata zamítavého stanoviska obecných soudů obou stupňů tkví v tradičním přístupu k pojmu "podstatná změna poměrů poškozeného" dle § 202 odst. 1 zákoníku práce, který vykládají úzce. Ve smyslu užšího výkladu bylo naposledy judikováno Nejvyšším soudem v kauze, sp. zn. 2 Cdon 27/97, Soudní judikatura, 1998, Rc 93/98.

Stěžovatel je toho názoru, že užší výklad není ústavně konformní. S poukazem na znění § 202 odst. 1 zákoník práce pak uvádí, že má-li být šetřeno základních lidských práv shora označených, je nutno považovat za poměry poškozeného nikoliv pouze ty spočívající úzce v jeho osobě (např. jeho zdravotní stav), nýbrž také další poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení jeho práv, příp. povinností: v daném případě nároku stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Takovými dalšími poměry poškozeného mohou být výdělkové poměry poškozeného, kdy zaměstnanec v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel, se neuplatní na trhu práce, resp. toto uplatnění je mu podstatně ztíženo nemocí z povolání. Stěžovatel uznává, že neexistuje příčinná souvislost mezi výpovědí pro nadbytečnost, která vedla ke skončení pracovního poměru, a škodou, trvá však na tom, že existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel, a škodou, kterou představuje pokles příjmu poškozeného.

Za podstatné stěžovatel považuje, že následky nemoci z povolání, které omezovaly jeho pracovní způsobilost při uplatnění na trhu práce, nezůstávaly stále stejné, nýbrž se prohloubily, a tento nárůst závažnosti netkvěl ani tak v nárůstu zdravotních problémů, ač byly zaznamenány, jako zejména v prohlubujících se problémech při realizaci práva na zaměstnání uplatněním se na trhu práce. Z uvedeného podle něj vyplývá, že situace, za níž poškozený pobíral a pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) a následně je veden jako uchazeč o zaměstnání, když nemohl realizovat právo na zaměstnání pro onemocnění nemocí z povolání bez vlastní viny, nýbrž prokazatelně z důvodů zapříčiněných nemocí z povolání, je taková, za níž vzniká škoda (ušlý výdělek) vyšší než doposud. Vyšší je o rozdíl mezi výdělkem po skončení pracovní neschopnosti v původní a následně valorizované výši a hmotným zabezpečením, které pobíral po skočení pracovního poměru, resp. pozdějšími příjmy. A to do doby, dokud bude překážka v podobě nemoci z povolání existovat, nejdéle však do konce měsíce, ve kterém poškozený dovrší šedesát let věku.

Stěžovatel upozorňuje také na existenci širšího výkladu pojmu "podstatná změna poměrů poškozeného" v literatuře. S odvoláním na základní právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky proto stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že předmětem řízení byl nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a proto nemohlo být v neprospěch stěžovatele dotčeno jeho právo na zaměstnání, jakož i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, o nichž se v řízení nejednalo. Soudy obou stupňů zkoumaly, zda jsou dány pro uvedený nárok zákonné předpoklady odpovědnosti a učinily shodný názor, že odpovědnost žalovaného je dána (což nezpochybňoval ani žalovaný zaměstnavatel). Avšak po rozvázání pracovního poměru z jiných příčin nesouvisejících s následky nemoci z povolání je třeba náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poskytnout toliko ve výši náležející před rozvázáním pracovního poměru ve formě tzv. fixní renty. Stěžovatel sám netvrdí, že výpověď z pracovního poměru je vůči němu podstatnou změnou poměrů ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce, uznává, že neexistuje příčinná souvislost mezi ukončením pracovního poměru a škodou, tj. snížením příjmů z tohoto důvodu vzniklých, ale tvrdí, že existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání a škodou, kterou představuje pokles příjmů poškozeného po rozvázání pracovního poměru. Tato argumentace se podle krajského soudu vzájemně vylučuje, neboť není-li dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a rozvázáním pracovního poměru, pak zde nemůže být ani příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a následky, které vznikly v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru.

Z těchto důvodů krajský soud svým rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelova ústavní práva nebyla porušena.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Výpověď daná z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce byla stěžovateli dána nepochybně bez souvislosti s onemocněním nemocí z povolání, a proto obecné soudy v podstatě shodně s dosavadní judikaturou obecných soudů potvrzovanou i Nejvyšším soudem ČR dospěly ke správným závěrům, že mezi ztrátou na výdělku, kterého stěžovatel dosahoval po převedení na jinou práci před ukončením pracovního poměru z uvedeného důvodu a jeho onemocněním nemocí z povolání, není vztah příčinné souvislosti, a stěžovatel proto nemůže mít nárok na odškodnění této ztráty na výdělku. Až potud tedy Ústavní soud se závěry obecných soudů souhlasí.

Podle jeho názoru však nelze bez dalšího zcela souhlasit se závěrem obecných soudů, že zaměstnavatel za stav, kdy bývalý zaměstnanec nenalezl další pracovní uplatnění, již nenese odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce. S uvedeným závěrem by totiž bylo možné podle jeho názoru souhlasit pouze za stavu, kdy by byl uvedený stav v průběhu soudního řízení skutečně prokázán. Podle jeho názoru je totiž třeba brát v úvahu, že následky onemocnění nemocí z povolání přetrvávají, a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku podané výpovědi (byť s onemocněním nemocí z povolání nesouvisející) ocitají v postavení nezaměstnaných. V poměru ke zdravým pracovníkům, jimž byla dána výpověď ze stejného důvodu jsou handicapováni zdravotním postižením. Právě proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání.

Pokud by totiž bylo prokázáno, že na trhu práce v daném místě pro stěžovatele existovala možnost získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, a v jeho získání zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané nemocí z povolání, pak by žalovaný, který po dobu pracovní aktivity zdravého stěžovatele měl prospěch z jeho rizikové práce, musel nést odpovědnost i za škodu, takto vznikající. V takovém případě je totiž mezi nemocí z povolání a škodou nepochybně existence příčinné souvislosti dána. Ústavní soud tak uzavírá, že závěry obecných soudů v dané věci by byly akceptovatelné pouze v případě, kdyby řízení prokázalo, že stěžovatel nové zaměstnání nenalezl pouze a jen v důsledku obecné nezaměstnanosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy se z naznačeného pohledu věcí nezabývaly, neposkytly zatím právům stěžovatele dostatečnou ochranu. Proto také byla jejich rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 zrušena [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Příklad:

a) průměrný (hrubý) měsíční výdělek před vznikem škody činil 14 000 korun,

b) průměrný výdělek před skončením pracovního poměru (stop výdělek) činil 8000 korun,

c) částečný invalidní důchod poskytovaný z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání činil 3000 korun (3000-220 = 2780),

d) tento bývalý zaměstnanec, který je veden na úřadu práce v průběhu soudního sporu znaleckým posudkem z oboru lékařství prokáže, že nebýt nemoci z povolání, nalezl by zaměstnání, kde by měl mzdu ve výši 16 000 korun (tzv. hrubého).

Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyplývá, že v tomto případě došlo ke změně poměrů ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce a došlo tak ke vzniku nové škody. Vzhledem k tomu, že poškozený není plně invalidní (je tedy schopen nějakou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu vykonávat), je podle mého názoru nutné od částky 16 000 korun odečíst předpokládaný výdělek, kterého by poškozený dosáhl v zaměstnání odpovídajícímu jeho zdravotnímu stavu. Protože by takové zjišťování předpokládaného výdělku bylo velice složité a časově náročné, je zastáván názor (který lze použít i zde), že za předpokládaný výdělek se považuje minimální mzda (u poživatele částečného invalidního důchodu pak 75 procent minimální mzdy).

Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude činit:

16 000 - 7805 (2780 - část. inv. důchod + 5025 - 75 procent minimální mzdy) = 8195 korun.

Pracovní poměr skončil ze zdravotních důvodů

Také v případě, kdy pracovní poměr zaměstnance skončil ze zdravotních důvodů a ten je veden na úřadu práce, lze konstatovat, že zaměstnanec, kterému je poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, po rozvázání pracovního poměru ze zdravotních důvodů nevykonává žádnou práci a je veden na úřadu práce, samo o sobě není podstatná změna poměrů podle § 202 zákoníku práce. Zaměstnavateli nemůže jít k tíži stav, kdy bývalý zaměstnanec nenalezl další pracovní uplatnění, protože mu úřad práce vzhledem k situaci na trhu práce nesehnal jiné vhodné zaměstnání. Vzhledem k tomu, že poškozený není plně invalidní (je tedy schopen nějakou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu vykonávat), je nutné od průměrného výdělku před vznikem škody (před převedením na jinou práci) odečíst předpokládaný výdělek, kterého by poškozený dosáhl v zaměstnání odpovídajícím jeho zdravotnímu stavu. Protože by takové zjišťování předpokládaného výdělku bylo velice složité a časově náročné, je zastáván názor, že za předpokládaný výdělek se považuje minimální mzda (u poživatele částečného invalidního důchodu 75 procent minimální mzdy).

Příklad:

a) průměrný (hrubý) měsíční výdělek před vznikem škody činil 14 000 korun,

b) částečný invalidní důchod poskytovaný z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání činil 3000 korun (- 220 korun),

c) 75 procent minimální mzdy činilo 5025 korun

Výše náhrady: 14 000 - 7805 (2780 + 5025) = 6195 korun.

Při výpočtu jsem vycházel z toho, že nárok (náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) vznikl po 1. 1. 1993. Proto se jedná o tzv. hrubou mzdu a hrubé průměrné výdělky. Náhrada za ztrátu na výdělku podléhá pouze dani z příjmů.

Výše uvedené jednoznačně potvrzuje, že se jedná o značně komplikovanou právní problematiku. Proto bude nutné v řadě případů výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti řešit zřejmě i soudně.


právník, Hradec Králové

Související