Vtelekomunikačním právu, či přesněji podle nové terminologie v oblasti práva elektronických komunikací, je jedním z nástrojů ochrany soukromí jednotlivců služba identifikace zlomyslných a obtěžujících volání. Tato služba, kterou upravuje zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích") není novinkou, protože ji obsahoval už předchozí zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů. Nicméně nová právní úprava je do značné míry podrobnější než právní úprava dosavadní, a už proto si zaslouží bližší zkoumání.

PRÁVNÍ ÚPRAVA

Identifikace zlomyslných a obtěžujících volání je upravena v § 67 a § 92 odst. 4 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích určuje: "Podnikatel poskytující veřejně dostupnou telefonní službu je povinen na žádost jeho účastníka a na náklady tohoto účastníka zajistit službu identifikace účastnického čísla, z kterého byla uskutečněna zlomyslná nebo obtěžující volání, a to zpětně u konkrétních volání, která účastník označí jako zlomyslná či obtěžující, nejpozději však do dvou měsíců ode dne uskutečnění takového volání."1)

Podle § 67 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích platí, že se službou identifikace účastnického čísla podle odstavce 1 rozumí poskytnutí údajů o fyzických a právnických osobách, které jsou uvedeny v § 41 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích, přičemž údaje je nutno poskytnout i tehdy, pokud účastník odmítl jejich uveřejnění v telefonním seznamu podle § 41 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích. V § 41 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích jsou uvedeny následující údaje fyzických a právnických osob: jméno, příjmení, pseudonym, telefonní číslo, adresa elektronické pošty, místo podnikání, obchodní jméno, adresa sídla, adresa sídla organizační složky, adresa a telefonní číslo provozovny.

Podle § 92 odst. 4 písm. a) zákona o elektronických komunikacích pak platí: "Podnikatel zajišťující veřejnou telefonní síť nebo poskytující veřejně dostupnou telefonní službu je oprávněn zrušit zamezení zobrazení účastnického čísla volajícího účastníka přechodně na základě žádosti účastníka, který vyžaduje vysledování zlomyslného nebo obtěžujícího volání; v takovém případě je povinen uchovat a dotčenému účastníkovi zpřístupnit údaje obsahující identifikaci volajícího účastníka."

AKTIVNÍ LEGITIMACE K PODÁNÍ ŽÁDOSTI O IDENTIFIKACI

Z formulace "podnikatel poskytující veřejně dostupnou telefonní službu je povinen na žádost jeho účastníka" je nutno dovodit, že na podání žádosti má každý účastník právo pouze vůči svému operátorovi. Jinými slovy, účastník určitého operátora nemůže požádat o identifikaci zlomyslných či obtěžujících volání jiného operátora. Účastenství je podle mého názoru třeba posuzovat k okamžiku, kdy se uskutečnilo volání, které žadatel o identifikaci označí jako zlomyslné či obtěžující. Dojde-li tedy k ukončení účastnické smlouvy, například dohodou, výpovědí či uplynutím doby, může účastník i po ukončení účastnické smlouvy (v tomto období už striktně vzato není účastníkem) požádat o identifikaci volání, které se uskutečnilo před ukončením účastnické smlouvy.

Obdobně je třeba postupovat v případě převodu účastnické smlouvy na nového účastníka. Po převodu účastnické smlouvy může původní účastník požádat o identifikaci volání, ke kterému došlo před převodem účastnické smlouvy; nový účastník může pochopitelně požádat o identifikaci volání uskutečněného po převodu účastnické smlouvy. Nemůže však požádat o identifikaci volání, které spadá do období před převodem účastnické smlouvy.

VOLÁNÍ Z JINÝCH SÍTÍ

Zlomyslné či obtěžující volání se může uskutečnit buď přímo ze sítě operátora, který byl o poskytnutí služby požádán, nebo z jiných sítí. Jiné sítě, z nichž může zlomyslné či obtěžující volání pocházet, mohou být různé. Může jít o tuzemské mobilní či pevné sítě, ale i o zahraniční mobilní či pevné sítě. Není vyloučeno, že zlomyslné či obtěžující volání bude pocházet ze sítě Internet. Je otázkou, zda je nutné § 67 zákona o elektronických komunikacích vykládat tak, že má operátor povinnost identifikovat nejen volání, které pochází z jeho sítě, ale také volání pocházející z jiných sítí. Operátor, který je požádán o identifikaci zlomyslných či obtěžujících volání, pochopitelně disponuje pouze osobními údaji svých účastníků, nikoliv osobními údaji účastníků jiných operátorů. Poskytování informací o zlomyslných a obtěžujících volání z jiných sítí by tedy nutně vyžadovalo součinnost mezi dotčenými operátory.

Podle mého názoru povinnost uložená § 67 zákona o elektronických komunikacích nezahrnuje povinnost identifikovat zlomyslná či obtěžující volání z jiných sítí. Myslím, že operátor, kterého účastník požádal o identifikaci zlomyslných či obtěžujících volání, je povinen identifikovat pouze volání pocházející z jeho vlastní sítě.

K tomuto názoru mě vedou následující důvody. Předně je třeba uvést, že § 67 zákona o elektronických komunikacích nestanoví jednoznačně, zda je nutné identifikovat nejen volání ze sítě operátora poskytujícího službu, ale také z jiných sítí. Ustanovení § 67 zákona o elektronických komunikacích zasahuje do smluvních vztahů mezi operátory a účastníky tím, že stanoví povinnost poskytovat určitou službu. Jakékoliv zákonné ustanovení, které je regulačním zásahem do svobodné sféry fyzických a právnických osob, a které není jednoznačné, je podle mého názoru nutné vykládat spíše restriktivně.

Druhým, spíše podpůrným důvodem je skutečnost, že zákon o elektronických komunikacích neobsahuje jasná a vynutitelná pravidla pro předávání údajů mezi operátory za účelem poskytnutí služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání. Sporné je už to, zda jsou operátoři oprávněni předávat si osobní údaje svých účastníků za účelem identifikace obtěžujících a zlomyslných volání. Jedná se o předávání osobních údajů, jež musí být podložené zákonem (předání osobních údajů obtěžovatele s jeho souhlasem můžeme v praxi vyloučit).

Jediným ustanovením, o kterém lze uvažovat jako o opoře pro předávání osobních údajů pro identifikaci zlomyslných a obtěžujících volání, je § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Podle něj si mohou podnikatelé zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací vzájemně předávat data související s poskytováním služby, zejména údaje o účastnících spojení, pro zajištění propojení a přístupu k síti, ke vzájemnému vyúčtování a k identifikaci zneužívání sítě a služeb elektronických komunikací.

První překážkou možného předávání údajů mezi operátory pro identifikaci zlomyslných či obtěžujících volání na základě § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích je to, že není jasné, zda na základě tohoto ustanovení lze předávat osobní údaje, nebo jen provozní údaje,2) avšak bez bližší identifikace příslušných účastníků např. jménem a příjmením. Systematické zařazení § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích by spíše nasvědčovalo tomu, že na základě tohoto ustanovení lze předávat pouze provozní údaje a nikoliv osobní údaje účastníků.

Dále lze uvést, že předávání údajů mezi operátory za účelem identifikace zlomyslných a obtěžujících volání by v § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích bylo možné subsumovat nejspíše pod předávání k "identifikaci zneužívání sítě a služeb elektronických komunikací". Ovšem zneužívání služeb elektronických komunikací zákon o elektronických komunikacích definuje pouze jako "soustavné opožděné placení nebo neplacení ceny". Jiné chování tedy není zneužíváním služeb ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Jediným řešením subsumpce předávání údajů za účelem identifikace zlomyslných a obtěžujících volání pod předávání k "identifikaci zneužívání sítě a služeb elektronických komunikací" je dospět k závěru, že zneužívání služeb je odlišné od zneužívání sítě, přičemž za zneužívání sítě lze považovat i jiné aktivity než soustavné opožděné placení nebo neplacení ceny, tedy například zlomyslná či obtěžující volání.

Pokud bychom přes výše uvedené interpretační potíže dospěli k závěru, že operátoři jsou na základě § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích oprávněni předávat si za účelem identifikace zlomyslných či obtěžujících volání potřebné údaje, na základě ničeho nemůžeme dovodit, že mají takovou povinnost. Potřebné údaje tedy předat mohou, ale také nemusejí. Jestliže by zákonodárce skutečně zamýšlel operátorům uložit povinnost identifikovat volání i z jiných sítí, s největší pravděpodobností by také do zákona vložil povinnost vzájemně si předávat údaje o účastnících, kteří zlomyslná či obtěžující volání uskutečnili. To však zákonodárce neučinil.3)

ZPŮSOBY KOMUNIKACE BEZ MOŽNÉ IDENTIFIKACE

Podle § 67 zákona o elektronických komunikacích má operátor povinnost identifikovat "volání". Jak tento pojem vykládat? Zahrnuje pojem volání ve smyslu § 67 zákona o elektronických komunikacích nejen telefonní hovory, tedy přenos mluvené řeči v reálném čase, ale také například datové přenosy, SMS, MMS, ICQ a podobně? Volání je definováno v § 2 písm. s) zákona o elektronických komunikacích. Podle něj se voláním rozumí spojení uskutečněné prostřednictvím veřejně dostupné telefonní služby, které umožňuje obousměrnou komunikaci v reálném čase. Veřejně dostupná telefonní služba je v § 2 písm. p) zákona o elektronických komunikacích definována jako služba umožňující uskutečňování národních a mezinárodních volání a přístup k číslům tísňového volání prostřednictvím jednoho nebo více čísel číslovacího plánu. Z uvedených ustanovení podle mého názoru vyplývá, že pojem volání užitý v § 67 zákona o elektronických komunikacích je nutné vykládat jako telefonní hovor, tedy jako přenos mluvené řeči v reálném čase. Účastník tedy nemá možnost na základě § 67 zákona o elektronických komunikacích požádat svého operátora o identifikaci obtěžujících SMS, MMS či ICQ, protože nejde o telefonní hovory, tedy ani o volání. V případě telefonních hovorů před Internet (VOIP - voice over IP), však půjde o volání a účastník má na jejich identifikaci nárok.

IDENTIFIKACE ZLOMYSLNÝCH A OBTĚŽUJÍCÍCH VOLÁNÍ VERSUS OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ

Zákon o elektronických komunikacích stanoví, že operátor má povinnost identifikovat ta volání, která účastník jako obtěžující či zlomyslná označí. Ačkoliv to v zákoně není výslovně uvedené, je zřejmé, že účastník může požádat pouze o identifikaci volání na jeho telefonní číslo. Není možné, aby účastník požádal o identifikaci zlomyslného či obtěžujícího volání na jiné telefonní číslo než číslo účastníka. Požádá-li účastník o identifikaci volání realizovaného na vlastní telefonní číslo, jsou však jakékoliv další skutkové okolnosti týkající se povahy volání nerozhodné. Irelevantní je tedy například to, zda účastník k identifikaci označil volání, která se uskutečnila na jeho telefonní číslo opakovaně, z čehož by bylo možno usuzovat, že jde skutečně o zlomyslné či obtěžující volání. Záleží totiž výhradně a pouze na tom, jaká volání účastník k identifikaci označí a ke skutečnostem týkajícím se realizovaných spojení se nepřihlíží.

Taková právní úprava je do jisté míry sporná. Domnívám se, že je třeba lépe vyvážit zájem na ochraně před zlomyslnými a obtěžujícími voláními se zájmem na ochraně osobních a identifikačních údajů účastníků. Současná pravidla identifikace obtěžujících a zlomyslných volání preferují první zájem na úkor druhého zájmu. V praxi totiž mohou účastníci využívat identifikaci zlomyslných a obtěžujících volání jako velmi snadno přístupný zdroj údajů o volajících účastnících, a to zcela bez ohledu na to, zda konkrétní volající účastník realizoval objektivně zlomyslné či obtěžující volání.

Je otázka, zda je skutečně rozumné, že kritériem pro vyhovění žádosti o identifikaci není opakovanost určitého volání. Právě ta může být objektivním znakem svědčícím o zlomyslnosti či obtěžování, který vyloučí případné zneužití služby ze strany žadatele. Zneužití služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání ke snadnému získání osobních údajů volajícího účastníka by se mohlo zabránit například také tím, že by byl žadatel nucen prokázat, např. sdělením obsahu zprávy operátorovi, že ke zlomyslnostem či obtěžování skutečně došlo.

Dále lze pochybovat o tom, zda je vhodné, že jsou žadateli o identifikaci zpřístupňovány osobní a identifikační údaje účastníka, jehož volání je označeno jako zlomyslné či obtěžující. Podle mého názoru by mohlo být dostatečné, pokud by se žadateli o identifikaci sdělilo pouze telefonní číslo zlomyslníka či obtěžovatele. Identifikace zlomyslných a obtěžujících volání by tak měla svůj smysl v tom, že by žadatel mohl získat informaci o telefonním čísle v případě, že by volající účastník použil službu zamezení identifikace volajícího (tzv. CLIR).

Na druhou stranu je legitimní otázka, zda by taková úprava identifikace obtěžujících či zlomyslných volání byla v souladu s komunitárním právem. Zlomyslná a obtěžující volání jsou upravena v článku 10 směrnice č. 2002/58/ES, týkající se zpracování osobních údajů a ochrany soukromí v sektoru elektronických komunikací. Směrnice o identifikaci zlomyslných a obtěžujících volání stanoví v podstatě pouze toto: "Členské státy zajistí, že budou existovat transparentní procesy upravující způsob, podle něhož poskytovatel veřejné komunikační sítě či veřejně přístupné služby elektronických komunikací může nepřipustit zamezení identifikace volajícího účastníka, po omezenou dobu, na základě žádosti účastníka, který požaduje identifikaci zlomyslných či obtěžujících volání. V tomto případě budou údaje obsahující identifikaci volajícího účastníka poskytovatelem veřejné komunikační sítě či veřejně přístupné služby elektronických komunikací v souladu s národním právem uloženy a zpřístupněny." Z uvedené citace nevyplývá zcela jednoznačně, co se rozumí "údaji obsahujícími identifikaci účastníka".

Je tímto údajem pouze telefonní číslo? Nebo bylo úmyslem Evropské komise, Rady a Evropského parlamentu uložit a zpřístupnit údaje volajícího účastníka v širším rozsahu, např. v rozsahu jméno, příjmení, adresa a telefonní číslo?4) Dále ovšem z uvedené citace jednoznačně nevyplývá ani to, že uložené údaje o identitě volajícího účastníka se zpřístupňují právě účastníkovi, který je obtěžován, a nikoliv například národnímu regulačnímu úřadu, který je oprávněn přijmout nápravná opatření.

SUBJEKTY S POVINNOSTÍ IDENTIFIKACE

Ustanovení § 67 zákona o elektronických komunikacích stanoví, že se žadateli o identifikaci poskytují údaje o fyzických a právnických osobách, které jsou uvedené v § 41 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích. Na první pohled by se mohlo zdát, že uvedené ustanovení zahrnuje veškeré v praxi představitelné subjekty, které mohou být účastníky. Určité pochybnosti však mohou existovat u správních úřadů.

Jestliže zlomyslné či obtěžující volání probíhalo z telefonního čísla správního úřadu, lze dospět k závěru, že jde o telefonní číslo právnické osoby, a je tedy možné žadateli poskytnout údaje o tomto telefonním čísle? Jelikož správních úřadů je řada a rozsah tohoto článku není neomezený, zaměřím se dále pouze na správní úřady státu, které jsou nejčastějším typem správních úřadů.

Myslím si, že telefonní číslo státního úřadu je nutné považovat za telefonní číslo právnické osoby z následujících důvodů. Uzavření účastnické smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb a činnosti, které státní úřad na základě této smlouvy realizuje, podléhají zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona jsou státní úřady (jakož i některé další subjekty) organizačními složkami státu. Dále tento zákon stanoví, že organizační složka státu není právnickou osobou. Jednání organizační složky je jednáním státu. Ustanovení § 6 zákona stanoví, že pokud stát vystupuje v právních vztazích, je právnickou osobou. Z toho vyplývá, že telefonní číslo státního úřadu je vždy telefonním číslem právnické osoby, jelikož je de iure telefonním číslem státu. Pokud účastník požádá o identifikaci zlomyslného či obtěžujícího volání, které se uskutečnilo z telefonního čísla státního úřadu, je podle mého názoru namístě poskytnout účastníkovi informaci o konkrétním státním úřadu, kterému telefonní číslo náleží. Informace o tom, že zlomyslným či obtěžujícím účastníkem je stát, nemůže být dostatečná.

U některých složek státu je však třeba mít se na pozoru. Může se totiž stát, že účastník označí k identifikaci volání pocházející z telefonního čísla používaného zpravodajskými službami. Jak v takovém případě postupovat? Má operátor zpřístupnit žadateli údaje o volání z telefonního čísla zpravodajské služby, které účastník ve své žádosti identifikoval jako obtěžující? Má vůbec operátor možnost identifikaci takového volání odmítnout?

V České republice existují celkem tři zpravodajské služby: Bezpečnostní informační služba, Vojenské obranné zpravodajství a Úřad pro zahraniční styky a informace.5) Je zřejmé, že pokud by operátoři poskytovali žadatelům v rámci služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání údaje o identitě zpravodajských služeb, mohlo by být ohroženo, či přinejmenším ztíženo, plnění úkolů zpravodajských služeb. Zdá se však, že § 67 zákona o elektronických komunikacích žádného volajícího účastníka, a tedy ani zpravodajské služby, z identifikace výslovně nevyjímá.

Na druhou stranu, údaj o tom, že určité telefonní číslo užívá zpravodajská služba, může být utajovanou informací ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti (dále jen "zákon o ochraně utajovaných informací").

Podle § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací se utajovanou informací rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči a označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací.

V § 3 zákona o ochraně utajovaných informací jsou definovány případy, kdy může být vyzrazení určité informace nevýhodné pro zájmy České republiky. Jedním z těchto případů je narušení bezpečnostních nebo zpravodajských operací. Seznam utajovaných informací vydala vláda svým nařízením ze dne 7. 12. 2005. Příloha č. 20 tohoto seznamu obsahuje seznam utajovaných informací v oblasti působnosti zpravodajských služeb České republiky. Údaj o telefonním čísle používaném zpravodajskou službou by bylo možné zahrnout buď pod položku č. 14 přílohy (Organizace spojení, informační systémy) nebo pod položku č. 19 přílohy (Materiálně technické zabezpečení, evidence a doklady, výzkum a vývoj). Vyzrazení utajované skutečnosti je trestným činem.

Konflikt mezi povinností operátora poskytnout žadateli informace o identitě obtěžovatele či zlomyslníka a povinností operátora chránit utajovanou informaci nelze řešit standardními výkladovými prostředky. Nelze říci, že by byl zákon o elektronických komunikacích ve vztahu k zákonu o ochraně utajovaných informací zákonem speciálním nebo naopak. Také by bylo velmi zjednodušující opírat se o to, že zákon o elektronických komunikacích nabyl účinnosti později, a proto má přednost. Řešení výše uvedeného konfliktu může spočívat v "přirozenoprávním" poměření smyslu a účelu § 67 zákona o elektronických komunikacích a smyslu a účelu ochrany utajovaných informací. Domnívám se, že zájem na ochraně utajované informace je důležitější než zájem na ochraně před zlomyslným a obtěžujícím voláním (už proto, že zlomyslná či obtěžující volání nejsou trestným činem a vyzrazení utajované informace ano).

Z tohoto důvodu bych žadatelům o identifikaci zlomyslného či obtěžujícího volání údaje o identitě zpravodajských služeb neposkytoval.

ÚČASTNÍCI PŘEDPLACENÝCH SLUŽEB

Posledním problémovým okruhem jsou účastníci předplacených služeb.

Je obecně známé, že předplacené služby jsou anonymní. Operátoři tedy ve svých databázích neevidují jména, příjmení, názvy, bydliště, sídla apod. účastníků předplacených služeb.

Početně velmi omezenou výjimkou jsou případy, kdy se účastníci předplacené služby u mobilního operátora dobrovolně zaregistrují, za což zpravidla získají určité výhody, a operátor je pak může kontaktovat s nabídkami nových služeb či zboží.

V souvislosti s účastníky předplacených služeb je nutné v prvé řadě podotknout, že existence těchto služeb do značné míry narušuje smysl a účel § 67 zákona o elektronických komunikacích, jehož cílem je nepochybně zamezit zlomyslným či obtěžujícím voláním prostřednictvím sdělení identity volajícího účastníka obtěžovanému. Pokud chce určitá osoba obtěžovat skutečně účinně a bez možnosti své identifikace, pořídí si předplacenou kartu a z dosahu § 67 zákona o elektronických komunikacích téměř unikne. Operátor bude moci žadateli o identifikaci sdělit nanejvýš telefonní číslo obtěžovatele (za předpokladu, že volající účastník bude účastníkem stejné sítě jako žadatel o identifikaci). Další údaje o identitě účastníka předplacené služby ve své databázi vůbec mít nebude.

Pokud se týče účastníků předplacených služeb, kteří svému operátorovi dobrovolně sdělili své identifikační či osobní údaje za účelem získání určitých výhod, je situace nejasná. Právní titul pro zpracování osobních údajů těchto účastníků je jiný než v případě účastníků s tarifním programem. Právním titulem pro zpracování osobních údajů účastníků s tarifním programem je § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), který stanoví: "Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh subjektu údajů." Zpracování osobních údajů účastníků s tarifním programem je nutné pro plnění smlouvy, protože bez těchto údajů by operátor nemohl poskytnuté služby vyúčtovat. U účastníků předplacených služeb, kteří se u operátora dobrovolně zaregistrovali, je právním titulem zpracování osobních údajů pouze souhlas těchto účastníků s daným zpracováním, a to ve vymezeném rozsahu.

Myslím, že u registrovaných účastníků předplacených služeb je třeba rozlišit dvě situace. První je případ, kdy operátor účastníka předplacené služby při shromažďování osobních údajů neinformuje o tom, že tyto údaje mohou být zpřístupněny v rámci identifikace zlomyslných a obtěžujících volání. V takovém případě, podle mého názoru, nelze osobní údaje účastníka předplacené služby v rámci služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání zpřístupnit, jednalo by se totiž o zpracování v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, který přikazuje zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž se shromáždily. Jestliže operátor shromáždil osobní údaje účastníka předplacené služby za účelem nabídky zboží a služeb, tedy za účelem marketingu, zcela by se vymykalo účelu takového zpracování, pokud by operátor získané osobní údaje účastníka zpřístupnil v rámci služby identifikace zlomyslných či obtěžujících volání. Identifikace zlomyslných a obtěžujících volání pochopitelně nemá k nabízení zboží nebo služeb žádný vztah. Poskytnutí osobních údajů v rámci služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání v takovém případě nelze podle mého názoru odůvodnit ani tím, že § 67 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích lze vykládat tak, že operátor musí žadateli poskytnout údaje vždy, má-li je k dispozici. Tudíž by se jednalo o zpracování za účelem plnění právní povinnosti správce (viz § 5 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů). V případě, že účastník operátorovi zpracování umožňuje pro jeden konkrétní účel a nemá informaci o jiném účelu (byť vyplývajícím ze zákona), je podle mého názoru nutné striktně respektovat zamýšlený účel zpracování a nepoužívat údaje pro jiný, byť zákonem předvídaný účel.

O druhou situaci jde tehdy, pokud operátor při shromažďování osobních údajů účastníka předplacené služby informuje o tom, že jeho osobní údaje mohou být zpřístupněny v rámci služby identifikace zlomyslných a obtěžujících volání. Jestliže je účastník již v okamžiku shromažďování osobních údajů informován o tom, že je možné, že jeho osobní údaje mohou být zpřístupněny v rámci identifikace zlomyslných a obtěžujících volání, nelze proti takovému zpřístupnění nic namítat. V takovém případě má totiž účastník dostatek informací k tomu, aby se rozhodl, zda za daných okolností operátorovi své osobní údaje předá, či nikoliv.

Jak je vidět, relativně nenápadná ustanovení týkající se identifikace zlomyslných a obtěžujících volání skrývají určité výkladové problémy. Kromě jejich řešení, k němuž může přispět odborná diskuse, praxe správních úřadů, judikatura soudů nebo činnost zákonodárce, je podle mého názoru vhodné zamyslet se nad samotnou smysluplností a účelností právní úpravy identifikace zlomyslných a obtěžujících volání. Smysl této právní úpravy je do značné míry narušován existencí předplacených karet.

Další otázkou, která stojí za pozornost, je to, že identifikace zlomyslných a obtěžujících volání může být velmi snadno zneužita k získání osobních či identifikačních údajů účastníka, který se zlomyslností nebo obtěžování vůbec nedopustil.


Poznámky:

1) Účastníkem je osoba, která uzavřela s operátorem smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací.

2) Provozními údaji se rozumí jakékoliv údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování.

3) Srov. § 101 odst. 3 německého telekomunikačního zákona (Telekommunikationgesetz 2004): "V případě, že se informace o zlomyslném či obtěžujícím volání týká jiných sítí, jsou jiní poskytovatelé služeb, kteří se na spojení podílejí, povinni operátorovi obtěžovaného účastníka zpřístupnit požadované informace za předpokladu, že těmito údaji disponují."

4) Článek 10 Směrnice č. 2002/58/ES je v členských státech Evropské unie implementován různě. Například podle § 101 odst. 3 německého telekomunikačního zákona platí, že účastník, který byl obtěžován, má nárok na poskytnutí údajů o obtěžovateli v rozsahu volané číslo, jméno, příjmení, bydliště, datum spojení, začátek spojení.

Naopak rakouská právní úprava umožňuje žadateli poskytnout pouze údaj o telefonním čísle obtěžovatele, měl-li zamezenu identifikaci volajícího telefonního čísla. Srovnej § 106 rakouského telekomunikačního zákona.

5) Viz § 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky.

6) Autor je právníkem T-Mobile Czech Republic a. s. Názory vyjádřené v tomto článku jsou výlučně osobními názory autora a nevyjadřují stanovisko T-Mobile Czech Republic a. s.

Milan Filípek6)
právník, Praha

Související