Dne 26. června 2017 se stalo účinným, a tedy závazně použitelným, přepracované znění evropského insolvenčního nařízení, které bylo uveřejněno pod označením Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (přepracované znění), a které k tomuto datu zrušilo a nahradilo dosud použitelné Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení.

Začněme u samotného impulzu, který vedl k nahrazení evropského insolvenčního nařízení, jež bylo v účinnosti od května r. 2002 nařízením novým - přepracovaným. Tento podnět vzešel ze znění článku 46 původního insolvenčního nařízení, které stanovilo, že "nejpozději 1. června 2012 a poté každých pět let předloží Komise Evropskému parlamentu, Radě a Hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o uplatňování tohoto nařízení. V případě potřeby bude zpráva doprovázena návrhem na změnu tohoto nařízení." V souladu s tímto ustanovením byla vypracována téměř 400stránková zpráva označovaná jako Heidelberg-Luxembourg-Vienna Report, která vymezila aplikační a interpretační obstrukce, jež za cca dekádu účinnosti evropského insolvenčního nařízení v členských státech vyvstaly ohledně jeho jednotlivých ustanovení, a zhodnotila jejich závažnost i potřebu přepracování. Z uvedené zprávy pak vyšel dne 12. prosince 2012 samotný návrh na přepracování nařízení.

S odůvodněním nutnosti přepracování evropského insolvenčního nařízení se vyčerpávajícím způsobem vypořádává již preambule přepracovaného nařízení, která oproti původním 33 recitálům nyní obsahuje 89. Rozšířeno bylo i znění nařízení samotného, které bylo z původních 47 článků rozšířeno na aktuálních 92.

Nejvýznamnější změny přepracovaného znění lze shrnout následovně:

- (i) propracovanější definice COMI,

- (ii) zrušení obligatorní likvidace v rámci vedlejších řízení,

- (iii) doplnění pravidel pro insolvence skupin společností,

- (iv) zavedení pravidel kooperace insolvenčních správců,

- (v) plánované spuštění evropského insolvenčního rejstříku.

Propracovanější definice COMI

Mezinárodní příslušnost k zahájení hlavního insolvenčního řízení dle evropského insolvenčního nařízení je stanovena podle hraničního určovatele označovaného jako COMI (centre of main interests), tzn. podle centra hlavních zájmů dlužníka. Vzhledem k tomu, že tento pojem činil v praxi interpretační obtíže, zohlednilo přepracované nařízení známé judikaturní závěry1 a tyto byly promítnuty přímo do jeho textu. COMI je nově definováno jako "místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu." Zejména poslední věta citovaného ustanovení reaguje na rozšířenost tzv. forum shoppingu, který je tímto, jako nežádoucí jev přeshraničních insolvenčních řízení spočívající v nahodilém přemisťování sídla do členského státu s příznivější insolvenční legislativou, vymýcen. Stejná domněnka se uplatní i v případě osoby samostatně výdělečně činné, u níž se za COMI považuje místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. V případě ostatních fyzických osob se za COMI považuje obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak a nedošlo-li k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení.

Aby se předešlo případným přetrvávajícím potížím a sporům ohledně určení centra hlavních zájmů, podává přepracované znění nařízení doplňující až návodné informace v recitálu č. 28, který stanoví, že: "Při určování, zda je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, zjistitelné třetími osobami, by měla být zvláštní pozornost věnována věřitelům a jejich názoru na to, kde dlužník spravuje své zájmy. V případě změny místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, to může vyžadovat včasné informování věřitelů o novém místě, kde dlužník vykonává svou činnost, například upozorněním na změnu adresy v obchodní korespondenci nebo zveřejněním nového místa jiným vhodným způsobem".

V přepracovaném znění je dále kladen důraz i na jistý přezkumný mechanismus, kdy je dle nového čl. 4 přepracovaného nařízení soud, u kterého byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, povinen z vlastního podnětu přezkoumat svou příslušnost a důvody, na nichž svou příslušnost zakládá, v rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení výslovně uvést. Dlužník nebo kterýkoliv z věřitelů může následně rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení z důvodu mezinárodní (ne)příslušnosti insolvenčního soudu napadnout.

Zrušení obligatorní likvidace v rámci vedlejších řízení

Ústředním motivem přepracovaného znění je posun od obligatorní likvidace insolventních podniků směrem k zachovávání jejich provozuschopnosti. Dříve bylo v čl. 3 odst. 3 evropského insolvenčního nařízení stanoveno, že "Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1 (pozn. hlavní úpadkové řízení), stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidační". Podle starého znění tedy platilo, že kromě hlavního úpadkového řízení, ve kterém mohl být úpadek řešen reorganizací, všechna další - vedlejší řízení musela být řešena způsobem likvidačním, tedy konkursem. Nově, pro podporu zachovávání hodnoty provozuschopných závodů jako "going concern", byla poslední věta o nutnosti likvidačních vedlejších řízení z přepracovaného znění zcela vyňata, což po novu umožňuje zahajovat vedlejší řízení sanačního typu. Přepracované nařízení rovněž umožňuje soudu dočasně odložit zahájení vedlejšího insolvenčního řízení, v návaznosti na situaci hlavního úpadkového řízení, pokud shledá, že jsou uplatněna vhodná opatření na ochranu společného zájmu místních věřitelů viz ust. recitálu č. 45.

Doplnění pravidel pro insolvence skupin společností

Do přepracovaného nařízení byla nově včleněna kapitola V. s názvem "insolvenční řízení proti členům skupiny společností". Přepracované znění nařízení definuje pojem "skupina společností" jako "mateřský podnik a všechny jeho dceřiné podniky". Mateřským podnikem je pak "podnik, který má přímou nebo nepřímou kontrolu nad jedním či více dceřinými podniky. Podnik, který sestavuje konsolidovanou účetní závěrku v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU se považuje za mateřský podnik".

Nově je pro insolvenční řízení vedená v rámci skupiny otevřena možnost zvláštního koordinovaného řízení, v rámci něhož operuje tzv. koordinátor, který navrhuje plán koordinace skupiny a doporučuje komplexní opatření vhodná pro integrovaný přístup k řešení úpadku členů skupiny.

Zavedení pravidel kooperace insolvenčních správců z různých členských států

Pro zlepšení spolupráce v rámci přeshraničních insolvenčních řízení zavádí přepracované znění pravidla pro spolupráci a komunikaci mezi insolvenčními správci navzájem v čl. 41, mezi insolvenčními soudy v čl. 42 a mezi správci a soudy navzájem v čl. 43. Obecně pak přepracované nařízení stanoví, že "Při spolupráci by insolvenční správci a soudy měli rovněž zohlednit osvědčené postupy spolupráce v přeshraničních úpadkových věcech, jak jsou stanoveny v zásadách a pokynech pro komunikaci a spolupráci, které přijaly evropské a mezinárodní organizace působící v oblasti úpadkového práva, a zejména příslušné směrnice vypracované Komisí Organizace spojených národů pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL)".

Plánované spuštění evropského insolvenčního rejstříku

Přepracované znění počítá s vytvořením decentralizovaného systému propojení insolvenčních rejstříků členských států, když detailní požadavky jsou upraveny v čl. 24 a 25 přepracovaného nařízení. Účinnost obou těchto článků je ovšem odložena, a to v případě čl. 24 odst. 1 na 26. června 2018 a v případě čl. 25 na 26. června 2019.

 

1) Rozsudek SDEU C-1/04 ve věci SusanneStaubitz-Schreiber; Rozsudek SDEU C-341/04 ve věci Eurofood IFSC Ltd.

Související