Ministr spravedlnosti Otakar Motejl do něj vkládal velké naděje a také s ním spojil svůj politický osud. Šlo podle jeho slov o "návrh mimořádný". Nakonec mu poslanci vystavili stopku už v druhém čtení.

V návrhu šlo zejména o Nejvyšší radu soudnictví. Ta měla dbát na nezávislost soudů a soudců. Měla se podílet na správě soudů - navrhovala by prezidentu republiky kandidáty na jmenování do funkce soudců, předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu a také jejich odvolání z funkce. Rada měla mít 16 členů, jejím předsedou pak měl být předseda Nejvyššího soudu. Sedm členů měli volit ze svých řad v přímých volbách všichni soudci. Osm členů pak rovnoměrně parlament (takový člen měl být významnou osobností z oblasti práva a nesměl to být poslanec, senátor, člen vlády nebo soudce).

Návrh 541 obsahoval i další zajímavé ústavní změny. Soudce podle něj měl třeba být při svém rozhodování vázán celým právním řádem České republiky, nejen zákonem a mezinárodní smlouvou. Ta jeho pak měla zaniknout uplynutím kalendářního roku, v němž dovrší 65 let. Článek 82, odst. 1 Ústavy pak měl znít: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a nestranní. Jejich nezávislost a nestrannost nesmí nikdo ohrožovat". Tedy určité zpřísnění oproti stávajícímu znění.

Patnáct let po neúspěchu Motejlova návrhu stojíme opět na křižovatce. I dnes je nutné se rozhodnout, jakým směrem se naše soudnictví bude vyvíjet. Tak ať se rozhodneme dobře.

 

Související