Stanislav Přibyl
Stanislav Přibyl
autor: Jan Mudra

Bylo studium práva vaším snem již od dětství?

Rozhodně ne. Za starého režimu jsem vylučovací metodou zkoumal, na jakou školu bych mohl jít. Technické obory šly stranou, žurnalistika a podobné obory byly zpolitizované. Práva sice také, ale v přípustné míře. Vyšla mi negativním výběrem jako nejslušnější. Ale ne, že bych po právu nějak toužil a dychtil.

Takže vás donutil režim.

Bylo to tak, ale nepřímo. Upřímně - chtěl jsem se vyhnout takzvané "bigošárně", tam chodili ti, kteří neměli vysokou školu. Byla to mazácká vojna, která se pojila se šikanou. Kdo studoval vysokou školu, absolvoval vojenskou katedru a na základě toho měl pouze roční vojnu.

A bavila vás studia práva?

Bylo pár profesorů, jejichž přednášky byly zajímavé, ale řekněme si upřímně, že většina z nich byla nuda.

Chtěl jste se někdy právu věnovat naplno?

Na konci studia jsem se přihlásil na Městský soud v Praze jako soudní čekatel, ale z oborů platného práva mě žádný zvláště nezaujal. Obory jako teorie práva mě bavily více než samo platné paragrafované právo. Můj ročník absolvoval i poslední státnice s marxismem a leninismem. Po škole jsem byl na vojně mezi lety 1989 a 1990 a tam jsem se rozhodl pro kněžství. Po roční vojně jsem se vrátil na soud a řekl jsem tam, že dávám výpověď.

Co bylo tehdy náplní práce na soudě?

Dělali jsme rehabilitace politických procesů, třídili jsme spisy podle místní příslušnosti. Takže jsme z archivu pod pankráckou věznicí sváželi spisy z 50. let, to bylo velmi zajímavé. Člověk se o procesech hodně dozvěděl a přitom se zjišťovalo, zdali mezi léty 1968 a 1969 již rehabilitace neproběhla.

Takže velmi zajímavá zkušenost.

Ano, ale kdybych poté pracoval na občanskoprávním senátu, to by mě asi příliš nebavilo.

Prolínalo se náboženství i do studia na právnické fakultě?

Psal jsem diplomovou práci na téma Přirozenoprávní učení Tomáše Akvinského a novotomismu. To byla fantastická věc, režim byl ke konci oslabený a profesoři se o práci opravdu zajímali. To, co by mi ještě třeba v roce 1985 neprošlo, bylo pro ně na přelomu let 1988 a 1989 velmi zajímavé. Po vojně, když jsem se vrátil do Prahy, mě oslovil dokonce docent Veverka s tím, zda nechci vyučovat teorii práva.

Nabídku jste odmítl?

Ano, už jsem byl rozhodnutý, že se budu věnovat kněžství.

A nenabídla vám někdy fakulta výuku církevního práva?

Církevněprávní předměty jsou na pražských právech již obsazeny, vede je profesor Tretera, jeho následovníkem je docent Horák.

Svou habilitační práci jste psal v němčině, studoval jste v Itálii. Kolik ovládáte jazyků?

Moje babička byla sudetská Němka a do Německa jsem jezdíval i na farní výpomoc, abych si němčinu udržel. Ve Vatikánu se samozřejmě studuje v italštině, kterou umím asi nejlépe, maturitní ruštinu nyní oprašuji, vždyť existuje také pravoslavné kanonické právo v ruském jazyce. Také jsme měli biblickou starou řečtinu a mše sloužím i latinsky, neumím ji jako Cicero, ale bohoslužby zvládám.

Je pro vás nezbytné jazyky umět?

Existuje takové latinské úsloví, které zní "bohemica non leguntur", tedy "věci české se nečtou". Nikdo ve světě česky neumí. Na Trnavské univerzitě jsem psal habilitační práci v německém jazyce, protože Němci se jako naši sousedé o dění u nás zajímají. Částečně navazovala na doktorskou práci, kterou jsem psal v Římě, a byla také o konfesním právu, nicméně v roce 2002 vstoupil v platnost nový zákon o církvích, takže bylo stále mnoho oblastí, o kterých bylo možné psát.

Disertační práci v oboru teologie jste obhájil v roce 2016, máte před sebou ještě nějaký studijní cíl?

Chtějí po mně profesuru. To je takový paradox, protože v době, kdy jsem žádný titul neměl, ale některé vědomosti již ano, by býval stačil jeden. Nyní mám titulů celou sadu a hned se všichni ptají, proč ještě nejsem profesorem.

Rozhodoval jste se pro kněžství dlouho, nebo to přišlo náhle?

Tak nějak si říkám, že to ve mně dřímalo třeba již od mých deseti let, ale změna politických poměrů ve mně zájem o kněžství probudila. Již v únoru po 17. listopadu jsem věděl, že se chci vydat na tuto cestu.

A je snadné kněžství opustit?

Tomu se říká laicizace a dojde k ní tehdy, když si například najde kněz ženu, čímž poruší slib celibátu. Pak se musí na místní úrovni, tedy v diecézi zjistit osobní situace tohoto kněze. Je to administrativní záležitost, nikoli soudní proces. Výsledek podepíše biskup a pak řeší žádost o laicizaci Svatý stolec. Takoví kněží se dušují, že chtějí být v církvi stále užiteční, ale už ne jako kněží, a za tuto jejich vůli se papežské oko přimhouří a souhlas se udělí.

Děje se to často?

Bohužel těch, kteří opouští kněžství, je hodně. Více než v minulém režimu, kdy režim šlapal kněžím "na přezky". Pro lákadla dnešního světa kněží službu opouštějí stále častěji. A to je nemilé.

Po návratu z vojny jste tedy začal studovat bohosloví?

Studoval jsem nejprve na teologické fakultě v Praze, abych se mohl stát knězem. Ale po roce se mi naskytla možnost studia v Římě, kde je i československá papežská kolej Nepomucenum. Adepti kněžství tam bydlí a docházejí na některou z teologických fakult. Nejblíže nám byla Papežská lateránská univerzita. Člověk měl tehdy oči navrch hlavy, předtím jsem se na Západ nedostal. Po návratu z Říma jsem pracoval v Praze ve dvou farnostech, na Lhotce a u svatého Antonína v Holešovicích. A tehdy se rozhodlo, že bych se měl věnovat církevnímu právu.

Do Vatikánu jste se jako student vrátil.

Po třech letech pastorace jsem byl poslán na postgraduál z kanonického práva do Říma. Tehdejší arcibiskup kardinál Vlk mi říkal, že bych měl studovat církevní právo, protože věděl, že jsem předtím vystudoval právo civilní. Říkávám, že podle Hegelovy triády je pro mě tezí civilní právo, "antitezí" k němu je teologie a syntézou pak je církevní právo.

Stanislav Přibyl

R.D. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JCD., Th.D., je knězem, vysokoškolským pedagogem a soudcem Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské. Těsně před revolucí absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec se ale rozhodl pro kněžství. Je rektorem kostela Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově, mše slouží i v kostele svatého Václava na Smíchově, je garantem a vyučujícím předmětů církevního práva na teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde garantuje a vyučuje i právo civilní.

Jste soudcem církevního soudu v Praze, jaká je náplň této práce?

Z největší části jsou to manželské kauzy.

Takže máte na starosti i rozvody?

Z hlediska civilního práva manželství začíná souhlasem a končí rozvodem, ten platí ex nunc. Z hlediska církevního práva nelze rozvádět, ale lze manželství prohlásit za neplatné od samého počátku. Pokud jsou obě strany pokřtěny, jedná se o skutečnou svátost, a proto musí být proces velmi důkladný. Vzhledem k tomu, že "anulovat" lze jen něco, co existuje, je proto správnější uvést, že jde o prohlášení nulity od počátku. Soud dojde k závěru, že manželství bylo neplatně uzavřeno, přičemž výrok rozsudku platí od počátečního momentu vyslovení manželského souhlasu, tedy "od tehdy", ex tunc. Tento parametr je od civilního práva odlišný. Civilní rozvod sice církev sám o sobě nezajímá, ale jako podmínku podání žádosti přijímáme také rozvodový rozsudek. Musí být k dispozici tento dokument, aby církev neanulovala manželství platné před státem. To je třeba rozdíl od islámu, kde se manželství řídí pouze náboženským právem.

Je to tak i v ostatních zemích?

V zemích, jako je Itálie, není nutný civilní rozsudek. Stát díky konkordátu uznává rozsudky církevní nulity. Církevní soud jako by rozhodl o civilním rozvodu. Ale má to logiku. Jestliže italský stát, obdobně jako ten náš, uznává vznik církevního manželství, pak zrcadlově uznává i jeho zánik, resp. neexistenci, prohlášenou církví. To však ve většině zemí neplatí.

Jak řízení o nulitě probíhá?

Obsahuje spoustu filtrů. Někdy stačí poslechnout si příběh a je zřejmé, že nemá ani smysl o prohlášení nulity usilovat. Podle procent úspěšných procesů to sice může vypadat, že církevní soudy prohlašují nulitu většiny napadených manželství, ale my odfiltrujeme hned na začátku ty, u kterých víme, že šanci na úspěch nemají.

Kdy může být prohlášena nulita?

Představme si člověka, který před svatbou neprozradil, že má 500 tisíc dluhů, neprozradil, že je homosexuál, nebo si představme těhotnou ženu, která přišla k dítěti vlastně jen díky náhodnému záletu, na niž potom matka vytvořila nátlak a k manželství ji donutila. Pak je třeba za pomoci svědeckých výpovědí a jiných důkazních prostředků zjistit, zdali zde vůle ke sňatku existovala nebo zda byl přítomen například takzvaný "metus reverentialis" čili obava z úcty - v tomto případě k mamince.

To je poměrně přísné.

Uvědomte si, co je součástí slibu manželství v kostele. Já se ti odevzdávám, přijímám tě, slibuji lásku, úctu, věrnost na celý život. Pokud se zaměříte na obsah slibu, pak žalobní důvody poukazují na to, že slib nebyl realizován. Podobně je to s dětmi. Jako bezprostřední otázku před samotným manželským slibem se kněz táže, zdali chce pár založit rodinu a přijme děti od pána Boha ochotně a bude je vychovávat podle Božího zákona. Pokud pár slib složí, avšak v manželství pak rodičovství donekonečna odkládají a děti následně nemají ani neadoptují, porušili slib. V případě, že se ovšem děti v manželství narodily, může někdo namítat, že pokud církev prohlásí takové manželství z jakéhokoli důvodu za neplatné, děti jsou nemanželské, protože manželství již přece neplatí ex tunc.

Takže pokud pár nemá děti, je to důvod pro anulaci?

Samo o sobě ne, ale trvalé odmítání dětí ano. Existují také sňatky, například v důchodovém věku, kde je mateřství vyloučené.

Pokud se jedná o manželství mezi katolíkem a nevěřícím, je úprava rozdílná?

Katolická strana, která by si chtěla vzít nekatolickou nebo nepokřtěnou stranu, získá za určitých podmínek dispenz či dovolení, díky kterému se může svatba uskutečnit.

Jaké jsou ty podmínky?

Katolík přislíbí, že si hodlá uchovat víru a nechá děti pokřtít a vychovat v církvi, zatímco druhá strana je informována o jeho závazku, z čehož by měla plynout také ochota k toleranci náboženského přesvědčení partnera. Jedním z důvodů anulace manželství může pak být porušení přislíbené tolerance.

O nulitě manželství se nejprve rozhoduje v první instanci církevního soudu. Kam až může proces dospět?

Až do Říma. Nejvyšším apelačním soudem je takzvaná Římská rota. Nedávno ale došlo k významné novele, která zrušila zásadu datující se k polovině 18. století, totiž nutnost dvojího shodného rozsudku. Platilo, že i pokud se nikdo neodvolal od první instance, soud druhé instance musel prvoinstanční rozsudek přezkoumat, aby nebyla anulace manželství přiznávána příliš snadno.

Jsou i další případy, které soudci řeší?

Existují trestné činy kleriků. Například v USA nebo v Irsku se udály některé skandální případy. Nebudeme si ale lhát, není možné, že by byli čeští kněží "světější" než ti v Americe a Irsku. Většina jejich prohřešků se ale řeší mimo soudní proces, biskup obviněného potrestá sám. V tomto administrativním procesu pak chybí práva obžalovaného, jak je zná také kanonické právo.

A co exkomunikace?

Exkomunikace je takzvaný trest "léčebný". Katolík je vyřazen z komunity a nemůže přistupovat ke svátostem, ale smyslem exkomunikace je právě léčba. Člověk by měl litovat a vrátit se polepšený. Je důležité zmínit, že kanonické právo zná samočinné tresty. Katolík něco spáchá a upadá tak do trestu spácháním činu samého. Například u dokonaného potratu upadá do exkomunikace ten, kdo potrat provedl, ale i žena, která si zákrok nechala provést. Jsou však také předepsané podmínky, například hlubší zpověď za určité delší období, skrze něž lze trest exkomunikace sejmout.

Jak vnímáte úpravu zpovědního tajemství?

Ohledně zpovědního tajemství jsou rozšířena poměrně velká klišé. V detektivních filmech chodívají vyšetřovatelé za farářem, který tvrdí, že zpovědní tajemství nemůže za žádnou cenu porušit. V českém právním řádu není bohužel trestné neoznámení trestného činu, ale nepřekažení ano.

Takže občas je nutné zpovědní tajemství porušit.

Naprostá většina kriminálníků kněze nevyhledává, ale pokud by se tak stalo, je na zpovědníkovi, aby se jej pokusil přimět k přiznání. Ve výsledku by to vypadalo tak, že kněz vyzve osobu osnující zločin, aby se na policii přiznala nebo aby svého úmyslu zanechala.

S jakými problémy se musí v současné době potýkat církevní a konfesní právo?

U církevního práva katolické církve (kanonického) je třeba si uvědomit, že jeho adresátem je miliarda dvě stě milionů lidí. Takže ty problémy v různých místních církvích po světě jsou rozmanité. Naše konfesní právo se dlouho točilo kolem restitucí. Do budoucna pak půjde především o to, aby se restituční zákon aplikoval účelně. Církev by neměla majetek rozplýtvat a měla by s ním velmi hospodárně zacházet. Ale to je spíše praktický problém. V zahraničí jsou tématy konfesního práva spíše muslimské náboženské komunity, nošení šátků, vyvěšování náboženských symbolů apod.

Foto: Jan Mudra

Jaký je váš názor na imigrační krizi v souvislosti se vznikající dvojkolejností práva?

Nás za socialismu učili o státní svrchovanosti, bylo to sice přibarvené, ale i dnes platí, že stát je ten, kdo rozhoduje o právním řádu a o tom, čím se mají občané řídit. U islámu je problém, že jeho příznivci nemají jednotnou autoritu, se kterou by státy mohly jednat, zatímco například v katolické církvi máme jasně definovanou hierarchii. U muslimů je problém určit, koho oslovit. Někteří muslimové se sekularizují, jiní nikoli, a právě fragmentace do mnoha skupin je zde největším problémem.

Katolická církev se proti právu v určitých oblastech také vyhrazuje.

Církev například nikdy nemůže přijmout a aplikovat normy civilního manželského a rodinného zákonodárství, které uzákoňují rozvod, protože kanonické právo se musí řídit především právem božským. V Bibli totiž stojí: "Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje." Nicméně církev se vymezuje v rámci pravidel, která jsou jasná a očekávatelná, u muslimů se často není čeho se chytit.

Takže zákonné výjimky by neměly být tolerovány?

Některé jistě ne. Dám příměr z USA. Tam byli mormoni ze začátku polygamisté. Dlouho jsou již monogamní, ale některé spodní proudy se polygamií nadále vyznačují a protizákonně ji praktikují.

Existují oblasti, kde se církevní a civilní právo protínají?

My, co u nás v České republice vyučujeme církevní právo, máme většinou vystudované nejprve právo civilní. Například v knize Kanonické právo od profesora Hrdiny máte několik desítek stran toho, co jsme se učili jako teorii práva, a autor tuto obecnou nauku aplikuje na kanonické právo. V jiných zemích se s něčím podobným spíše nesetkáte. Máme tedy mentalitou blíže k civilnímu právu a snažíme se uchopit kanonické právo pomocí terminologie civilního práva. Jinak ovšem existuje v Kodexu kanonického práva kánon č. 22, který pojednává o tzv. kanonizovaných civilních zákonech.

Co v něm stojí?

Že církev uznává civilní právo v některých oblastech, kde nepovažuje za nutné, aby měla vlastní úpravu. Třeba u smluv v majetkoprávních vztazích se odkazuje na civilní předpisy.

Jsou to tedy propojené nádoby?

Nejpropojenější nádobou je konfesní právo, upravující vztahy mezi státy a církví. Vezměte si třeba konkordát, smlouvu mezi státem a Apoštolským stolcem. Pokud ji stát ratifikuje, stává se smlouva součástí vnitrostátního práva, navíc je publikována ve věstníku Apoštolského stolce Acta Apostolicae Sedis, takže je rovněž součástí kanonického práva, ale k tomu je také součástí mezinárodního práva veřejného, takže dohromady tří právních řádů.

Jste rektorem kostela Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově. Co vše máte na starosti?

V kostele mám klasickou pastorační péči. Sloužím mše, křtím, oddávám, připravují děti na první svaté přijímání. Nemá tam ale kvůli lokalitě smysl sloužit ve všední dny, to vypomáhám na Smíchově u sv. Václava. V neděli ale vedu dvě mše, v češtině a v latině. Jsou lidé, kteří se zajímají o tu starou latinskou liturgii a dvojjazyčnost se stala takovou zvláštností kostela.

Na latinskou mši dochází spíše starší věřící?

Naopak, nejvíce zajímá mladé lidi. Buď jsou dnes mladí lidé mravně rozkolísaní, anebo - pokud již přijmou ideál víry - chtějí ji prožívat intenzivně. A mše česky "po novu" je navštěvována širší veřejností katolických věřících.

Vstupují do církve noví mladí lidé?

Jistě. Existují také církevní školy, které náboženství mladým přibližují. To ale neznamená, že všichni, kdo je navštěvují, jsou věřící. Avšak i ti, kteří nejsou věřící, mají poznat křesťanství jako něco přirozeného a samozřejmého. Dnes je poměrně časté, že se dítě z nevěřící rodiny vzepře a po pubertě osobně přijme víru.

A co církev a technologie?

Církev se snaží držet krok s dobou. Ale já jsem v těchto věcech poměrně skeptický, protože pro předávání víry není nad osobní kontakt. Podle mě není nic důležitějšího než osobní vztah věřícího s knězem.

Bude se do budoucna zvyšovat počet věřících, nebo klesat?

U nás zmizela taková ta venkovská víra rolníků, kteří nechali vykrápět pole knězem, aby byla úroda. Bohem jsou dnes evropské dotace. Snad až na některé regiony na Moravě. Církev se dnes vrací k takové "městské" víře. Když vezmete například listy svatého Pavla z Nového zákona, ty jsou určeny třeba Korinťanům a obyvatelům jiných tehdejších velkých měst, tedy mířily na městskou komunitu.

Jste garantem čtyř předmětů církevního práva na teologické fakultě Jihočeské univerzity, je o ně zájem?

Učím právo církevní i civilní. Jihočeská univerzita nemá právnickou fakultu, ale kdyby její teologická fakulta vyučovala "čistou" teologii, bohosloví, nemohla by přežít. V Českých Budějovicích není kněžský seminář, který by byl přirozeným "rezervoárem" studentů oboru. Mezi obory vyučované na teologické fakultě tak patří například sociální a charitativní práce či pedagogika volného času. Studenti těchto oborů jsou většinou nevěřící a potřebují mít spíše základy civilního práva, které vyučuji v denním i dálkovém studiu. U kanonickoprávních předmětů mám studentů méně, občas se některý z předmětů nevypíše pro malý počet studentů, ale pak se jim můžu věnovat individuálně.

Autoři: Lukáš Šikel