Správce daně platovým výměrem stanovuje daňovou povinnost daňovému subjektu. Dodatečným platebním výměrem pak doměřuje daňovou povinnost oproti daňové povinnosti dříve stanovené. I další typy platebních výměrů jsou považovány za zvláštní druh rozhodnutí specifický svou úpravou, náležitostmi i četností použití.

Platebnímu výměru není v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon"), věnováno žádné speciální ustanovení. Existenci a úpravu platebních výměrů je nutné dovozovat z ust. § 32 zákona o rozhodnutích obecně, speciálně z ust. § 32 odst. 8 zákona a dále z ustanovení § 46 zákona, týkajícího se vyměření daně a jejího dodatečného vyměření.
Dalšími důležitými ustanoveními úzce souvisejícími s platebními výměry jsou § 43 o vytýkacím řízení, § 44 o stanovení daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení, § 50 o postupu odvolacího orgánu, § 60 o posečkání daně a povolení splátek, § 63 o daňových nedoplatcích a penále a § 69 o vybírání daně srážkou. To samo o sobě nečiní problematiku platebních výměrů snadnou.
ROZLIŠENÍ PLATEBNÍCH VÝMĚRŮ
K tomu se přidává skutečnost, že platební výměry v závislosti na okamžiku jejich použití v daňovém řízení vykazují odlišnosti, někdy i značné, které mají závažné procesní důsledky. Právě rozlišení všech představitelných typů platebních výměrů a procesním důsledkům, které použití určitého typu platebního výměru v daňovém řízení má, je určen následující text.
V nejzákladnějším dělení lze rozlišit platební výměry na daň a platební výměry na příslušenství daně. Rozdílnost použití je zde evidentní. V další úrovni je vhodné rozdělit platební výměry na daň do tří velkých podskupin. První budou tvořit platební výměry řádné, jimiž je daňová povinnost vyměřována poprvé, do druhé jsou zařazeny platební výměry dodatečné, jimiž je stanovována daňová povinnost po prvém vyměření daně, tedy je dodatečně vyměřována či doměřována a třetí tvoří platební výměry předepisující daň k přímému placení u vybírání daně srážkou ve smyslu ust. § 69 zákona. U platebních výměrů na příslušenství není v této úrovni již další členění nutné vzhledem k počtu jejich představitelných variant.
PLATEBNÍ VÝMĚRY ŘÁDNÉ
Řádnými platebními výměry, které lze pro názornost nazývat také "prvními" výměry, je stanovován základ daně a daň za ta zdaňovací období, event. předměty daně, kde ještě daň stanovena nebyla.
V první úrovni jejich členění je hlavním kritériem impulz vedoucí k jejich vydání. Lze tedy rozlišit platební výměry vydávané po podání daňového přiznání, bez podání přiznání a dvě varianty stanovení daně, které sice nejsou platebními výměry, nicméně svým charakterem mají k platebním výměrů velmi blízko a malý exkurz do oblasti vyměřování je na tomto místě vhodný a potřebný.
Jde o institut sjednání daně dohodou a institut stanovení daně z příjmů fyzických osob paušální částkou ve smyslu ust. § 7a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V obou případech se určení daně zachytí protokolárně. Z ust. § 31 odst. 7 zákona vyplývá, že jde o dohodu a nemůže tedy jít o platební výměr, jenž je autoritativním správním aktem správce daně. Zde by bylo na místě spíše srovnání s ust. § 48 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, o smíru.
Ustanovení § 7a odst. 5 zákona o daních z příjmů hovoří o rozhodnutí vyhlášeném při ústním jednání a zároveň sděluje, že stanovená daň se již nevyměřuje platebním výměrem. A contrario tedy nelze rozhodnutí o stanovení daně z příjmů fyzických osob paušální částkou vyhlášené při jednání považovat za platební výměr.
Nejběžnější a žádoucí situací v daňovém řízení je vyměření daňové povinnosti po podání daňového přiznání tzv. konkludentním vyměřením, tedy tehdy, neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání. V tomto případě se hovoří o tzv. fiktivním platební výměru podle ust. § 46 odst. 5 zákona, který je příznačný tím, že neexistuje v materializované podobě a zákon "finguje" okamžik jeho vydání i jeho doručení daňovému subjektu. Je prvním typem platebního výměru v předkládaném rozlišení.
Obdobným je platební výměr v téže procesní situaci, kdy však daňový subjekt požádá o sdělení výsledku vyměření do konce příslušného zdaňovacího období. Od fiktivního platebního výměru jej odlišuje to, že je již vydáván v materializované podobě se všemi náležitostmi a jeho vydání musí předcházet žádost daňového subjektu. Lze jej označit jako platební výměr podle ust. § 46 odst. 5 zákona vydaný po žádosti. Nutno však upozornit na to, že takto vydaný platební výměr má charakter pouze deklaratorní a s jeho vydáním nejsou spojovány žádné právní účinky, nelze tedy proti němu podat odvolání.1) Datum vyměření v něm bude stanoveno podle ust. § 46 odst. 5 zákona.
Dále se může stát, že správce daně pojme pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání. K odstranění těchto pochybností slouží vytýkací řízení podle ust. § 43 zákona. Po jeho ukončení může vyměření daně v závislosti na jeho výsledku vypadat různě.
Vysvětlí-li se uspokojivě pochybnosti správce daně a rozdíl mezi vyměřenou daní a daní uvedenou v daňovém přiznání není shledán, pak je vystaven platební výměr s uvedením ust. § 46 odst. 4 zákona po vytýkacím řízení. I když tu nastává situace jako u prvního identifikovaného typu platebního výměru, tzv. fiktivního, neboť není rozdílu mezi daní vyměřenou a daní uvedenou v daňovém přiznání, je třeba tento platební výměr po vytýkacím řízení vydat, neboť za prvé již zahájením řízení správce daně případnou odchylnost vyměření daně deklaroval a za druhé vytýkací řízení musí být ukončeno, což nelze uskutečnit jinak než vydáním tohoto třetího typu platebního výměru.
Jsou-li zahájeným vytýkacím řízení pochybnosti správce daně potvrzeny, vystaví správce daně rovněž platební výměr podle ust. § 46 odst. 4 zákona po vytýkacím řízení, ovšem s rozdílem oproti daňovému přiznání. V odvolání proti tomuto typu platebního výměru může daňový subjekt napadat celý jeho výrok, tedy i tu část daně, kterou sám přiznal. Význam této skutečnosti bude patrný z dalšího výkladu.
Vytýkací řízení může však skončit i tak, že daňový subjekt na výzvu podle ust. § 43 zákona nereaguje. Pak správce daně přistoupí k vyměření daně podle pomůcek a vydá platební výměr s uvedením ust. § 46 odst. 4 a § 44 odst. 1 zákona po vytýkacím řízení podle pomůcek.
Není-li ani po vytýkacím řízení odstraněna nesprávnost či neúplnost údajů v daňovém přiznání, může i v tomto případě správce daně vyměřit daň platebním výměrem po vytýkacím řízení podle pomůcek. Podstatný rozdíl je však v tom, že musí jít o evidentní nesprávnost nebo neúplnost údajů, a nikoliv jako v předchozím případě o pouhé pochybnosti. Proto je také velmi nutné správně označit tento další typ jako platební výměr po vytýkacím řízení podle pomůcek s uvedením ust. § 46 odst. 4 a § 44 odst. 2 zákona.
Základní procesní rozdíl tkví v uvedení různého předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, a ve výchozí situaci použití, kdy je třeba přesně vnímat rozdíl mezi nereagováním na výzvu a neodstraněním vytýkaných vad, k čemuž může dojít i v případě reakce na výzvu podle § 43 zákona.
Ne vždy však pochybnosti musejí vést správce daně o údajích v daňovém přiznání k zahájení vytýkacího řízení ve smyslu ust. § 43 zákona. V některých zejména méně komplikovaných případech může volit snadnější a efektivnější postup k výsledku vyměřovacího řízení, který vede vždy v úzké součinnosti s daňovým subjektem, a to cestou dokazování skutečností, které daňový subjekt uvedl v podání, nebo zahájením vytýkacího řízení, popř. oběma způsoby.2)
Za dokazování v tomto případě lze například označit provedení místního šetření z iniciativy správce daně a protokolární zápis o něm. V těchto případech jde o vyměření daně na základě zjištění správce daně. Vydaný platební výměr lze pojmenovat jako platební výměr podle ust. § 46 odst. 1 a 4 zákona vydaný na základě zjištění správce daně.
VYMĚŘENÍ DANĚ BEZ PODÁNÍ DAŇOVÉHO PŘIZNÁNÍ
Dosud byly komentovány platební výměry vyhotovované po podání přiznání, což je jistě situace žádoucí a správci daně očekávaná. Nicméně může dojít k tomu, že nastanou podmínky pro vyměření daně, avšak daňové přiznání podáno nebylo. I tehdy je potřeba základ daně a daň vyměřit. I v těchto případech vyměření bez podání daňového přiznání může být daň vyměřena na základě zjištění správce daně dokazováním za použití některého z důkazních prostředků podle ust. § 31 odst. 4 zákona.
Rozdíl oproti předchozímu vyměření na základě zjištění spočívá v tom, že tu správce daně nemá k dispozici žádné údaje z daňového přiznání, které by použil jako podklad pro své zjištění, a tíha dokazování spočívá plně na něm. Takový platební výměr lze označit jako platební výměr podle ust. § 46 odst. 1 a 4 zákona vydaný na základě zjištění správce daně bez podání daňového přiznání. V zásadě však podstatný rozdíl oproti bezprostředně předcházejícímu typu není.
Nepodání daňového přiznání může vést ke dvěma specifickým platebním výměrům, které jsou charakteristické právě tím, že mohou být vydány jen za této situace.
- První z nich lze označit podle ust. § 46 odst. 4 a § 44 odst. 1 zákona jako platební výměr na daň ve výši nula. Správce daně k jeho vydání přistoupí tehdy, nepodal-li daňový subjekt ani na výzvu správce daně daňové přiznání, a přitom lze podle všech dostupných údajů předpokládat, že daňová povinnost nevznikla.
Zákon vytváří právní fikci podaného přiznání s nulovou daní. Správce daně tudíž může, a bude to zřejmě i praktičtější, vyměřit daň ve výši nula "na základě přiznání" použitím konkludentního vyměření podle ust. § 46 odst. 5 zákona.3) Je snad správné tendovat pro názor, že v zájmu právní jistoty daňových subjektů by bylo vhodné takto učiněný předpoklad sdělit právě platebním výměrem na daň ve výši nula, jehož vydání v materializované podobě nic nebrání. 
- Ve druhém z naznačených případů jde podle ust. § 46 odst. 4 a § 44 odst. 1 zákona o platební výměr podle pomůcek. Institut pomůcek byl již výše v této subkapitole zmíněn v souvislosti s ignorováním výzvy podle ust. § 43 zákona ve vytýkacím řízení a tato procesní situace je již uvedené velmi podobná. Nepodá-li daňový subjekt přiznání, a to ni po výzvě správce daně, nese pak důsledky své nečinnosti.
Správce daně v takovém případě zjišťuje základ daně a stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici, nebo které si opatří i bez součinnosti s daňovým subjektem.4) Hlavními charakteristikami tohoto typu platebního výměru jsou nepodání daňového přiznání a použití pomůcek v důsledku nekonání daňového subjektu.
DODATEČNÉ PLATOVÉ VÝMĚRY
Okamžik použití dodatečných platebních výměrů nastává tehdy, zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Dalším znakem, který výrazně odlišuje dodatečné platební výměry od řádných, kromě stavu vyměření daně, je fakt, že v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a dani.
Poslední zřetelnou odlišností je, že dodatečných platebních výměrů může být u jednotlivého daňového subjektu na příslušné zdaňovací období několik. Podle ust. § 46 odst. 7 zákona, totiž zjistí-li správce daně, že takto stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem.5)
Klasickou situací pro vyhotovení dodatečného platebního výměru je po provedení daňové kontroly ve smyslu ust. § 16 zákona. Jejím úkolem je zjistit a prověřit daňový základ, což nepochybně často vede k jeho změně, v zákonné dikci ke správnému stanovení daně. Daňová kontrola může proběhnout dokazováním (dokladová kontrola), nebo za použití pomůcek ve smyslu ust. § 31 odst. 7 zákona.
Na základě téhož kritéria lze rozlišit dva platební výměry vydávané po daňové kontrole. Prvním bude platební výměr po daňové kontrole dokazováním pouze podle ust. § 46 odst. 7 zákona, zatímco druhý bude platební výměr po daňové kontrole s použitím pomůcek podle § 46 odst. 7 ve spojení s § 31 odst. 7 zákona. Rozdíl v uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, se zdá jemný, přesto jsou procesní důsledky velmi výrazné a závažné.
Ve smyslu § 50 odst. 5 zákona totiž v odvolacím řízení proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek. Nezabývá se tedy ani pomůckami samými, ani závěry, tedy základem daně a daní, které z nich správce daně vyvodil. Možnost úpravy daně v odvolacím řízení jsou pro daňové subjekty v případě "pomůcek" velmi ztížené, i když ne zcela vyloučené.
Podobně jako u řádných platebních výměrů je i u dodatečných obvyklá reagence na podané daňové přiznání. I zde připadá v úvahu konkludentní vyměření tzv. fiktivním platebním výměrem, který však bude odůvodněn odlišným ustanovením právního předpisu, a to ust. § 46 odst. 7 ve spojení s ust. § 46 odst. 5 zákona.
Stejně tak připadá u dodatečných daňových přiznání v úvahu zahájení vytýkacího řízení. I u něj jsou typy platebních výměrů obdobné jako u výměrů řádných. Může tedy dojít k tomu, že pochybnosti správce daně budou odstraněny a daň vyměřena ve shodě s daňovým přiznáním. Pak bude vystaven dodatečný platební výměr po vytýkacím řízení podle ust. § 46 odst. 7 zákona, ovšem v materializované podobě. Vzejde-li z pochybností správce daně rozdílná výše daně od podaného dodatečného daňového přiznání, pak bude vystaven platební výměr po vytýkacím řízení s rozdílem podle ust. § 46 odst. 7 zákona.
Základní odlišnost mezi těmito dvěma typy dodatečných platebních výměrů po vytýkacím řízení je v rozdílné výši doměřené daně, která ve druhém z uvedených případů často povede k penalizaci, neboť daňový subjekt při plnění platební povinnosti s vyměřeným rozdílem nemohl počítat. Samozřejmě jen tehdy, bude-li daň doměřená vyšší než daň přiznaná.
I ve vytýkacím řízení k dodatečnému daňovému přiznání mohou nastat situace upravené v ust. § 44 zákona. Nereaguje-li daňový subjekt na podanou výzvu, pak správce daně za použití pomůcek stanoví základ daně a daň sám dodatečným platebním výměrem podle pomůcek ve smyslu ust. § 46 odst. 7 a § 44 odst. 1 zákona. Neodstraní-li daňový subjekt ani na výzvu správce daně nesprávnost či neúplnost údajů v dodatečném daňovém přiznání, pak ho bude očekávat jiný typ dodatečného platebního výměru, a to podle ust. § 46 odst. 7 a § 44 odst. 2 zákona. Rozdílnost tkví v odůvodnění pro použití pomůcek, jak o tom již bylo pojednáno u řádných platebních výměrů.
Dojde-li v platebním výměru k chybnému uvedení předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, což je velmi podstatné, bude to mít za následek vadu v jedné ze základních náležitostí rozhodnutí, a tím i nulitu celého dodatečného platebního výměru.
Dodatečný platební výměr však nemusí být nutně vydán jen jako výsledek daňové kontroly nebo po podání dodatečného daňového přiznání. K dodatečnému vyměření daně může správce daně přistoupit, zjistí-li některým z důkazních prostředků, že původně stanovená daň byla stanovena v nižší částce, než kolik činí zákonná daňová povinnost daňového subjektu. Vzhledem k tomu, že původní daňové řízení je již ukončeno pravomocným stanovením daně řádným platebním výměrem, je třeba pouze učinit úkon směřující k zahájení daňového řízení, v jehož rámci se pak dokazování provádí. Takovým úkonem může být např. předvolání daňového subjektu nebo jiný podobný úkon správce daně.6) Pak se hovoří o vyměření zjištěním správce daně.
Daňové řízení v tomto smyslu bude uzavřeno buď dodatečným platebním výměrem se zjištěním správce daně z dokazování podle ust. § 46 odst. 7 zákona, nebo, není-li dodatečné daňové přiznání podáno ani na výzvu správce daně, dodatečným platebním výměrem, s použitím pomůcek ve smyslu ust. § 44 odst. 1 zákona. Využití pomůcek ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zákona nepřipadá v úvahu, neboť zde není dodatečné daňové přiznání s nesprávnými nebo neúplnými údaji.
Pokud by však informace správce daně nebyly dostatečnou oporou pro vyměření daně a daňový subjekt by nereagoval na výzvu k podání dodatečného přiznání, lze si představit i dodatečný platební výměr na nulu podle ust. § 44 odst. 1 a § 46 odst. 7 zákona. Jde však o variantu více méně pouze teoretickou.
PLATEBNÍ VÝMĚRY NA PŘÍSLUŠENSTVÍ DANÍ
Co se rozumí příslušenstvím daně uvádí ust. § 58 zákona, které obsahuje taxativní výčet toho, co lze v daňovém řízení za příslušenství daně považovat. Zákon rozlišuje penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto nebo jiného daňového zákona. Náklady daňového řízení a pokuty jsou přiznávány, resp. ukládány rozhodnutím v užším smyslu, tedy nikoliv ve formě platebního výměru.
V tomto smyslu také lze provést rozdělení platební výměrů na příslušenství daní na tři základní typy: platební výměr na penále, na úrok a na zvýšení daně. Vyjma formy rozhodnutí však mezi nimi není žádná souvislost. Odlišují se nejen typem příslušenství, které určují, ale i charakterem jeho stanovení a samozřejmě také uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno. Přestože všechna tři příslušenství mají spojitost s placením daní, každé z nich nastupuje v jiné procesní situaci a z jiných důvodů. Společné je pro ně to, že mají sankční charakter, protože postihují nedostatky v platební disciplině na straně daňových subjektů.
- Platební výměr na zvýšení daně podle ust. § 68 zákona je prvním typem platebního výměru na příslušenství a celkově již dvaadvacátým identifikovaným v tomto textu. Správce daně přistupuje ke zvýšení daně tehdy, nebylo-li daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení o dani podáno včas. Správce daně může v takovém případě zvýšit příslušnou vyměřenou daň až o deset procent, pokud zákon o správě daní a poplatků nebo jiný zvláštní zákon nestanoví jinak.
Výrok o zvýšení daně bývá často součástí platebního výměru či dodatečného platebního výměru na daň, neboť by bylo neefektivní sdělovat zvýšení daně samostatným výměrem, i když je to samozřejmě možné. Tento postup se uplatní téměř u všech daní, takže se samostatným výměrem na zvýšení daně podle ust. § 68 zákona se lze setkat zřídka. Výjimku tvoří stav, kdy je daň po pozdním podání přiznání vyměřována konkludentně, pak je nutné daňovému subjektu zvýšení daně sdělit, což by mělo být učiněno právě platebním výměrem na zvýšení daně.
V praxi však není tento postup využíván, snad s výjimkou daně z přidané hodnoty, a většinou je vydán platební výměr na daň, včetně zvýšení daně, tedy konkludentní výměr v materializované podobě. Proti němu je však přípustné odvolání a tudíž je zde výrazný vliv na lhůty k uplatnění opravných prostředků a vyměření daní. Ke zvýšení daně zbývá dodat, že se při jeho stanovení výrazně uplatní diskreční pravomoc.
Vzhledem k tomu lze označit platební výměr na zvýšení daně za rozhodnutí konstitutivní povahy, neboť zakládá novou právní situaci a s jeho vydáním je spojen vznik nové subjektivní povinnosti, která by bez něj neexistovala. To jej odlišuje od následujících dvou typů platebních výměrů na příslušenství, jak bude následně ilustrováno. 
- Platební výměr na daňové penále podle ust. § 64 zákona je nejfrekventovanějším daňovým rozhodnutím vůbec. Na rozdíl od platebního výměru na daň, který je k určitému zdaňovacímu období vydán zpravidla jednou, platební výměr na penále je vydáván často opakovaně. Platební výměr na penále se vždy zasílá i v případě pozdního zaplacení daně vyměřené konkludentně, tedy tam, kde materializovaný platební výměr na daň vůbec není.
Penále je příslušenstvím, které se počítá vždy, je-li daňový dlužník v prodlení. To nastává tehdy, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Penále nevzniká konstitutivním rozhodnutím správce daně při vydání platebního výměru na penále, ale ve smyslu ust. § 63 odst. 1 a 4 zákona vydá správce daně platební výměr na penále pouze jako akt deklaratorní, vyrozumění o již provedeném předpisu penále. Předpis se tedy provádí automaticky na základě zákona při splnění zákonem stanovených podmínek.
Platební výměr má tak charakter "potvrzenky" a současně rozhodnutí, kterým je daňovému subjektu ukládána náhradní lhůta k zaplacení dlužného penále, jejímž stanovením správce daně nejen vyzývá daňový subjekt k úhradě případného nedoplatku v krátké době, ale zejména se zavazuje po tuto dobu naběhlé penále exekučně nevymáhat.7) Povinnost zaplatit penále tedy jinými slovy vznikne i bez platebního výměru a daňový dlužník by jej měl zaplatit v podstatě sám bez platebního výměru.8)
Platební výměry na daňové penále šlo členit podle různých kritérií a demonstrovat rozdíly mezi nimi. Tím by ovšem došlo k vykročení z rámce vytčeného tématu. Z toho důvodu se pozornost soustředí pouze na jednu zvláštnost platebních výměrů na penále, která je odlišuje od všech ostatních druhů platebních výměrů. K osvětlení napomůže citace: "Platební výměr na penále má povahu rozhodnutí deklaratorního, když sdělení předpisu penále může být provedeno kdykoliv, pouze s omezením doby, do kdy tak lze učinit. Počátek této doby není stanoven závaznou formou, což je zřejmé z termínu "kdykoliv" a "zpravidla". Není ani podmínkou, aby k tomuto sdělení došlo až po úplném vyrovnání nedoplatku. Není ani vyloučeno, aby výše penále byla sdělena postupně několika platebními výměry."9)
Z uvedeného je patrné, že penále vztahující se k určité opožděné platbě může být sdělováno několika výměry postupně. Postupné sdělení daně, úroku či zvýšení daně je však vzhledem k jejich povaze nepředstavitelné. V tom tkví radikální rozdíl. U platebních výměrů na daňové penále tak lze pro základní orientaci rozlišovat "platební výměr na penále úvodní" (první), kterým v určitém okamžiku daňového řízení sdělí daňovém subjektu výši v té době splatného penále a "platební výměr na penále rozdílový", který buď sděluje další částku naběhlého penále nebo oznamuje snížení dosud sděleného penále. 
-  Platební výměr na úrok podle ust. § 60 odst. 5 zákona úzce souvisí s institutem posečkání daně a povolení splátek. Za dobu posečkání daně nebo splátek daně totiž zaplatí daňový dlužník úrok z odložené částky. Tento typ příslušenství daně je velmi podobný daňovému penále a v podstatě jej v době posečkání a splátek nahrazuje. Od penále se odchyluje zejména svou výší, kdy úlohou nesrovnatelně nižšího úroku z posečkání nebo splátek je motivovat daňové subjekty k řádnému uspořádání jejich platebních povinností a vyhnout se tak v případě platební neschopnosti penalizaci.
I u platebního výměru na úrok jde o deklaratorní rozhodnutí, jímž se pouze předepisuje z předchozího rozhodnutí správce daně a ze zákona vyplývající částka úroku. Diskreční pravomoc správce daně se zde může uplatnit pouze v možnosti upuštění od úročení u daňového penále a zvýšení daně. Spíše než o konstitutivním charakteru takového rozhodnutí je zde namístě hovořit o moderačním oprávnění správce daně.
PLATEBNÍ VÝMĚRY PŘEDEPISUJÍCÍ K PŘÍMÉMU PLACENÍ
U výběru daně srážkou u zdroje podává plátce daně místo daňového přiznání vyúčtování daně, a to zpravidla jednou ročně. V těchto případech, kdy daňová povinnost má být uhrazena bez podání daňového přiznání podle zvláštního zákona, dochází také k vystavení platebních výměrů.
Ustanovení § 69 odst. 1 zákona uvádí, že pokud nebyly částky sraženy nebo vybrány ve stanovené výši a odvedeny ve stanovené lhůtě, předepíše správce daně plátci daně tyto částky k přímému placení rozhodnutím. Toto rozhodnutí je v celku v rozporu se zákonnou dikcí označováno jako platební výměr přesto, že zde o vyměřovací činnost nejde a výměrem předepisujícím k přímé placení se v podstatě pouze deklaruje platební povinnost vzniklá ze zákona a stanoví se jím náhradní lhůta k placení. Nicméně praxe vzhledem k charakteru výroku tohoto rozhodnutí tenduje k formě platebního výměru, ačkoliv v odborné literatuře se s takovým názorem nelze setkat.
Správnější formou by asi bylo rozhodnutí o předpisu k přímému placení, terminologický rozdíl však nemůže mít žádný praktický dopad.
Tento typ platebního výměru je využíván především u daní příjmových, zejména u daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Přímá vazba je zde také na zajištění daně ve smyslu ust. § 38e zákona o daních z příjmů.
Poznámky:
1) Matyášová, L., Rozpondek, A.: Průvodce daňovým řízením, SAGIT, Ostrava 1995, s. 33.
2) Hanuš, J., Holuša, B., Musilová, L.: Správa daní jak ji neznáte aneb práva a povinnosti podnikatele vůči finančním úřadům, a naopak, MIRAGO, Ostrava 1996, s. 160.
3) Srov. Boněk, V.: Zákon o správě daní a poplatků - komentář, CODEX Bohemia, Praha 1997, s. 139.
4) Srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 28 Ca 399/97-25.
5) Viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 213/96-26.
6) Srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 38 Ca 239/97.
7) Vácha, M.: Vyměřování penále, Ekonom č. 21/1995.
8) Matyášová, L.: Daňové řízení v otázkách a odpovědích, SAGIT, Ostrava 2000, s. 160.
9) Viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 16 Ca 382/96-11.
Martin Hanzl
právník, Karlovy Vary
Související