Není pochyb o tom, že obchodní rejstřík v současnosti hýbe podnikatelskou veřejností. Každý podnikatelský subjekt chce být přece zapsán co nejdříve, a včera už málem bylo pozdě. Ostatně není divu. Podnikání je činnost vyžadující pružnost a rychlost v rozhodování a totéž je v podstatě vyžadováno od rejstříkových soudů.

Z různých světových stran zaznívají názory, jak neutěšený stávající stav změnit. Současná právní úprava ovšem svěřuje pravomoc rozhodovat v rejstříkových věcech stále soudům, a z toho je nutno vyjít. Řízení před soudy obecně v civilních věcech je formalizováno, a tato formalizace byla novelou obč. soudního řádu, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2001 ještě zpřísněna. Tedy návrh na zahájení rejstříkového řízení musí mít všechny zákonné náležitosti (označení účastníků řízení, skutková tvrzení, návrh případně vydaného rozhodnutí, důkazy, což jsou příslušné listiny, které musejí být doloženy, atd.) jako každá jiná civilní žaloba, jinak je vadný. Právě v tomto okamžiku se z hlediska rychlosti provedení zápisu láme chleba.

Občanský soudní řád ukládá rejstříkovým soudům povinnost učinit první úkon směřující k zápisu do obchodního rejstříku nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Jakmile rozhodující soudce nebo vyšší soudní úředník zjistí, že je návrh vadný, resp. není doložen potřebnými listinnými důkazy, a toto zjištění bezpochyby učiní v zákonné patnáctidenní lhůtě, musí navrhovatele vyzvat k odstranění vad návrhu případně doložení chybějících listinných důkazů. Když pominu skutečnost, že každý návrh na zahájení řízení musí být doručen všem dotčeným účastníků řízení (těm, jichž se zápis týká), musí soudce vypracovat výzvu k odstranění vad návrhu, a tu zejména navrhovateli doručit.

V okamžiku, kdy je vada odstraněna, soudce povolí provedení zápisu a příslušnému soudnímu oddělení běží lhůta 30 dnů stanovená obč. soudním řádem na doručení rozhodnutí všem dotčeným účastníků řízení (např. všem členům představenstva v případě změny složení statutárního orgánu). Ti mohou mít bydliště či sídlo v různých zemích. Nemusím připomínat, že doručování do ciziny je mimořádně zdlouhavé.

Jakmile je rozhodnutí doručeno, běží každému z účastníků patnáctidenní lhůta k podání odvolání a teprve po jejím marném uplynutí nabude rozhodnutí právní moci. Rejstříkový soud má následně lhůtu dalších deseti dnů k faktickému provedení zápisu, který před právní mocí proveden být nesmí, což si podnikatelská veřejnost dosud nedostatečně uvědomuje, a který se pak objeví na internetu.

Z dosud uvedeného plyne, že i v případě bezvadného doloženého návrhu, o němž soudce rozhodne v patnáctidenní lhůtě, soudní kancelář vypracuje usnesení do deseti dnů, účastníci řízení se dostaví na soud k převzetí usnesení (nedoručuje se pak poštou) a vzdají se práva odvolání (neběží odvolací lhůta 15 dní), není objektivně možné provést zápis tak, aby podnikatel držel v rukou potřebný výpis z obchodního rejstříku dříve než za jeden měsíc. A co teprve v případě, že je návrh vadný a soud opakovaně doručuje výzvy k odstranění vad?

Rejstříkové řízení je prostě řízení soudní, ovládané procesními zásadami platnými pro všechna civilní soudní řízení, navíc zařazené mezi řízení nesporná, v nichž soud musí vést dokazování z moci úřední a nelze vycházet ze zásady formální pravdy.

Dobře slyším volání po zavedení odstupňovaných soudních poplatků v závislosti na délce řízení. Tedy ono známé, kdo zaplatí víc, bude mít zápis dříve. Nebylo by to nic, co by bylo praktickému podnikatelskému životu cizí. Ovšem tento návrh řešení opět ztroskotá na tom, že rejstříkové řízení je řízením soudním, jehož významnou zásadou, na které je vystavěno, je zásada rovnosti účastníků řízení před soudem. Jaká by pak byla rovnost před soudem mezi majetnými a méně majetnými, tedy těmi, kteří si stotisícové soudní poplatky nemohou dovolit? Když nikdo jiný, tak soud musí tuto zásadu ctít, když navíc vedle toho je tato zásada garantována zákonem, resp. přímo ústavou. Předpokládám, že žijeme v právním státě, byť má své dětské nemoci.

Jsou to však poslední novely obchodního zákoníku účinné od 1. 1. 2001 resp. od 1. 1. 2002, které provedly zásadní změny ohledně zapisovaných skutečností do obchodního rejstříku a zpřísnily formálnost rejstříkového řízení (dokazování nejrůznějších nepodstatných skutečností). Počet zapisovaných skutečností se rozšířil, přičemž ohledně každé takové skutečnosti musejí být doloženy potřebné důkazy právě proto, že rejstříkové řízení je civilním řízením nesporným.

Soud je totiž povinen ze zákona vést dokazování a sám prokazovat existenci skutečností navrhovaných k zápisu. Žádné lhůty, byť sebepřísnější, z něj tuto povinnost nesejmou. Tím spíše to není řada povinných notářských zápisů pro úkony nejrůznějšího typu u různých právních forem zapisovaných subjektů. I ty musí soud přezkoumat z hlediska jejich právní bezvadnosti, protože nese za tuto právní bezvadnost odpovědnost.

Není proto pravdou, že by zavedení řady dalších povinných notářských zápisů vedlo ke zrychlení řízení. Soudce tak musí v rámci dokazování zkoumat řadu dokumentů, resp. je kontrolovat "slovo o slova", protože on v konečném důsledku nese odpovědnost za řádnost právních vztahů uvnitř obchodních společností. Podle mého názoru počet zapisovaných skutečností u jednotlivých subjektů překročil rámec potřebnosti obecně přístupných informací mezi podnikateli navzájem. Totéž lze konstatovat ve vztahu k dokumentům povinně zakládaným do sbírky listin.

V této souvislosti pouze připomínám, že každý podnikatel má bezpochyby své obchodní tajemství, a to v mnoha případech bere za své, pokud vezmeme v úvahu, že se do sbírky listin např. zakládá účetní závěrka včetně všech příloh. Sbírka listin je veřejně přístupná a kdokoliv si tak může účetní údaje, včetně těch "citlivých", zjistit. Navíc vypovídací schopnost zapsaných skutečností je v případě deklaratorních zápisů přinejmenším sporná, když stav skutečný mnohdy neodpovídá stavu zápisu do obchodního rejstříku.

Není od věci v této souvislosti zmínit i trestní odpovědnost všech osob, zejména však statutárních orgánů společností v případě, že nepodají bez zbytečného odkladu návrh na zápis do obchodního rejstříku či nezaloží příslušnou listinu do sbírky listin a ohrozí či omezí tak jiného na jeho právech. Hrozí jim v těchto případech trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let. Není mi však znám případ, že by k takovému stíhání došlo.

Převažující většina zapisovaných skutečností má přitom deklaratorní povahu, tedy soud svým rozhodnutím, kterým povolí zápis, pouze konstatuje, že někdy v minulosti nastala změna zapisované skutečnosti. Mělo by se tak však stát "bez zbytečného odkladu". Je na podnikatelích samotných, jak budou kultivovat své vzájemné vztahy i uvnitř obchodních společností. Tím vším chci pouze dokumentovat, že obchodní rejstřík je mnohdy zbytečně glorifikován jako instituce, která zavede pořádek mezi podnikatele, resp. do podnikatelského života. Podle mne není ničím víc, než významnou orientační pomůckou pro podnikatele v "džungli" hospodářské soutěže a současně garantem relativní důvěryhodnosti právních vztahů uvnitř společností. V této souvislosti si myslím, že počet zapisovaných skutečností by se měl snížit na ty opravdu podstatné, které ovlivňují partnerské vztahy mezi podnikateli.

Pokud jde o tendence odebrat řízení ve věcech obchodního rejstříku z pravomoci soudů a svěřit je do pravomoci soukromých registrátorů či hospodářské komory, pak je z nich na první pohled vidět snaha o zrychlení řízení za každou cenu. Není pochyb o tom, že řízení soudní bude vždy pomalejší, než řízení vedené soukromými registrátory. Zdůrazňuji však, že řízení soudní je řízením povolovacím, v jehož rámci soud povinně zkoumá právní bezvadnost všech dokumentů. Naproti tomu řízení registrátorské bude případně pouze řízením registračním, v rámci něhož nebude dána povinnost, aby registrátor zkoumal potřebné právní náležitosti všech jím registrovaných skutečností.

V této souvislosti vyvstává otázka, jakou vypovídací schopnost potom bude mít rozhodnutí (zda to vůbec bude rozhodnutí) či vedená evidence registrátorem? Jaká bude důvěra v jím zaregistrované skutečnosti? Bude moci např. banka podle těchto údajů poskytnou podnikateli úvěr? Budou registrované skutečnosti dostačující pro účast ve výběrovém řízení? Obávám se, že kladné odpovědi na tyto a mnohé další otázky budu moci vyslovit až ve stabilním podnikatelském prostředí s relativně pevným právním řádem a stabilními eticko-morálními vztahy mezi účastníky hospodářské soutěže.

Je tedy jasné, že česká společnost bude muset prostřednictvím své moci zákonodárné zásadně rozhodnout, ponechá-li obchodní rejstřík v pravomoci soudů, nebo jej vyjme z jejich pravomoci, ale pak se vším všudy.

Zejména musí být zdůrazněno, že zavedení registračního principu znamená opuštění přezkoumávání právní bezvadnosti jednotlivých dokumentů tak, jak to dělá doposud soud, s čímž nutně z logiky věci souvisí i otázka snížení informační hodnoty a důvěry v zapsané skutečnosti. Mé zkušenosti zatím vedou spíše k tomu, že české podnikatelské prostředí nefunguje v takových podmínkách, které by umožňovaly tento přesun.

Samočistící mechanismy na úrovni komor či sdružení mezi podnikateli dosud nefungují tak, aby přístup k informacím o obchodním partnerovi nebyl složitý a současně jeho vnitřní složení bylo průhledné. Prostě dosud nejsou nastolena "pravidla hry", tak jako ve Francii, kde soukromí registrátoři běžně fungují, či Nizozemí, kde obchodní rejstřík vede hospodářská komora, tedy vlastně sami podnikatelé. Navíc takový krok by byl bezprecedentním ve vývoji českého právního řádu, zahrnujíc do něj i právní řád bývalých českých státních předchůdců.

Palčivé téma korupce vyvěrající z pomalosti rejstříkového řízení mě rovněž nenechává spát. Mám takový pocit, že korupce se stala speciálně u obchodního rejstříku živnou půdou pro některé podnikatele či advokáty, kteří tuto zvěst radostně šíří v zájmu zachování vlastních příjmů s tvrzením, že ten úplatek přece chce soudce. Pro ně, znalé prostředí obchodního rejstříku a neutěšených poměrů tam panujících, platí dvojnásob ono biblické "kdybyste byli slepí, neměli byste hříchu, ale protože říkáte my vidíme, váš hřích zůstává". Osobní selhání jedince nelze vyloučit nikdy, ale dovolím si tvrdit, že korupce jako fenomén je v systému soudnictví vyloučena.

To ostatně konstatovala i mezinárodní organizace Transparency international sledující míru korupce v jednotlivých zemích světa. Konstatovala, že český soudní systém je nejméně zkorumpovatelným systémem s ohledem na počet osob soudců (každé rozhodnutí může být napadnuto odvoláním), kteří se ve dvojinstančním řízení účastní na rozhodování.

Speciálně ve vztahu k obchodnímu rejstříku by přitom stačilo pouze z organizačního hlediska zajistit pro soudy dostatek pracovních sil pomocného aparátu a potřebné materiální vybavení. Mám na mysli zejména budovy či kanceláře. Ale to je otázka konkrétního stavu každého jednotlivého soudu.

PETR HAMPEL

soudce, místopředseda Krajského soudu v Ostravě

viceprezident Soudcovské unie ČR

Související