V řadě Beckových příruček pro právní praxi právě vyšla kniha Stanislava Dvořáka, nazvaná Kontrola spojování soutěžitelů.

Autor, advokát specializující se na právo obchodních společností, fúze a akvizice, cenné papíry a soutěžní právo, se v publikaci zabývá jednou ze skutkových podstat narušení hospodářské soutěže podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále také jen zákon), a to spojením soutěžitelů.

Součástí výkladu je přehled právní úpravy spojování soutěžitelů, právní úpravy v předchozím zákoně č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, a právní úpravy de lege lata, vztah mezi českou a evropskou úpravou kontroly spojování soutěžitelů a intertemporální otázky, v jejichž rámci se autor zabývá časovou působností zákonů č. 63/1991 Sb. a č. 143/2001 Sb.

Autor také ozřejmuje spojení soutěžitelů a také to, co je účelem kontroly spojování soutěžitelů. Vítám objasnění vztahu mezi kartelovými dohodami a spojením soutěžitelů, neboť zákon rozlišovací kritérium neobsahuje a je věcí aplikační praxe tyto skutkové podstaty narušení soutěže odlišit.

Přehledným způsobem kniha objasňuje pojem a definici relevantního trhu a v této souvislosti poukazuje na rozhodovací praxi Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, Evropské komise a na názory nauky. Pro soutěžitele je přínosná i část Posuzování spojení soutěžitelů. Autor podrobně rozvádí § 17 zákona, podle kterého Úřad návrh na povolení spojení soutěžitelů zamítne, jestliže by spojení mělo za následek podstatné narušení soutěže na příslušném relevantním trhu.

Kladem je i detailní popis úpravy kontroly fúzí v EU a rozlišení spojení na horizontální, vertikální a konglomerátní. Mezi ukazateli míry narušení soutěže autor zařazuje podíl na relevantním trhu, hospodářskou a finanční sílu, překážky vstupu na trh, tržní pozice protistrany a podobně

Posuzování spojení se děje v rámci správního řízení, které provádí Úřad jako správní orgán. Skutečnosti a kritéria nutná pro posouzení je Úřad povinen prokázat a důkazně podložit a poté na základě zásady volného hodnocení důkazů vydat o fúzi kladné, či záporné rozhodnutí. Tato problematika a další procesní otázky jsou předmětem další části publikace.

V této souvislosti autor např. poukazuje na to, že řízení o spojení soutěžitelů lze zahájit výlučně na návrh, který má určité zákonem stanovené formální náležitosti. Za pozornost stojí vymezení účastníků správního řízení. Autor uvádí, že zákon vymezuje okruh účastníků speciálně, a proto se tedy zvláštní úprava ve správním řádu nepoužije. S tímto názorem, vědom si judikatury Vrchního soudu v Olomouci a rozhodovací praxe Úřadu k této otázce, se zcela neztotožňuji, i když užití obecné úpravy by mohlo být spíše výjimečné. Nelze podle mne a priori vyloučit užití obecné úpravy účastníků ve všech případech, pokud tak zákon výslovně nestanoví.

Radek Jurčík

doktorand PF Masarykovy univerzity, Brno

Související