Hrad s vládou soupeří už 12 let

Hrad s vládou soupeří už 12 let

Spory politických špiček o hlavní slovo v zahraniční politice zažívá Česká republika nepřetržitě od svého vzniku. S výjimkou úřednického kabinetu Josefa Tošovského zatím prezident, premiér a ministr zahraničí nedokázali nikdy dlouhodobě najít společnou řeč.
Ústava rozdílné názory prezidenta a vlády umožňuje. Postoj Česka k zahraničním otázkám proto nemusí určovat vždy shoda nebo síla politické funkce, ale razance, s jakou je názor vysloven.

Demokratická neshoda

"V typickém parlamentním modelu, což je náš případ, náleží premiérovi i prezidentovi právo prezentovat své zahraniční postoje. Ústava žádné vymezení nestanovuje. Říká, že prezident reprezentuje stát navenek. Ale to zároveň na druhou stranu znamená, že prezidentovi nepřísluší výlučná doména zahraniční politiky," vysvětluje Josef Blahož z Ústavu státu a práva.
Hned v prvním roce samostatné České republiky se do sporu dostali prezident Havel a premiér Klaus. Havel v Praze pohostil britského spisovatele Salmana Rushdieho, kterého íránští náboženští fanatici odsoudili na dálku k smrti. Klause pobouřilo, že mu prezident o schůzce neřekl a členové ODS označili Havlovu schůzku za ohrožení bezpečnosti celého státu.
"Ona to není jen věc výkladu ústavy, čí směřování zahraniční politiky by mělo být to hlavní. Je to i věc politické kultury. Pro stát je dobré, když se daří najít společné stanovisko. Co ale dělat, když se to nedaří? Jinde spíš aktéři uberou plyn, aby neukazovali navenek rozpolcenost. U nás to zatím bývá bohužel naopak," míní ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák.
V lednu 2003 se Havel se Špidlovou vládou pohádal kvůli válce v Iráku. On sám postoj Spojených států podpořil, Špidlův kabinet odmítl k podpůrné výzvě podpis připojit.
O čtvrt roku později navázal na zahraniční spory nový prezident Václav Klaus, který na rozdíl od koaliční vlády nesdílí vstřícný postoj k Evropské unii. Tato rozepře se z éry Vladimíra Špidly přenesla přes Stanislava Grosse až k Jiřímu Paroubkovi.

Výjimečná konzultace

Současný ministr zahraničí Cyril Svoboda přesto popisuje krátké období, kdy se čelní politici dokázali o společných formulacích bavit.
"Bylo to v roce 2002 před poslední prezidentskou cestou Václava Havla do USA. Tehdy si ke dvěma schůzkám pozval na Pražský hrad premiéra Vladimíra Špidlu, předsedu sněmovny Lubomíra Zaorálka a mě. Ukázal nám připravené projevy, program schůzek, řekl nám, o čem se chystá promluvit, a ptal se, co k těmto názorům říká vláda. Radit si od nás nenechal, ale vše konzultoval," říká Svoboda.
Jan Blahož dodává, že právě v takových případech se může projevit výhoda toho, že ústava neuděluje v zahraniční politice ani jedné straně poslední slovo. "Pluralitní střet názorů nemusí být jen špatný. Funguje zároveň i jako brzda a vyvažování."
Častější konzultace politických špiček o zahraničních tématech se ale nedaří. "Někteří politici, třeba právě Lubomír Zaorálek, se snaží získávat různé názory. Ale zároveň máme i zkušenost, že jiní se o zahraniční problematice bavit nechtějí, protože vědí všechno nejlépe," říká akademik, který však kvůli svým vztahům s politiky nechce zveřejnit v novinách své jméno.

Masarykův základ

Politické provokování mezi prezidentem, vládou a zahraničím si vyzkoušel i T. G. Masaryk.
V červenci 1925 při oslavách svátku Jana Husa vyvěsil na Pražském hradě černou husitskou vlajku s rudým kalichem. Na vlastní pěst tak vyostřil vztahy s Vatikánem, protože apoštolský nuncius hned druhý den na protest opustil Prahu.
Zatímco ministři se snažili Masarykův zásah do zahraničních vztahů urovnat, prezident nad svým krokem neskrýval spokojenost. Několik dní poté si Masarykův tajemník do zápisníku poznamenal: "Prezident je v bujaré náladě, tančí a zpívá "Ktož sú boží bojovníci". Vatikán zuří."

Klaus a Paroubek - další předávka štafety sporů o zahraniční politiku

Od roku 1993 až dosud měla Česká republika 2 prezidenty (Václav Havel a Václav Klaus), 6 premiérů (Václav Klaus, Josef Tošovský, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek) a 4 ministry zahraničí (Josef Zieleniec, Jaroslav Šedivý, Jan Kavan a Cyril Svoboda).
Za dvanáct let vytvořili tito politici celkem 8 různých vládnoucích týmů. Pouze jednou se ale podařilo v otázkách zahraniční politiky udržet příměří. Bylo to v první polovině roku 1998, kdy byl prezidentem Václav Havel a v dočasné vládě Josefa Tošovského řídil ministerstvo zahraničí Jaroslav Šedivý.
Klaus a Havel měli spor kvůli pozvání Salmana Rushdieho, se Zemanem se Havel nedohodl na zásahu NATO v Jugoslávii a se Špidlou měl spor kvůli postoji USA k Iráku. Prezident Klaus má na rozdíl od koaliční vlády silné výhrady vůči Evropské unii.