V otázce právní úpravy omezující švarcsystém není ohlédnutí za politickou diskusí předchozího půl roku a jejími výsledky zdaleka tak optimistické, jak by se mohlo zdát z komentářů publikovaných v tisku. Také články Ladislava Jouzy v Hospodářských novinách představují spíše jednostrannou reflexi problému očima představitele exekutivy, než prezentaci žádoucích pozitivních změn umožňujících podnikatelům pružnější reakci na tržní výkyvy. K takovým změnám totiž ve skutečnosti nedošlo.
Pokud vůbec nastal za poslední desetiletí nějaký znatelný vývoj, je to stále tvrdší prosazování kontrolních pravomocí úřadů práce a finančních úřadů. Kořen celého problému zafixovala legislativa již od počátku roku 1992, kdy došlo k novelizaci zákona o zaměstnanosti. Objevil se striktní požadavek, aby zaměstnavatelé najímali pro plnění svých běžných úkolů zaměstnance v pracovněprávních vztazích. K malému zmírnění reagujícímu na praxi došlo koncem roku 2000, když zákon připustil, aby podniky plnily tyto "běžné úkoly" i prostřednictvím jiných firem, které však opět využívají pouze vlastní zaměstnance. Shodná úprava je v zásadě obsažena i v novém zákonu o zaměstnanosti z roku 2004.
Politické klání na parlamentní úrovni se nakonec omezilo jen na neobratnou formulaci, která připouští interpretaci zakazující nákup služeb od živnostníků nedisponujících vlastními zaměstnanci. Proti prvotnímu principu celé regulace asi nelze nic podstatného namítnout. Jde totiž o základní ochranu trhu práce, zachování určitých standardů, které se vyvíjely od devatenáctého století.

Nedostatečná úprava
Problém je ovšem v tom, že nedošlo k pokroku v přesnějším vymezení pojmů. Praxe se potýká s obecnými definicemi, co je a co není "běžným úkolem" podniku, navrhují se vágní a široce interpretovatelná kritéria pro posuzování, zda-li příslušný živnostník poskytuje své výkony jako podnikatel, či zda již jde o obcházení zaměstnávání. Takovými kritérii má být při výkonu práce podřízenost, soustavnost, samostatnost, nezávislost, vlastní odpovědnost a riziko, nesení vlastních nákladů. To nejsou parametry z gumy, ale z lycry.
Není divu, uvědomíme-li si skutečnost, že i každý obchodně závazkový vztah, jehož obsahem je poskytování služeb, předpokládá značnou míru respektování pokynů objednatele. Nevylučuje dlouhodobost podobnou soustavnosti, pokyny objednatele do určité míry omezují nezávislost poskytovatele a samostatnost výkonu jeho služby a zdravá ekonomická logika v řadě případů objednateli velí nést některé náklady za poskytovatele, je-li to ekonomicky efektivnější.
Pokud komentátoři vysvětlují rozdíl na příkladech, uchylují se zpravidla k lacinému úniku. Porovnávají práci pokladní v maloobchodě s instalatérem a bravurně vysvětlí, v čem se to liší.
Tento problém však již praxe dávno neřeší a pokladní s živnostenským listem v obchodě nejspíš nepotkáte. Podnikatelé luští se státní správou daleko subtilnější spory: Stačí, že má zedník - živnostník vlastní pracovní oděv a zednickou lžíci? Nebo by měl mít raději vlastní lopatu? A co když je nezbytné, aby si na své zakázky přivezl vlastní míchačku?
Jasno není ani v kritériu soustavnosti. Pro některé kontrolory je svářeč najímaný každoročně na sedmiměsíční sezónu typický zaměstnanec, bez ohledu na to, komu patří autogen. Že v obdobném případě rozhodl nedávno Nejvyšší správní soud opačně, nemusí být podstatné. Každý případ je totiž individuální souhrnem svých parametrů. Ke stejným kontroverzím dojdeme u všech kritérií, která jsou označována za podstatná.

Co na to finanční úřady?
Aby bylo prostředí pro podnikatele ještě dobrodružnější, vkládají se do těchto sporů intenzívně vedle úřadů práce také úřady finanční. Jejich aktivita je dokonce o řád vyšší. Vysvětlení je jednoduché a známé. Je jím disproporce mezi daňovým zatížením samostatně výdělečných osob a zaměstnanců, založená jak na úrovni jejich individuálního zdanění, tak i na úrovni odvodového zatížení těch, kdo si je najali. Nerovnost je v oblasti odvodů pojistného na sociální a zdravotní pojištění i v oblasti daňové. Zaměstnanec si totiž na rozdíl od občana podávajícího přiznání ze samostatné výdělečné činnosti nemůže od základu daně odečíst skutečné náklady, natož pak náklady vyčíslené paušálem. Celkové rozdíly v ceně práce jsou tak zásadní, že je nemůže rozumně opomíjet ani ten státu nejloajálnější podnikatel. Rychle jej totiž zlikvidují jeho odvážnější konkurenti.
Skutečnost, že se většina racionálně uvažujících firem snaží co nejvíce vtěsnat do prostoru umožňujícího menší zdanění, není zpravidla projevem snahy obcházet zákon, ale jen prostým respektováním ekonomických zákonů, bez kterého se v tržní ekonomice nedá obstát. Nikomu to nelze vyčítat.
Disproporce daňového zatížení přitom není normální a obvykle pro ni ve vyspělých státech nenajdeme srovnání. Skutečným podnikatelům prokazatelně příliš efektu nepřináší, a živí tak pouze dlouhodobě vytvořenou umělou deformaci trhu práce. Je proto s podivem, že největšími odpůrci vyrovnání daňové a odvodové zátěže jsou právě představitelé pravicových stran, kteří by naopak měli bránit všemu, co narušuje rozvoj trhu.
V současné době probíhají tisíce sporů o švarcsystém s finančními orgány a úřady práce. Armáda podnikatelů, právníků a daňových poradců vede válku argumentů se zástupy velmi restriktivně uvažujících kontrolorů. Obě strany se trumfují důkazy a snaží se navzájem přesvědčit o tom, že ten který smluvní vztah je více či méně samostatný, nezávislý, nesoustavný, prováděný na vlastní odpovědnost a náklady. Výsledkem je administrativní rozhodnutí úředníka, který má obrovskou moc nad osudem podniků. Jestliže totiž dojde k postihu pekárny, vynaloží na doměřené daně a pokuty značné částky. Pokud se ovšem zároveň kontroloři nezaměří na ostatní pekárny v okolí, fatálně zasáhnou do konkurenčního prostředí. Zánik postižené pekárny nutně nemusí znamenat, že prohrál ten, kdo byl nejhorší podnikatel, a nemusí to být ani ten, který nejvíce riskoval při testování hrany zákona.
Popsaný stav je tristní. Jestliže stát ukládá vysoké sankce za porušení zákona, měl by umět občanům také jasně vysvětlit, kde má takový zákon své hranice.


Lenka Sojková, Technická univerzita v Liberci,

 Vlastimil Sojka, daňový poradce