Poukazovala jsem na to, že za určitých podmínek může být švarcsystém velice ekonomicky užitečný a prospěšný drobnému podnikání a že je věcí daňového systému a systému sociálního zabezpečení, jakož i kontroly, aby se nezneužíval na úkor státních financí, případně sociálního postavení pracovníků. V uplynulých letech vývoj ukázal, že uvedená předpověď obsažená v titulku zmíněného článku se nejen potvrdila, ale že dokonce došlo k rozvoji švarcsystému.
Úřady práce polevily v honbě za těmi, kdo švarcsystém používají, a zdálo se, že se problémy s tím spojené vytrácejí, přestože zákaz tohoto systému obsahoval již zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti v platném znění (před ním i rozpočtový zákon).

Boj proti švarcsystému znovu ožil při přípravě nového zákona o zaměstnanosti, který ve svém § 13 podrobně formuloval zákaz švarcsystému. Citovaným ustanovením byl zákaz švarcsystému dokonce zpřísněn. Problematické formulace, věcný obsah a nastoupený přísný postup úřadů práce vzbuzují u podnikatelů při požadované aplikaci zmíněného ustanovení rozpaky i odpor, jak se dovídáme z médií, z televize dokonce, že Hospodářská komora ČR ve jménu podnikatelů hodlá podat stížnost Ústavnímu soudu ČR, že zmíněné ustanovení porušuje ústavní právo občanů na podnikání.

Ze švarcsystému se stává záležitost nejen právně-ekonomická, ale i politická. Občanská demokratická strana slibuje, že zákaz švarcsystému zruší, jakmile převezme vládu ČR.

CO JE ŠVARCSYSTÉM?

Švarcsystém jako způsob zapojování pracovníků do pracovního procesu se stal úředně odmítanou institucí, ale v praktickém životě naopak institucí mimořádně užitečnou, usnadňující drobným podnikatelům rozvíjet jejich podnikatelskou činnost. Bez švarcsystému by často bylo velice obtížné a ekonomicky nepřiměřeně nákladné vyřizovat drobnější zakázky a uskutečňovat subdodávky. Ne vždy se však pojem švarcsystém chápe ve všech právních situacích stejně.

Chceme-li objasnit obsah pojmu švarcsystém, tedy co si pod ním můžeme představovat, zastavíme se u jeho původu. Leckoho by asi napadlo, že jde o "černou práci", neboť "schwarz" znamená německy černý.

Tato spojitost zde však není. Původ uvedeného pojmu je odvislý od nápaditého a úspěšného podnikatele jménem Švarc, který pracovní proces ve své velkoprodejně v Sázavě nad Sázavou organizoval tak, že zaměstnával jen pracovníky s živnostenským listem, tj. podnikatele bez zaměstnanců. Jenomže P. Švarc takovou organizaci práce použil pro právní vztahy, které měly všechny znaky pracovního poměru. Proto byl úředními místy stíhán za porušení pracovněprávních předpisů, únik odvodů z mezd, neplacení příspěvků na zdravotní a sociální pojištění zaměstnanců. Takto pojem švarcsystém získal hanlivou příchuť, která mu však náleží jen tam, kde se ho zneužívá, tedy tam, kde se za ním fakticky skrývá pracovní poměr.

Je nepochybné, že rozmanitost a pluralita podnikatelů vyžaduje různé formy, v nichž probíhá pracovní činnost. Podnikat může občan sám jako fyzická osoba na základě zákona o živnostenském podnikání, případně na základě obchodního zákoníku nebo jiných právních norem (např. jako advokát, notář aj.). Nejčastěji podniká občan jako fyzická osoba na základě živnostenského listu, zpravidla sám nebo za pomoci dalších osob. Ty mohou být podle oboru činnosti v pracovněprávním vztahu nebo v některém právním vztahu podle obchodního zákoníku (smlouva o dílo, smlouva mandátní aj.), pokud mají rovněž živnostenský list. Ponecháváme stranou vztah podnikatel-občan.

ZAMĚSTNÁVÁNÍ V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH

Zaměstnávání v pracovněprávních vztazích, tedy ve vztazích regulovaných pracovním právem, se uskutečňuje nejčastěji v pracovním poměru. Lze je též uskutečňovat na základě dohody o provedení práce nebo na základě dohody o pracovní činnosti k zaměstnavateli, který může být rovněž osobou fyzickou nebo právnickou (např. obchodní společnost, státní podnik, rozpočtová organizace atd.).

Dohoda o provedení práce má v podstatě v praxi menší význam, neboť smí být sjednána u téhož zaměstnavatele nejvýše na sto hodin ročně u téhož zaměstnavatele za účelem docílit určitý výsledek práce, nikoliv konat opakovaně určitý druh práce. Pokud by tento smluvní vztah byl sjednán na výše než sto hodin v roce, došlo by k porušení ustanovení zákoníku práce a taková smlouva by byla neplatná. Právní vztah na základě neplatné smlouvy by představoval faktický pracovní poměr. Pokud by zaměstnanec měl živnostenský list, mohl by s ním zaměstnavatel uzavřít smlouvu o dílo, aniž by byla doba výkonu práce omezena (samozřejmě, pokud by neexistovalo nějaké zákonné omezení). Je nepochybné, že pro pracovníka i zaměstnavatele je smlouva o dílo výhodnější. Zaměstnavatel nemusí odvádět daň ze mzdy, příspěvek na zdravotní pojištění ani příspěvek na sociální pojištění.

Vše to musí učinit pracovník, který je proto ovšem lépe honorován, než kdyby byl v pracovním poměru.

Ani dohoda o pracovní činnosti není pro zaměstnavatele příliš atraktivní. Může být totiž, až na několik výjimek, sjednána pouze do poloviny stanovené pravidelné pracovní doby. Zaměstnavatel musí stále dbát, aby stanovený limit nepřekročil. Přitom administrativní záležitosti, daňové odvody a příspěvky na sociální a zdravotní pojištění, jsou stejné jako u pracovního poměru. Také zde je pro zaměstnavatele i pracovníka výhodnější, je-li to možné podle druhu činnosti, obchodněprávní úprava.

Prakticky je tedy z pracovněprávních vztahů nejčastějším a nejběžnějším pracovněprávním vztahem pracovní poměr.

MALÁ ATRAKTIVNOST ZÁKONÍKU PRÁCE PRO DROBNÉ PODNIKATELE

Zákoník práce není příliš vyhovující pro drobné podnikání, resp. pro drobné podnikatele. Pracovní právo totiž děsí drobné podnikatele ochranářským charakterem. Např. podnikatel zaměstnávající několik zaměstnanců se dostane do potíží, když jedna nebo dvě zaměstnankyně otěhotní. Má povinnost je převést na jinou práci, což zpravidla není možné, neboť takové pracoviště nemá, tak je musí ponechat doma a platit jim náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Co to znamená pro jeho často napjatý rozpočet, není nutné připomínat.

Pro těhotnou ženu a matku dítěte do tří let platí zákaz výpovědi do tří let věku dítěte, a je-li osamělá, je situace ještě obtížnější. To platí i pro otce pečujícího o dítě, pokud je osamělý.

Co když podnikateli živnost neprosperuje a musí ji omezit nebo zrušit? Musí rovněž v této obtížné situaci platit zaměstnancům mzdu (případně její část) po dobu výpověďní lhůty, respektovat zákaz výpovědi u zaměstnanců práce neschopných v případě dlouhodobé nemoci, platit za určitých okolností odstupné aj. Není žádným tajemstvím, že práce zaměstnanců je drahá s ohledem na odvody daně a pojistné. Ani právní úprava náhrady škody způsobené zaměstnancem není plně vyhovující. Za určitých okolností by mohla i odborová organizace nebo rada zaměstnanců v malé živnosti podnikateli dělat určité potíže.

Pracovní poměr je přitažlivý a výhodný jen pro občana, který chce konat práci tzv. závislou, nikoliv samostatně podnikat.

Velkou nevýhodou zaměstnávání pracovníků v pracovním poměru je velká náročnost na administrativní práce. Je nutné vést mzdové listy a výkazy, podrobovat se pečlivým a opakovaným mzdovým kontrolám, přihlašování a odhlašování zaměstnanců ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění, placení pojistného, což obnáší shánění a vyplňování řady formulářů, vedení evidence, podávání zpráv atp. Větší podnik k tomu zaměstnává odborné síly, ale drobný podnikatel s tím zpravidla zápasí sám za pomoci rodinných příslušníků. Není proto divu, že tam, kde to je možné, použije drobný podnikatel švarcsystém.

JE MEZI DROBNÝM PODNIKATELEM A JEHO ZAMĚSTNANCEM OBČANSKÁ ROVNOST?

Téměř při každé přípravě novely zákoníku práce se zejména ze strany některých pedagogických a vědeckých pracovníků vznášejí připomínky, že je nutné pamatovat u určitých ustanovení zákoníku práce na jisté výjimky pro drobné podnikatele. Takové hlasy jsou vždy ze strany ministerstva práce a sociálních věcí odmítnuty s tím, že by se narušila rovnost podnikatelů.

Nelze ovšem přehlédnout, že u drobných podnikatelů zaměstnávajících zaměstnance je výrazně narušena občanská rovnost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

Obhájci zákazu švarcsystému argumentují především tím, že podnikatel, který zaměstnává pracovníky na základě švarcsystému, na tom vydělá, protože za pracovníka neplatí ani odvody z mezd (daň), ani pojistné na zdravotní a sociální pojištění, a že tudíž státu v důsledku toho unikají značné finanční příjmy.

Lze připustit, že pro podnikatele může mít tento systém určitý finanční efekt. Ovšem nelze přehlédnout, že podnikatel musí pracovníka pracujícího na základě živnostenského listu honorovat lépe než zaměstnance v pracovním poměru, neboť mu musí kompenzovat výdaje, které musí tento nést, tj. daň z příjmu a pojistné.

RIZIKA ŠVARCSYSTÉMU PRO PRACOVNÍKA-PODNIKATELE

Lze též připustit, že pracovník pracující na základě živnostenského listu prokáže často ztrátu, daň z příjmu platí minimální, jakož i pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Nemocenské pojištění nemusí platit vůbec. Tím se podle zastánců zákazu švarcsystému dostává do obtížné sociální situace v případě nemoci či úrazu a koneckonců i pokud jde o invalidní nebo starobní důchod, protože tato doba pracovní činnosti se mu nezohlední při hodnocení podmínek pro vznik nároku na starobní či invalidní důchod a při stanovení jeho výše.

Vzniká otázka, nakolik má stát občana zákazem určité formy zapojení do pracovního procesu chránit. Občan má volební právo, může si kazit zdraví různým způsobem, aniž mu v tom stát může zabránit. V dané situaci jde zabránit tomu, aby se švarcsystém nezneužíval, tedy kde jde o pracovní vztah mající všechny znaky pracovního poměru, se na něj hledělo jako na pracovní poměr se všemi atributy s tím souvisejícími. Tedy důležitost kontroly, poučování občanů a zákony postihující daňové úniky a neplacení pojistného.

ZKUŠENOSTI ZE ZAHRANIČÍ

Při posuzování zákazu zaměstnávání podnikatelů se živnostenským listem, ale bez zaměstnanců, je nutné se poučit ze zkušeností v zahraničí. Ty z Francie, Itálie, Německa aj. ukazují, že se v posledních letech mění tvářnost pracovněprávních vztahů. Projevuje se nestálost pracovních vztahů a řada zaměstnání se označuje jako "prekérní" zaměstnání. Toto označení lze chápat jako nezaručené, vratké, dočasné, nejisté, riskantní, pochybné aj. Zpravidla od pracovních poměrů stálých, označovaných často jako "pracovní poměry kmenové", vznikají zaměstnání krátkodobá, tedy na dobu určitou nebo na dobu přechodné potřeby anebo vztah na základě smlouvy o dílo. Patří sem rovněž zaměstnávání pracovníků samostatně výdělečně činných, tj. podnikatelů bez pracovníků. V uvedených nestabilních nebo netypických zaměstnáních nemají pracovníci různé výhody, které přísluší kmenovým zaměstnancům, nejsou chráněni proti propuštění atp.

Naproti tomu se hodnotí jiné aspekty. Zejména se poukazuje na to, že taková netypická zaměstnání se pružněji uskutečňují a pomáhají při restrukturalizaci nebo při jiných organizačních změnách udržet pracovníkům práci a omezovat tak počet nezaměstnaných. Navíc velice významná je z hlediska rozvoje národního hospodářství skutečnost, že tito podnikatelé, pracovníci bez zaměstnanců a jejich provozovny, jsou velmi často zárodkem malých a středních podniků. Tento vývoj je třeba podporovat i u nás.

PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁKAZU ŠVARCSYSTÉMU

Již zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, v § 1 odst. 4 nařizoval zaměstnavatelům, aby běžné úkoly vyplývající z předmětu jejich činnosti zajišťovali pomocí zaměstnanců v pracovněprávních vztazích. Když nový zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. rovněž v § 13 stanoví, že "Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích podle zákoníku práce. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti právnické nebo fyzické osoby se rozumí úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností podle zvláštních právních předpisů (např. živnostenský zákon), které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost." Z uvedené povinnosti jsou stanoveny určité výjimky, jimiž se budeme zabývat dále.

Uvedená právní úprava se snaží přimět podniky a podnikatele, a to velké i drobné, aby pracovníky zaměstnávali jen v pracovněprávních vztazích.

BĚŽNÉ ÚKOLY

Úkoly označované jako "běžné", které mají vykonávat jen zaměstnanci v pracovním poměru, charakterizují tyto pojmové znaky:

- jejich přímá souvislost se zajištěním výroby nebo poskytováním podnikateli,

- pracovní činnost se vykonává v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon,

- podnikatel je zajišťuje na vlastní odpovědnost a svým jménem.

U některých činností nevznikají pochybnosti, že jde o běžné úkoly. Jasné to je u prodeje zboží v obchodním domě nebo u výrobní činnosti u pásu. Pochybnost může vzniknout již u činnosti údržbáře nebo obchodního zástupce. Zde bude vždy záležet na druhu kvalifikace a na dalších okolnostech týkajících se výkonu pracovní činnosti. Dnes řada pracovníků pracuje pro podnikatele doma na počítači. Je domov místem obvyklým pro tuto činnost?

Najdeme řadu činností, kde nepřímá souvislost bude ještě spornější a dovolí tedy tyto činnosti nepovažovat za běžné úkoly. Jde např. o pracovní činnost vrátného, účetních, strážní služby, údržbu vedlejších prostor, šatnářky, údržbu sociálního zařízení, domovnické práce, dopravu zboží, dopravu výrobků spotřebitelům.

Dospějeme-li k závěru, že určité činnosti nejsou u určitého podnikatele běžnými úkoly, neznamená to, že by nemohly být konány v pracovním poměru. Když se ovšem zaměstnavatel rozhodne, že je pro něj výhodnější na takovou činnost uzavřít smlouvu o dílo podle obchodního práva, nemůže být za to ze strany úřadu práce sankcionován.

Je zřejmé, že kvalifikovat úkoly jako běžné, či nikoliv běžné, je v řadě případů sporné. Rozhodovat tuto otázku budou úřady práce. Jsou však pracovníci úřadů práce natolik kvalifikováni, aby mohli tuto otázku spravedlivě a podle práva posoudit? Každý přehmat a vysoké pokuty mohou podnikatele zničit. Doba než se dovolá práva je totiž dlouhá. Od legislativních orgánů není odpovědné vystavovat podnikatele takové nejistotě, zejména když většinou půjde o drobné podnikatele, jimž uvedené nebezpečí hrozí.

PRÁVNÍ VZTAH PODLE OBCHODNÍHO PRÁVA, NEBO PRACOVNÍ POMĚR?

Spornou otázku je také nutno posuzovat z druhé strany, tedy zda má právní vztah, který má být založen, znaky pracovního poměru. Nejdůležitějším znakem pracovního poměru je osobní výkon práce. Koná-li jeden podnikatel práci pro jiného podnikatele a pracovní činnost není povinen konat osobně, ale může si k tomu vzít nějakého pomocníka, a to buď rodinného příslušníka nebo jinou osobu, je tím vyloučen pracovní poměr. Dalším znakem je podřízenost toho, kdo koná práci, a to příkazům svého nadřízeného.

Jestliže podnikatel-fyzická osoba má povinnosti rámcově určené výsledky konání práce, může-li si sám stanovit pracovní dobu, kdy se chce práci věnovat, materiál si buď obstarává sám nebo mu jej dodává za úhradu (srážku z odměny) podnikatel, pro kterého práci koná, popřípadě mu podnikatel, pro něhož koná dílo, uvolní i určité místo a zařízení na určitou dobu, nese-li sám odpovědnost za výsledek, pak nemůže být takový vztah charakterizován jako pracovní poměr.

To platí zejména pro případy, kdy je možné dané úkoly posuzovat jako nikoliv běžné, kde jde o souvislost s předmětem činnosti pouze nepřímou. Z charakteristiky běžných úkolů se při komplexním pohledu na problém jasně vylučuje činnost podnikatelů, kteří pro jiného podnikatele zajišťují zakázky, na nichž se mohou podílet další osoby nebo subdodávky za téže podmínky. Připustí-li se totiž pomoc jiné osoby při plnění pracovních úkolů, je pracovní poměr zcela a jednoznačně vyloučen.

VÝJIMKY PRO PLNĚNÍ BĚŽNÝCH ÚKOLŮ

Výjimečně může podnikatel-fyzická osoba využít pomoci rodinných příslušníků a podnikatel-právnická osoba svých společníků nebo členů. Oba zaměstnavatelé mohou též využít činnosti dočasně přidělených zaměstnanců agentury práce.

Další výjimka je stanovena v § 13 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Podle tohoto ustanovení lze "plnění běžných úkolů svěřit dalšímu zaměstnavateli, který má úkoly zahrnuty v předmětu své činnosti a bude je zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích."

Tato výjimka, tak jak je v zákoně o zaměstnanosti formulována, je pro drobné podnikatele zcela nereálná, nesmyslná, vedoucí k likvidaci některých z nich. Vezmeme-li si např. podnikatele, který má v předmětu činnosti budování staveb a jejich odstraňování a má např. dva zedníky a jednoho tesaře a převezme zakázku na generální rekonstrukci rodinného domku. K tomu ovšem potřebuje práce ještě jiných řemeslníků, např. pokrývače, instalatéra, elektrikáře, štukatéra, klempíře, podlaháře, dlaždiče, izolatéra, topenáře, a omítkáře. Tyto řemeslníky on nemá, ale uzavírá s nimi smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku, protože všichni jsou držiteli živnostenského listu. On sám majiteli domu odpovídá za bezvadný průběh a výsledek rekonstrukce. Podle výše zmíněného ustanovení současně platné úpravy by to nebylo možné, protože žádný z těchto řemeslníků nemá zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Podnikatel by musel buď takové zakázky odmítat anebo potřebné řemeslníky zaměstnávat načerno a oni by se případně hlásili jako nezaměstnaní.

Obdobně například opravář silničních vozidel, který pracuje za pomoci manželky, potřebuje čas od času práci autoelektrikáře. Musel by si najít firmu, která zaměstnává autoelektrikáře. Takový postup by se mu nevyplácel. Opět by si musel vypomoci zaměstnáním autoelektrikáře na černo. Jeho podnikání je takto velice narušené a možná by spělo k jeho ukončení.

Také u velkých podnikatelů může zmíněné ustanovení zákona o zaměstnanosti činit obtíže.Velká stavební firma má provozovny na několika místech a v některých vzdálenějších potom využívá místních řemeslníků např. k výkonu zámečnických prací na základě smlouvy o dílo podle obchodního práva. Zaměstnávat pro takové drobnější práce stálé zaměstnance, které by vysílala na pracovní cesty, nemohla je plně využít a kontrolovat plnění pracovních povinností apod. by se jí nevyplatilo.

Je zřejmé, že výše zmíněné ustanovení zákona o zaměstnanosti vyvolalo zmatek mezi podnikateli. Je nepochybné, že by nemohlo sloužit ani podnikatelům, ani pracovníkům a koneckonců ani občanům-spotřebitelům.

NÁPRAVA NEÚNOSNÉHO ZÁKAZU

Neúnosnost uvedeného § 13 odst. 4 zákona o zaměstnanosti uznalo ministerstvo práce a sociálních věcí a přijalo změkčující postup při jeho realizaci v komentáři k citovanému ustanovení. Nejde o jiný "výklad", neboť citované ustanovení je zcela jasné a srozumitelné, ale o směrnici, jak se k němu má veřejnost a úřady práce stavět. V komentáři se uvádí:

"Zákon o zaměstnanosti nemůže vylučovat možnost uskutečňovat dílčí dodávky právnickými nebo fyzickými osobami podnikatelským způsobem. Právnická nebo fyzická osoba, která z různých důvodů, např. proto , že se jedná o specializované činnosti, nebo z důvodů kapacitních, nemůže realizovat celou svou zakázku vlastními zaměstnanci, má možnost uzavřít obchodně závazkový vztah s jinou fyzickou nebo právnickou osobou, jehož obsahem je dílčí dodávka. Ta může být realizována jak zaměstnanci této právnické nebo fyzické osoby nebo i osobou samostatně výdělečně činnou. Musí se však vždy jednat o obchodně závazkový vztah, jehož obsahem není zastřený výkon závislé práce, ale zhotovení určitého díla nebo jeho části při vnesení nejen práce, ale i další hodnoty, jako např. upotřebení vlastního pracovního vybavení, použití vlastního stroje apod."

Komentář může stačit k tomu, aby se úřady práce k švarcsystému stavěly jako dosud a aby ustala panika mezi podnikateli. To by ovšem nestačilo, pokud by zmíněné ustanovení zůstalo jako součást platného právního řádu. Proto již vláda schválila návrh nové úpravy zmíněného ustanovení, z které už by mělo být jasné, že firmy mohou skutečně uzavírat obchodní vztahy nejen s podniky, ale také s živnostníky, kteří nikoho nezaměstnávají. Tato změna bude zakotvena v novele zákona o zaměstnanosti, která byla již předložena parlamentu.

Švarcsystém tedy ani letos, ani v příštích letech nezanikne, protiprávní a postižitelný sankcemi bude jen tehdy, bude-li se za obchodněprávním vztahem skrývat pracovněprávní vztah, především pracovní poměr. Jestliže však ve smlouvě bude obsaženo, že práce nemusí být vykonávána osobně, ale že lze využít pomoci dalších osob, že práce bude konána nikoliv ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti, ale určena výsledkem práce a v době, kterou si pracovník sám určuje apod., nebude možné vidět ve smlouvě disimulovaný právní úkon, který by byl v rozporu se zákonem (který např. chtěl zákon obejít kvůli daňovým povinnostem, pojistnému atp.).

K NOVELIZACI CELÉHO § 13 ZÁKONA O ZAMĚSTNANOSTI

Vzniká otázka, zda při navržené novelizaci § 13 odst. 4 zákona o zaměstnanosti by se neměl zrušit celý § 13. Při neustále slibované liberalizaci pracovního práva se jeví absurdní nařizovat podnikatelům, jaké vztahy mají ve vztahu k výkonu práce uzavírat a pracovníkům, že mají vstupovat do vztahů závislé práce.

Listina základních práv a svobod v čl. 26 stanoví, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

Podle čl. 3 odst. 4 Listiny "každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."

Na první pohled se zdá, že stát má právo omezit svobodnou volbu občana i jeho právo podnikat. Máme totiž ještě zakořeněné některé pohledy z doby totality, kdy povinnost pracovat byla samozřejmostí. Proto se nám může jevit citované omezení práv občana jako přípustné.

Není ovšem vyloučené konfrontovat uvedené omezení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle které "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena."

Mám za to, že uvedené obecné ustanovení lze použít také na práva hospodářská a sociální. V tomto případě dospějeme k závěru, že zákonná omezení v čl. 26 odst. 2 Listiny nešetří podstaty ústavního práva na svobodnou volbu povolání a podnikání.

Tato přípustná omezení měla sledovat především kvalifikační předpoklady výkonu určitých povolání, případně určité podmínky jejich výkonu, ale nikoliv právní formu, jíž může občan využít k realizaci svého práva. Občan přece má právo si zvolit, zda chce pracovat jako zaměstnanec ve formě závislé práce anebo jako samostatný podnikatel anebo člen sdružení. Proto se domnívám, že zmíněné ustanovení porušuje ústavní práva občanů a že by nemělo být součástí našeho právního řádu.

Bylo by to v intencích reformace pracovního práva ČR, které má vytvářet určitý rámec základních práv a povinností zaměstnanců a zaměstnavatelů stanovením minimálních nároků a maximálních limitů za účelem umožnění širokého prostoru pro smluvní partnery v individuálních i kolektivních vztazích. Při zachování nezbytně nutného rozsahu ochranného zákonodárství je třeba vytvářet prostor pro rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovního procesu a nikoliv jeho dalšího omezování.

Může se vyskytnout námitka, že pracovní právo má hlavní úkol chránit zaměstnance před protiprávním jednáním zaměstnavatelů. V době, kdy občan vstupuje do pracovního poměru, není ještě zaměstnancem, ale plnoprávným občanem.

Teprve po vstupu do pracovního poměru se stane podřízeným, kterého je nutno chránit. Před vstupem do pracovního poměru nejde tedy o ochranu jeho pracovněprávního vztahu.

Občana nechrání zákon před vstupem do jiných právních vztahů, např. při vstupu do manželství, při přijímání úvěru, při nájmu atp.

Mám za to, že § 13 by mohl být vypuštěn. Snad by bylo možné jej nahradit velice stručným ustanovením, že "zaměstnavatelé jsou povinni zaměstnávat pracovníky závislou prací jen v pracovněprávních vztazích."

Pokud nebude ani v zákoně o zaměstnanosti, ani v zákoníku práce nic stanoveno o běžných úkolech, nic se nestane. Zaměstnavatelé jsou nuceni vzhledem k provozu svých podniků pracovní poměry uzavírat, neboť potřebují, aby zaměstnanci dodržovali pracovní kázeň a aby plnění úkolů vzájemně navazovalo a doplňovalo se. Tam, kde by šlo o disimulované pracovní smlouvy uzavírané proto, aby se zaměstnavatel vyhnul placení daní či pojistného, byl by postižen jako tehdy podnikatel Švarc. Šlo by o právní úkony obcházející pracovněprávní předpisy, daňové předpisy a předpisy o pojištění, tudíž v rozporu se zákony a tudíž neplatné a postižitelné příslušnými sankcemi.

Související informace na internetu:

www.mpsv.cz


PF UK, Praha
Související