Předpokládám, že snad už každý zaznamenal metodu identifikace osob pomocí genetické analýzy DNA. Analýza DNA umožňuje prokázat nebo vyloučit s dostatečnou jistotou, zda určitý biologický materiál, např. stopa, pochází od zkoumané osoby. Možnosti, které analýza DNA, dává jsou zajímavé především pro kriminalisty, i když, jak bude dále zmíněno, není to využití výhradní. Důležitá je i možnost uchovávat zjištěné biologické stopy stejně jako referenční vzorky jednotlivých osob po velmi dlouhou dobu, a tedy i se značným časovým odstupem provádět srovnávací testy.

Identifikace pomocí analýzy biomolekuly deoxyribonukleové kyseliny (angl. zkratka DNA) je ve svém souhrnu velice složitá operace, jejíž detailní pochopení vyžaduje značné odborné znalosti, u právníků nepředpokládatelné. S určitou mírou zjednodušení však lze metodu popsat tak, aby to bylo srozumitelné i pro laika v oblasti přírodních věd.

DNA se nachází ve všech živých buňkách a u každého člověka (i zvířete) se liší s jistotou, která bude níže zmíněna. Tato odlišnost je dána vnitřním uspořádáním v molekule, a, což je pro jakoukoliv forenzní metodu významné, toto uspořádání je nejen zjistitelné, ale i vyjádřitelné relativně přehledným způsobem. Znamená to, že u každého člověka lze přesně charakterizovat strukturu DNA a srovnat ji se strukturou jakékoliv jiné DNA. V reakci na tuto možnost se dokonce začalo užívat pojmu DNA finger print, tj. DNA otisk prstu.

Pravděpodobnost, že by se sešly dvě osoby se stejným strukturou-profilem DNA není příliš velká, konkrétně je uváděno, že výskyt dvou osob se stejným profilem DNA nelze předpokládat ještě ve skupině osob o počtu 1,83 x 1017. Je snad patrné, že v našich pozemských podmínkách a dosavadním populačním růstu se tak početná skupina ještě poměrně dlouho nevyskytne. Výjimku tvoří pouze jednovaječná dvojčata, u nichž současnými metodami analýzy nelze genetické profily rozlišit, i když odborníci neztrácejí do budoucna naději ani v takovém případě. V praxi ovšem nebudou jednobuněčná dvojčata představovat vážnější problém.

Podle jiného zdroje1) je statistická pravděpodobnost opakování genetického profilu DNA, tvořeného kombinací 20 až 32 alel v 10 až 16 v navzájem nezávislých lokusech, mimořádně malá a pohybuje se v rozmezí hodnot řádově 10-10, 10-20, popř. i nižších. I když bez matematické operace nelze na základě následných údajů provést přesné srovnání, přesto pro informaci uvádím, že u otisku prstů se údaje o počtu v úvahu přicházejících variant poněkud rozcházejí, hovoří se o 64 miliardách, ale také o 141 bilionech, anebo je uváděno, že možnost opakování shodného obrazce papilární linii na deseti prstech je jednou za 466 033 700 let.

Molekulu DNA si lze představit jako dvě vlákna, která se otáčejí kolem imaginární osy. Molekula DNA se člení na jednotlivé úseky-lokusy, které obsahují tzv. alely, jejichž kombinace jsou právě tím, co je individuální. Alelám pak jsou přiřazována písmena a čísla a toto alfanumerické vyjádření je nazýváno genetický profil. Jeho grafické vyjádření je pak přirovnáváno k čárovému kódu, používanému např. u zboží v obchodech.

SPOLEHLIVOST METODY ANALÝZY DNA

Jakákoliv zjištěná lidská (i zvířecí) buňka, není-li poškozená (nedegradovaná) a má jádro, je způsobilá k získání genetického profilu a k využití pro analýzu DNA. Tedy nejen tělní sekrety, ale i části kůže, vlasů, tělních chlupů apod. mohou poskytnout zdrojový materiál. Ten lze uschovat v podstatě bez časového omezení a kdykoliv podle potřeby srovnávat se vzorkem referenčním, získaným od fyzické osoby.

Aktuálně je běžným způsobem získávání takového materiálu tzv. bukální stěr, což je nenáročná, neinvazivní a bezbolestná metoda. Spočívá ve stěru buněk z ústní dutiny - zkoumaná osoba si jednoduše přejede sterilním tamponem na dřevěné tyčce po vnitřní straně úst. V praxi jsou používány předem připravené tampony na dřevěné násadce, které jsou distribuovány se skleněným pouzdrem, jakousi zkumavkou, v níž jsou pak zasílány k laboratornímu zpracování. Metoda analýzy DNA je velmi spolehlivá a s ohledem na to, co je možné pro analýzu, i značně univerzální.

To také umožnilo v některých případech přezkoumat rozhodnutí trestních soudů z doby, kdy tato metoda nebyla uplatnitelná, avšak zachovaly se původní biologické stopy a bylo možné získat referenční vzorek. Podle novinového zdroje2) byla díky této metodě prokázána nevina muže, odsouzeného za znásilnění, únos a loupež v roce 1984 na doživotí.

I když jsou v praxi využívány či alespoň zkoumány i jiné metody identifikace, např. analýza hlasu nebo analýza oční duhovky, zdá se, že v současné době je metoda analýzy DNA nejperspektivnější metodou, mj. i proto, že obě další zmíněné metody mají spíš význam pro identifikaci konkrétní osoby na určitém místě a v daném čase (např. pro oprávněnost přístupu do objektu), ale stěží mohou být využitelné tam, kde je třeba posoudit nalezené biologické stopy a na tomto základě prokázat (nebo vyloučit), zda pocházejí od určité osoby.

Z tohoto úhlu pohledu je jistě velice svůdné mít co nejrozsáhlejší databanku referenčních vzorků, tj. genetických profilů co možná největšího počtu osob, nejlépe pak celé populace na území státu, aby v případě nalezení biologických stop neznámého původu bylo jen rutinní a technickou záležitostí jejich porovnání se zmíněnými referenčními vzorky.

EKONOMICKÉ A PRÁVNÍ PROBLÉMY

Dosáhnout tohoto cíle či - přesněji - rozhodnout, že tohoto cíle bude dosaženo, však není tak jednoduché. Problém je jednak ekonomický a jednak právní. Ekonomický bude dále zmíněn, právní spočívá v legálnosti získávání referenčních vzorků a jejich shromažďovaní. Při řešení obou problémů je nezbytné hledat odpověď na základní otázku o tom, co to vlastně genetický profil je, zda jde o osobní údaj, případně osobní údaj citlivý, a pokud ano, jak s ním má být nakládáno.

Nezbytné je vnímat i to, že pro tvorbu genetických profilů, resp. tvorbu genetických profilů, pro účely srovnávání v kriminalistice či příp. i v jiných odvětvích, jsou významné lokusy, které nemají žádnou další informační hodnotu, přesněji, doposud nebyla objevena. Molekula DNA však obsahuje úseky, ze kterých jsou zjistitelné informace, vypovídající mnohem konkrétněji o určité osobě. Takto lze zjistit informaci o pohlaví osoby, což je zřejmě problém nejmenší. Dále však to jsou údaje, které mohou vést k závěrům o jejím zdravotním stavu a mnoha dalších, včetně toho, jakými chorobami je dotyčný člověk do budoucna ohrožen, případně jaké již má.

Podle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění novely, je "osobním údajem jakýkoliv údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo zjistit jeho identitu ..."

VYUŽITÍ IDENTIFIKACE OSOBY POMOCÍ GENETICKÉHO PROFILU

Identifikace osoby pomocí genetického profilu je využitelná nejen v kriminalistice, ale všude tam, kde může vzniknou do budoucna problém s následným zjištěním totožnosti určité osoby (např. vojenské operace, riskantní sportovní akce, paternitní či dědické řízení atd.). Ve všech případech je ale imanentním rysem důsledné propojení genetického profilu DNA s běžnými osobními identifikačními údaji.

Sám genetický profil DNA není osobním údajem, protože na jeho základě nelze ani přímo ani nepřímo zjistit identitu subjektu. Je jen informací o určité skladbě alel v lokusech molekuly DNA. Spojením s údaji, které jsou způsobilé určitý údaj dostatečně přesně identifikovat, např. jméno, příjmení a rodné číslo osoby, získává tento profil zcela jinou kvalitu. Pokud uchovaný materiál umožňuje zkoumat celý profil, pak je možné získat velmi intimní informace o zdravotním stavu subjektu i o jeho budoucích perspektivách. Jde tedy o citlivý údaj ve smyslu § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Tím se genetický profil liší např. od otisku prstu, který ani ve spojení s konkrétními identifikačními údaji není nic jiného, než obrazem papilár příslušného prstu.

Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších novel, umožňuje v § 42e odst. 1 písm. e) policistovi, který při plnění úkolu policie nemůže získat osobní údaje umožňující budoucí identifikaci jiným způsobem u osob obviněných ze spáchání trestného činu, nebo u osob nalezených, po nichž bylo vyhlášeno pátrání a které nemají způsobilost k právním úkonů v plném rozsahu, mj. i odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

Formulace citovaného ustanovení je poněkud nešťastná. Podmínkou odebrání vzorku je jednak to, že jde o osobu obviněnou ze spáchání trestného činu, po níž bylo vyhlášeno pátrání a která nemá způsobilost k právním úkonů v plném rozsahu, jednak že policie nemůže získat osobní údaje umožňující budoucí identifikaci jiným způsobem.

POVINNOST STRPĚT ODBĚR VZORKU

Ze skupiny osob, které je uložena povinnost strpět odběr vzorku, je poněkud nelogicky vyloučen podezřelý ze spáchání trestného činu, kterého ale "vrací do hry" ustanovení § 114 odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 158 odst. 3, které umožňuje policejnímu orgánu (o vztahu pojmů policista a policejní orgán viz níže) i před zahájením trestního stíhání vyžádat odběr potřebného biologického materiálu. Ve vztahu k obviněnému ustanovení § 42e odst. 1 písm. e) zákona o Policii ČR poněkud supluje ustanovení § 114 tr. řádu, ovšem současně je s ním v rozporu.

Zvolená formulace navíc budí dojem, k odebrání biologického vzorku smí policista přistoupit pouze v případech, kdy nemůže získat osobní údaje umožňující budoucí identifikaci jiným způsobem, resp. jiné. Tedy pokud nelze provést sejmutí daktyloskopických otisků, příp. zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazový zvukový záznam. Připouštím, že tato interpretace je velmi široká, nicméně zákon ji nevylučuje a je jinou věcí, že policie některé z uvedených postupů pro účely budoucí identifikace vůbec nepoužívá.

Podle ustanovení § 28 odst. 2 písm. d) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších novel, je odsouzený povinen "strpět úkony, které souvisejí s jeho identifikací". Lze zřejmě dovodit, že mezi takové úkony patří i odběr biologického vzorku, nikoliv však zcela bez problémů. Na rozdíl od § 42e odst. 1 písm. e) zákona o Polici ČR, není v citovaném ustanovení uvedeno, že by mělo jít o postup umožňující budoucí identifikaci. Lze tedy namítat, že tam, kde je identita odsouzeného zřejmá, není možné ho nutit, aby pro futuro strpěl odebrání biologického vzorku.

Zcela shodnou povinnost ukládá obviněnému ustanovení § 21 odst. 4 písm. b) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších novel.

Zákon o Polici ČR pak obsahuje poměrně sofistikovanou úpravu zpracovávání osobních údajů, která zřetelně koresponduje se zákonem o ochraně osobních údajů a nepochybně je použitelná i ve vztahu ke genetickým profilům DNA, získaným odebráním biologických vzorků. Tato úprava zřejmě dopadá i na vzorky získané policejním orgánem postupem podle § 114 odst. 2 tr. řádu, minimálně proto, že trestní řád jinou úpravu nakládání s tímto materiálem nemá. Postup orgánů vězeňské správy vůči získaným osobním údajům odsouzených a obviněných včetně práva uvedené údaje předat jinému, např. Policii ČR, upraven není.

NÁRODNÍ DATABÁZE DNA

Zřejmě jedinou databázi biologických stop resp. genetických profilů z místa činu a genetických profilů DNA konkrétních osob provozuje Policie ČR. Podle současné praxe jsou důsledně oddělovány údaje, které mohou vést k identifikaci určité osoby, od údajů, zjištěných pomocí analýzy DNA-stop.

V rámci České republiky je v Kriminalistickém ústavu Policie ČR vytvořena národní databáze DNA, která má dvě části. Jedna z nich je databáze s označením CODIS a v ní se zjišťují výše zmíněné informace - profily DNA. Nic, co by bylo zjištěno z této databáze, nemůže vést k přímé identifikaci fyzické osoby, ale ani k žádné identifikaci druhového charakteru s výjimkou pohlaví.

Druhá část databáze obsahuje v jednotlivých sekcích informace o srovnávacích vzorcích od obviněných příp. odsouzených anebo osob neznámé totožnosti, v další sekci pak stopy z místa trestného činu či z jiného důvodu zkoumané události, a další databázi, která eviduje ty, kteří se systémem pracují, aby stopy, které náhodně a nedopatřením ve zkoumaném místě zanechají, bylo možné vyloučit jako zavádějící.

Prvá databáze je napojena na analytické přístroje, které zjišťují zmíněné genetické profily DNA, avšak způsobem, který vylučuje zneužití pro zjišťování některých skutečně intimních údajů. Takto zpracovaný materiál je pak používán pro případné srovnávání. Tyto postupy jsou na úrovni policie upraveny interními směrnicemi.

Nabízí se především otázka, zda to, co zbude v databázi vedené policií, je ještě vůbec osobní údaj, pokud postrádá citlivé údaje, tedy informace o zdraví atd. Podstatnější je však celková neujasněnost využití a nakládání s genetickými profily DNA, přičemž nejde jen o využití v boji s pachateli trestných činů.

ROZSAH VYUŽITÍ

Především je třeba rozhodnout, zda možnosti, které analýza genetického profilu poskytuje, budou využity v plném rozsahu. Např. tak, že bude postupně vytvořena databáze genetických profilů všech občanů ČR, příp. osob v ČR trvale či dlouhodobě žijících. Kromě očekávatelných námitek ochránců lidských práv je nemalým problémem již naznačená ekonomická stránka takového projektu.

Vytvoření národní databáze se v současných podmínkách jeví jako nepřijatelně nákladné, stejně jako následné rutinní provádění komparací genetického profilu DNA získaného z každé biologické stopy neznámého původu na místě trestného činu a obsahu této databáze. V současné době činí náklad na jeden rozbor asi jeden tisíc korun.

Levnější variantou je založení databáze genetického profilu osob, které se nějakým způsobem dostaly do kontaktu s orgány činnými v trestním řízení (podezřelí, obvinění, odsouzení, kde je už navíc i možné blíže specifikovat předpokládaný druh kriminálních aktivit, které přicházejí u takové osoby v úvahu). Subvariantou aplikovanou např. v Rakousku je povinná evidence osob stíhaných za určité trestné činy (násilné, sexuální atd.).

To by v podstatě bylo zachování statu quo, ovšem s tím, že by v každém případě bylo nezbytné podle zásadního politického rozhodnutí doplnit právní předpisy tak, aby v této oblasti tvořily logický a nesporný celek, který, pokud bude mít právní teorie za to, že genetický profil DNA v podobě, v jaké je v současné době evidován, lze označit za osobní údaj, bude korespondovat s obecnou úpravou, tedy zákonem na ochranu osobních údajů. S ohledem na povahu činnosti Policie ČR je nutné, aby způsob nakládání s osobními údaji v tomto resortu upravoval zvláštní právní předpis, tedy zákon o Polici ČR.

ROZPOR PRÁV POLICISTY A POLICEJNÍHO ORGÁNU

Je otázkou, zda příp. jaký smysl mají možnosti omezení provést odběr biologického vzorku, tak jak vyplývají z ustanovení § 42e odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Toto ustanovení vymezuje práva jakéhokoliv policisty Policie ČR, čímž se nutně dostává do již zmíněného rozporu s ustanovením § 114 odst. 2 tr. řádu (resp. § 158 odst. 3 tr. řádu), které stanoví pro policejní orgán širší okruh případů, kdy lze biologický vzorek odebrat.

Co je "policejní orgán", stanoví ustanovení § 12 odst. 2 tr. řádu, a lze dospět k závěru, že jde o pojem mající užší obsah než pojem "policista". Jde tady ale o kombinaci pojmů, z nichž jeden označuje fyzickou osobu-policistu a druhý organizační složku - útvar Policie ČR, ministerstva vnitra či jiného subjektu. Ve vztahu navenek jedná vždy ale jménem policejního útvaru (orgánu) policista jako takový, ať již ve funkci policejního rady, či jiné. Tak se může dostat do situace, kdy odběr biologického vzorku, který jako policista jednající jménem policejního orgánu nařídí, bude v souladu s ustanovením § 114 odst. 2 tr. řádu, ale v rozporu s ustanovením § 42e odst. 1 písm. e) zákona o Policii ČR. Pokud tedy aspiroval zákon o Policii ČR na vyloučení možnosti, aby kterýkoliv policista byl oprávněn nařídit odběr biologického vzorku, je jeho dopad problematický, neboť - striktně vzato - zakazuje nařídit odběr mimo podmínky stanovené § 42e odst. 2 písm. e) zákona o Policii ČR každému policistovi.

Jsem si vědom možných námitek poukazujících na lidská práva, konkrétně nutnost ochrany osobních údajů. V dnešní době poněkud zbytnělé obrany čehokoliv, co jenom trochu vypadá jako osobní údaj, může být představa jakési centrální databáze genetických profilů DNA vnímána nepříznivě. Také si nemyslím, že jde o problém, který by v takovém rozsahu měl být na legislativním pořadu dne. Je spíše na místě obecnější závěr o nutnosti mnohem více se zamyslet a hodnotit priority v oblasti ochrany soukromí na straně jedné, a ochrany bezpečnosti na straně druhé. To ale není jen otázka genetických profilů DNA a rozsahu, v jakém budou státu k dispozici.

Stejným problémem mohou být kamerové bezpečnostní systémy, zejména ve spojení s počítači schopnými snímaný obraz okamžitě vyhodnocovat, sledovat zadané osoby, rastrové pátrání a řada dalších bezpečnostních opatření, kvůli nimž se zříkáme (či bychom se měli zříct) části svého soukromí, byť mnohdy spíše myšleného než existujícího.

Pokud už jde o současnou databázi genetických profilů a samozřejmě za předpokladu, že jde o osobní údaj, je pak nutné se zabývat tím, zda je vyhovující systém oddělené evidence konkrétních stop a genetických profilů konkrétních osob a přísně regulovaná možnost jejich komparace, tak aby nemohlo dojít k zpřístupnění údajů nepovolaným osobám. Osobně mi systém zvolený Kriminalistickým ústavem PČR připadá rozumný, ostatně obdobný pracuje v sousedním Rakousku.

Současné úpravě ale zcela chybí úprava, která by umožnila obsah databáze Kriminalistického ústavu užít pro civilní účely, například ty, které jsou zmíněny výše. Systém tedy existuje, jde jen o to, stanovit mu jasná a současně efektivní pravidla fungování.

Poznámky:

1) Lauby, M.: Forenzní genetická analýza DNA a její význam při dokazování, Bulletin advokacie č. 4/2002.

2) MF Dnes z 29. 7. 2002.

Použitá literatura: Reischl, G.: Sběr elektronických dat pod lupou, Euromedia Group k. s. 2001.

TOMÁŠ SOKOL

advokát, Praha

člen redakční rady Právního rádce

Autor děkuje řediteli Kriminalistického ústavu v Praze plk. Dr. J. Hlaváčkovi a jeho podřízeným za laskavou snahu najít způsob, jak vysvětlit právníkovi podstatu genetické analýzy DNA.

Související