Rozhodující je povaha příjmů

Dana Trezziová

Další debatu nad otázkou švarcsystému vyvolal rozsudek Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ve věci předepsání daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků u příjmů vyplacených fyzickým osobám, které tyto příjmy zdanily v rámci jimi podaného přiznání k dani z příjmů fyzických osob.
Jednalo se o to, že pět osob v rámci uzavíraných dohod o spolupráci vykonávalo zednické práce u společnosti, jejímž předmětem činnosti byla stavební činnost. Těchto pět osob vykonávalo zednické práce u společnosti na základě živnostenských oprávnění a příjmy za svoji práci společnosti fakturovalo.
Finanční úřad předepsal výše uvedené společnosti daň ze závislé činnosti z příjmů vyplacených těmto pěti osobám vykonávajícím pro společnost zednické práce. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo a správný postup správce daně byl následně schválen v rámci projednávání žaloby této uvedené společnosti proti rozhodnutí finančního ředitelství.

Další nejistota poplatníků

Celá tato kauza významnou měrou přispívá k nejistotě daňových poplatníků ve věci správného postupu při zdaňování prací a služeb, které jsou jim poskytovány dodavatelským způsobem.
V minulých měsících byla tato problematika často diskutována v médiích zejména z pohledu interpretace zákona o zaměstnanosti. Pohled Ministerstva financí a územních finančních orgánů je ale jiný.
Finanční orgány rozhodně nezkoumají, zda uzavřený vztah mezi společností a fyzickou osobou, která jí dodává práce nebo služby, je v souladu se zákonem o zaměstnanosti, a již vůbec se nesnaží "vnutit" zúčastněným subjektům uzavření pracovně-právního vztahu.
V souladu se zákonem o správě daní a poplatků je v daňovém řízení cílem finančních úřadů stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Prostřednictvím švarcsystému nedochází k významnému krácení daně (rozdíl oproti zdanění v rámci paragrafu sedm zákona o daních z příjmů je v zásadě jen v možnosti uplatnění výdajů ve výši dvaceti pěti procent).
Významným aspektem je ale pojistné, které je u podnikatelů - osob samostatně výdělečně činných - nižší než u zaměstnanců. Navíc u švarcsystému odpadá odběrateli služeb poměrně složitá administrativa spojená se zaměstnáváním fyzických osob včetně povinností zaměstnavatele dle zákona o daních z příjmů.

Podnikání a zaměstnání

Finanční úřady však mají v rámci kontroly a za účelem naplnění cíle daňového řízení povinnost zkoumat, zda příjmy fyzické osoby, dodavatele prací a služeb, je třeba klasifikovat a zdanit jako příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků podle definice těchto příjmů v zákoně o daních z příjmů.
Finanční úřady se samozřejmě již nepodílejí na ošetření těchto příjmů pro účely stanovení správné výše a vybrání pojistného na veřejnoprávní pojištění, přestože tato problematika s jejich prací a s jimi přijatým názorem v daňovém řízení úzce souvisí.
Například v zákoně o pojistném na sociální zabezpečení existuje ustanovení, podle kterého se za zaměstnance v pracovním poměru pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovně-právními předpisy pro jeho vznik.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v obecné rovině nenapadá právo správců daně "překlasifikovat" příjmy z podnikání na příjmy ze závislé činnosti.
Konstatuje však v odůvodnění, že o závislou činnost zpravidla nejde, pakliže se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně, a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele.
Dále konstatuje, že zvyšování zaměstnanosti nástroji působení státu, a to i daňovými, nemůže ve svých důsledcích vést k tomu, aby bylo za žádoucí považováno uzavírání pracovních vztahů i tehdy, jestliže na jejich uzavření není dán oboustranný zájem. S těmito závěry Nejvyššího správního soudu je třeba souhlasit.
Nelze je však považovat za průlomový případ, který by měl změnit přístup správců daně v daňovém řízení, pokud se v něm s těmito skutečnostmi potkají. Správci daně musí i nadále věnovat při kontrolách pozornost nálezům, kdy se dotčená fyzická osoba v hospodářském organismu firmy chová stejně jako zaměstnanec, a jedná se tak o závislou činnost ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o daních z příjmů. Do budoucna také předpokládáme užší spolupráci správců daně s úřady práce při řešení postihu švarcsystému.
Autorka je náměstkyní ministra financí

Rozsudek Nejvyššího správního soudu

Soud vyhověl stížnosti pražské stavební firmy, které dřív finanční úřad vyměřil za práci pěti zednických mistrů více než třísettisícovou daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, kterou podnikatelé odvádějí za své pracovníky. Přitom všichni pracovali na živnostenský list. Rozhodnutí finančního úřadu potvrdil také Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud ale rozsudek zrušil.
Co z rozhodnutí vyplývá
Rozsudek Nejvyššího správního soudu v obecné rovině nenapadá právo správců daně "překlasifikovat" příjmy z podnikání na příjmy ze závislé činnosti.
Konstatuje však v odůvodnění, že o závislou činnost zpravidla nejde, pakliže se jedná o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně, a kdy je její výkon podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele.