Dodávali speciální výrobní stroje po celém světě. Jenže v době, kdy udeřila hospodářská krize, přestali obchodní partneři české společnosti platit. Většina zákazníků byla z Evropy, avšak vlastnily je americké mateřské společnosti, a tak i kvůli sporným ustanovením smluv skončily konflikty u soudů za oceánem – to znamená pro evropské firmy drahou „justiční past“. Dnes majitel české dodavatelské firmy stále čeká na americký rozsudek a jeho společnost je kvůli extrémně nákladnému řízení v insolvenci. I proto nechce zveřejnit svou identitu. „Firma předem neřešila, kde se bude spor řešit. A to je podstatné,“ říká advokát Petr Bříza z kanceláře Bříza & Trubač.

Jiný příběh se týká české společnosti, která ukončila smlouvu se svým francouzským partnerem. I když se jejich smlouvy řídily podle českého práva a k řešení sporů byl určen český rozhodčí soud, věc se dostala do Francie. „Přestože měl francouzský soud podle dohody stran aplikovat české právo, rozhodl se uplatnit specifické pravidlo chránící francouzské dodavatele před nenadálým ukončením smluvního vztahu. Soud tak poskytl protistraně podstatnou procesní výhodu,“ popisuje advokát Michal Nulíček z kanceláře Rowan Legal. Oba příběhy spojuje jedno – když máte spor s mezinárodním prvkem, zapomeňte na zažitá pravidla.

Zahraniční společnosti české právo často odmítají

Jako první krok by proto měli podnikatelé při spolupráci s partnery z ciziny zvážit, jakým právem se bude jejich obchodování řídit. Mnohdy už v této fázi dochází k rozporům. Řada zahraničních společností české právo nechce, Češi naopak nechtějí to jejich. „Nezbývá tedy než se dohodnout na právu pokud možno neutrálním,“ tvrdí Nulíček. Podle něj by měli podnikatelé zvážit i to, jestli pro ně není výhodnější vyloučení některých mezinárodních smluv.

Druhým, o to důležitějším krokem je volba „fóra“. Tedy instituce, která bude o případném sporu rozhodovat. „Mezinárodní spory mohou být rozhodovány buď v soudním řízení před soudem, anebo v rozhodčím řízení před rozhodčím soudem,“ popisuje advokát Dušan Sedláček z Havel, Holásek & Partners.

Řešení sporu v soudním řízení

Mnoho mezinárodních sporů skončí kvůli nepozornosti při podpisu smlouvy u klasických, národních soudních institucí. „Zahraniční soudy postupují v drtivé většině případů podle národních procesních předpisů, kterými jsou vázány. Takové předpisy nebudou české straně většinou známé, a proto je často nutné zvolit si lokálního zástupce,“ říká Nulíček.

Český advokát navíc nemusí mít oprávnění před zahraničním soudem klienta zastupovat. Další nevýhodou soudní cesty je, že si vítěz bude muset rozsudek nechat uznat v zemi, kde má být vykonán. „Tato procedura může být někdy značně zdlouhavá, nicméně alespoň v rámci EU je podstatně zjednodušena,“ dodává advokát Sedláček. Podle něj má tradiční cesta v podstatě jen jednu výhodu. Soud se málokdy odchýlí od procesních pravidel a při jejich znalosti znají účastníci dopředu jednotlivé kroky.

Rozhodčí řízení jako alternativní cesta

Alternativou k řízení před zahraničním obecným soudem je mezinárodní arbitráž. Takové řešení má základ v rozhodčí doložce, tedy už smlouvě samotné. Doložku by podle právníků neměli podnikatelé podcenit. Samy instituce mají její vzorové znění často na svém webu. „Doporučujeme využít znění publikovaných rozhodčích doložek. Pokud se strany od doporučeného znění odchýlí, pak se může stát, že nebude rozhodčí doložka ve vztahu k pravidlům jasná a srozumitelná,“ radí advokát Nulíček.

Arbitráž může být buď institucionalizovaná, tedy před zavedeným rozhodčím centrem, nebo takzvaně ad hoc. V tom případě se spor řeší před rozhodcem nebo rozhodčím senátem ustanoveným individuálně pro daný případ. „Ve sporech, které jsme pro naše klienty řešili, jednoznačně převládají případy řešené před rozhodčími institucemi,“ říká Nulíček. A dodává, že řešení sporu u zavedené instituce bývá spíše dražší, ale taková instituce má nezbytné zázemí a řízení probíhá dle předem daných procesních pravidel. Ta má přitom každá rozhodčí instituce vlastní. Při volbě rozhodčího řízení by si měli podnikatelé dát pozor na několik specifik.

Předně nejde touto formou řešit všechny spory, třeba ty spotřebitelské nebo nemovitostní jdou většinou k soudu. Druhým podstatným bodem je počet a způsob jmenování rozhodců samotných. Rozhodčí řízení je totiž jen tak dobré, jak dobří jsou rozhodci. „Výběr rozhodců představuje klíčové a strategické procesní rozhodnutí, přičemž je potřeba zohledňovat kritéria, jako je odbornost, obchodní porozumění případu, zkušenost, komunikační schopnosti včetně jazykových. Volba přísedícího rozhodce má pak vliv na výběr předsedajícího rozhodce,“ tvrdí advokát Sedláček. Stejně jako soudce musí být i rozhodce nestranný a nezávislý. Přesto má jeho účast jednu velkou výhodu. „Když jmenujete arbitra, postará se, aby vaše argumenty nezapadly,“ popisuje advokát Bříza.

U mezinárodních arbitráží hraje roli také to, kde se konají. „Právo země, ve které se nachází místo arbitráže, je klíčové pro poskytování soudní ochrany v případě, že by byl rozhodčí nález napaden žalobou požadující jeho zrušení, a také pro podporu arbitráže samotné,“ uzavírá Sedláček. Soudy totiž nastupují v případě, kdy ani přes výsledek arbitráže protistrana neplatí to, co má.

Článek vyšel v Hospodářských novinách v rámci přílohy Český exportér 24. března.

null