Doc. JUDr. Karel Marek, CSc.

"S rozvojem obchodu v moderním hospodářství vzrostl význam dopravy. Znásobení dopravních prostředků a množství dopravovaného zboží a osob vedlo k tomu, že smlouvy upravující oblast dopravy se staly nejrozšířenější a nejobvyklejší." 1)

Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům2) upravuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a sice smlouvu zasílatelskou v § 601 až § 609, smlouvu o přepravě věci v § 610 až § 629, smlouvu o nájmu dopravního prostředku v § 630 až § 637 a smlouvu o provozu dopravního prostředku v § 638 až § 641. Pro smlouvy s cizím prvkem ovšem platí mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázaná (zejména pro smlouvu o přepravě věci).

Smlouva zasílatelská a smlouva o provozu dopravního prostředku patří mezi obchodní závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků (viz § 261 odst. 3 obchodního zákoníku), jde tedy o typové (absolutní) obchody.

Smlouva o přepravě věci a smlouva o nájmu dopravního prostředku jsou naopak tzv. relativními obchody. Upravují tedy závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže je při jejich vzniku zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, a závazkové vztahy určené v § 261 odst. 2 obchodního zákoníku. Obě smlouvy však mohu mít i širší uplatnění - smluvní strany si mohou dohodnout, že se obchodním zákoníkem bude řídit rovněž vztah, který není relativním obchodem (na základě § 262 obchodního zákoníku). Jak pro absolutní, tak pro relativní obchody platí přitom § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.

Použití uvedených smluv je široké, zejména pak smlouvy o přepravě věci a smlouvy zasílatelské, a to v souvislosti se smlouvami, jejichž předmětem je hmotné plnění - nejčastěji zboží podle kupní smlouvy obchodního zákoníku. Zajišťuje, aby se zboží z daného místa dostalo na místo určení. V praxi dochází též k situacím, kdy se pro přepravu v jednom "obchodním případu" uzavírá z nadepsaných druhů více smluv než jedna (např. smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci nebo více smluv o přepravě věci apod.), i když v poslední době smluvní strany stále častěji vyžadují komplexní logistická řešení buď podle smlouvy zasílatelské, nebo podle smlouvy nepojmenované, uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.

Právní úprava výše uvedených smluv obsahuje řadu kogentních ustanovení. Jsou to jednak základní ustanovení těchto smluvních typů (podle § 263 odst. 2 obchodního zákoníku) a dále § 608, § 612, § 613, § 614, § 620, § 622 odst. 4, § 628 a § 629 (viz výčet v § 263 odst. 1). Podle § 263 odst. 2 se strany nemohou od uvedených ustanovení odchýlit, jakož ani od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu (smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci nemají zákonem předepsanou formu, smlouva o nájmu dopravního prostředku a smlouva o provozu dopravního prostředku musejí být podle zákona uzavřeny v písemné formě). U ostatních (dispozitivních) ustanovení se strany mohou svým vlastním ujednáním odchýlit od textu obchodního zákoníku a tím vyloučit jeho platnost pro konkrétní smlouvu. Pokud tak neučiní, musejí se pochopitelně textem zákona řídit.

V první části příspěvku, který se bude týkat smluv k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům, se budeme věnovat smlouvě zasílatelské. Ostatním smlouvám bude věnována praktická příručka v příštím čísle Právního rádce.


1. Základní ustanovení

Rozvoj zasílatelství (spedice), tj. oboru, jehož předmětem je provoz obstaravatelské činnosti v oblasti přepravy věcí (zásilek), souvisí s rozvojem obchodu a dopravy. Zasílatelství (jako obstarávání přepravy) se oddělilo od přímého provádění přepravy. V praxi se však mezi dopravou a spedicí někdy přesně nerozlišuje a dochází k zaměňování těchto činností s možnými negativními důsledky. Smlouvu o přepravě věci a smlouvu zasílatelskou nicméně rozlišuje i obchodní zákoník.

Zasílatelská smlouva je druhem smlouvy o obstarání, jedná se o zvláštní druh smlouvy komisionářské.

Základní ustanovení obchodního zákoníku pro smlouvu zasílatelskou určuje, že smlouvou zasílatelskou se zasílatel zavazuje příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu. Podstatné části smlouvy tedy tvoří přesné určení smluvních stran, tj. zasílatele (speditéra) a příkazce, závazek zasílatele obstarat vlastním jménem a na účet příkazce přepravu věcí, určení věcí, jejichž přeprava bude obstarána, stanovení místa odeslání a místa určení, závazek příkazce zaplatit zasílateli úplatu.

Případy, kdy se smlouva bude uzavírat písemně, například pro dokumentování dohodnutého obsahu včetně výše úplaty, nebudou výjimečné. Nebude-li mít smlouva písemnou formu, je zasílatel oprávněn žádat, aby mu byl dán písemně příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz). Písemnost tohoto příkazu (dojde-li k jeho vyžádání) je s ohledem na § 263 odst. 2 kogentní. V zasílatelském příkazu by mělo být specifikováno zboží a místo odeslání a určení. Zasílatelský příkaz však není ke vzniku smlouvy nutný, i když je obvyklý; zasílatelský příkaz není cenným papírem.3)


2. Povinnosti zasílatele

Zasílatelská smlouva má v obchodním zákoníku poměrně stručnou úpravu, což v praxi činí určité potíže. Zasílatel by se proto neměl s takovou úpravou spokojit a měl by využít například Všeobecné zasílatelské podmínky Svazu spedice a logistiky, případně vypracovat vlastní zasílatelské podmínky odpovídající jeho konkrétním potřebám s ohledem na návaznost uzavření příslušných smluv o přepravě věci a dalších, které s přepravou souvisejí (např. smlouvy o skladování, komisionářské či mandátní při zastoupení v celním řízení apod.).

Poslední ustanovení právní úpravy smlouvy zasílatelské (§ 609) určuje podpůrné použití ustanovení o smlouvě komisionářské (§ 577 až § 590 obchodního zákoníku),4) které ovšem mj. odkazuje na další úpravy, např. k tomu, že pokud má zasílatel věci určené k přepravě u sebe, odpovídá za škodu na věcech podle ustanovení o smlouvě o skladování (viz § 583 obchodního zákoníku).5), 6) Podpůrné použití ustanovení o komisionářské smlouvě také značí, že (na základě ustanovení komisionářské smlouvy) mohou zřejmě platit (pokud není závazek k obstarání přepravy ze smlouvy splněn) obdobně rovněž § 574 a § 575 obchodního zákoníku ze smlouvy mandátní (týkající se výpovědi smlouvy a zániku závazku).

Pokud zásilku přepravuje zasílatel sám, odpovídá za škody na zásilce stejně jako dopravce. Jako dopravce by odpovídal ve všech směrech i v případě, že přepravu sám neprovádí, ale vystupuje vůči příkazci jako tzv. smluvní dopravce, který se smluvně zavazuje k provedení přepravy.

Je třeba rozlišovat, zda se zasílatel zavazuje obstarat přepravu věci, či se zavazuje přepravit věc. V prvním případě uzavírá smlouvu zasílatelskou, ve druhém smlouvu o přepravě věci, přičemž není rozhodující, zda bude či nebude přepravu provádět vlastními či cizími dopravními prostředky.

V souvislosti se správným určením smlouvy a obsahem smlouvy je třeba upozornit, že obdobná situace je u vystavení zasílatelského příkazu. Dojde-li k nepřesnému označení tohoto příkazu (často se setkáváme s označeními jako "dopravní příkaz" nebo "příkaz k přepravě"), je rozhodující obsah tohoto příkazu. "Dopravní příkaz" nebo "příkaz k přepravě" bude "zasílatelským příkazem" pouze za předpokladu, že z něj plyne obstarání přepravy jako předmětu uzavírané smlouvy. Nebude-li to jasné, může naopak odlišné označení příkazu sloužit jako prostředek k tvrzení, že úmyslem příkazce nebylo dát "zasílatelský příkaz", nýbrž že mu šlo o uzavření přepravní smlouvy.7) Postupovat se přitom bude podle § 266 obchodního zákoníku.

ODPOVĚDNOST ZASÍLATELE

Podle ujednání v zasílatelské smlouvě má zasílatel vůči příkazci odpovědnost zejména:

- za včasné obstarání přepravy,

- za udělení správných dispozic k provedení přepravy, například k nakládce zboží, k použití vhodného vozidla, k termínu přepravy, k zajištění vykládky,

- za upozornění příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů

- při požádání o doplnění pokynů,

- při nesprávném rozhodnutí zasílatele při nebezpečí z prodlení (zvolení způsobu, jak naložit se zásilkou),

- za správné nakládání se zásilkou,

- za zanedbání odborné péče při sjednávání podmínek přepravy,

- při odvracení škody na převzaté zásilce,

- při zanedbání povinnosti podat příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo která již vznikla,

- spočívající v péči při prodeji zásilky, jíž hrozí bezprostřední podstatná škoda.

POVINNOST ODBORNÉ PÉČE VERSUS ZASÍLATELSTVÍ JAKO VOLNÁ ŽIVNOST

V rámci smluvního ujednání musí zasílatel plnit pokyny příkazce. Je přitom povinen upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů. Neobdrží-li od příkazce potřebné pokyny, je povinen požádat o jejich doplnění. Při nebezpečí z prodlení je však povinen postupovat i bez nich tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy příkazce, které jsou zasílateli známé. Při uzavírání smlouvy je i proto vhodné, aby příkazce co nejvíce uvedl zájmy, které sleduje.

Zasílatel sice nemůže podrobovat všechny pokyny příkazce detailnímu rozboru, měl by je však přijímat a běžně posuzovat s odpovídající odbornou péčí. Příkazce by pak měl upozornit na chyby, které jsou odborníkovi zřejmé. Nemůže přitom omezovat příkazcova oprávnění a musí tedy vyčkat jeho pokynů. Nejsou-li k dispozici a je-li naplněna i druhá podmínka, tedy hrozí nebezpečí z prodlení, pak je jednání ve prospěch příkazce zasílatelovou povinností.

Vychází se tak z předpokladu, že zasílatelem je osoba, jíž je problematika zasílatelství velmi dobře známá. Zejména vzhledem ke svému předmětu činnosti má být na odpovídající odborné úrovni. Očekává se též, že zasílatel bude působit s patřičnou odbornou péčí, kterou předpokládá § 603 obchodního zákoníku.

Zdá se, že s uvedeným nekoresponduje živnostenský zákon. Ten kdysi zařazoval "vnitrostátní zasílatelství" mezi koncesované živnosti. "Mezinárodní zasílatelství", což je činnost po odborné stránce náročnější, ve svých přílohách vůbec neuváděl, a proto byla tato činnost volnou živností - k jejímu výkonu postačilo ohlášení příslušnému živnostenskému úřadu. Novelou živnostenského zákona účinnou od 1. ledna 1996 došlo k "vyjmutí" vnitrostátního zasílatelství z koncesovaných živností a od 1. ledna 1996 je zasílatelství volnou živností jako celek, ke které není ve smyslu živnostenského zákona třeba zvláštní odborné způsobilosti, ale jen splnění obecných podmínek provozování živnosti podle živnostenského zákona. V praxi to může jistě způsobit v některých případech problémy, protože provozování zasílatelské živnosti se u nás nyní věnují i podnikatelské subjekty s nižšími odbornými znalostmi.

Pro srovnání, např. v Rakousku je zasílatelství živností, jejíž provozování vyžaduje podle živnostenského zákona udělení povolení správního úřadu při splnění následujících podmínek:

- provozovatel po absolvování čtyřletého učebního poměru v zasílatelském obchodě úspěšně složil zkoušku s výučním listem zasílatele, pokud živnost provozuje osobně,

- vedoucí pracovník zasílatele, v případě právnické osoby, splnil stejnou podmínku, jako kdyby provozoval zasílatelství osobně,

- provozovatel nebo vedoucí zasílatelského subjektu absolvoval odbornou střední, případně vysokou školu, se specializací doprava a zasílatelství.

DALŠÍ POVINNOSTI

Pokud stanoví smlouva, že před vydáním zásilky nebo dokladu umožňujícího s ní nakládat vybere zasílatel určitou peněžní částku od příjemce nebo uskuteční jiný inkasní úkon, platí přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu (§ 697 a násl. obchodního zákoníku). V kupní smlouvě mezi příkazcem, tj. prodávajícím, a kupujícím, může být totiž např. sjednáno, že zboží nebo doklady opravňující k nakládání se zbožím budou vydány až po zaplacení kupní ceny. V zasílatelské smlouvě je pak možné dohodnout, že inkasní úkon, zejména v součinnosti s některou bankou, zajistí zasílatel.

Při plnění závazku je zasílatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, které vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé. Uplatňuje se jeho zaměření a specializace na daný předmět činnosti. Odborná péče se neváže jen na vlastní obstaravatelskou činnost, ale i ke zboží. Zasílatel totiž odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji při vynaložení odborné péče nemohl odvrátit.

Případnou povinnost pojistit zboží pak zasílatel nemá ze zákona, ale jen když to stanoví smlouva.

Zasílatel by měl být profesním subjektem pro obstarávání přepravy, nemusí však mít dobré znalosti o přepravovaném zboží a jeho charakteru, i když opak by byl jeho výhodou. Sám nezná všechny údaje o zásilce a obsahu zásilky. Pro obstarání přepravy však tyto informace potřebuje získat, aby mohl postupovat odpovídajícím způsobem. Případná nesprávnost by mohla vést ke vzniku škody. Zákon proto stanoví, že příkazce je povinen poskytnout zasílateli správné a úplné údaje o obsahu zásilky a jeho povaze, jakož i o jiných skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy o přepravě, a odpovídá za škodu, která zasílateli vznikne porušením této povinnosti. Toto se týká zejména nebezpečného zboží a zboží, které je pouze podmíněně připuštěno k dopravě za splnění podmínek pro přepravu nebezpečného zboží.

Podmínky upravují různé mezinárodní úmluvy (ADR pro silniční přepravu, RID pro přepravu železniční, IMDG pro přepravu námořní).

SÁM, NEBO PROSTŘEDNICTVÍM JINÝCH?

Pokud to neodporuje smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel přepravu, kterou má obstarat, uskutečnit sám. Vystupuje pak i ve funkci dopravce. Při přepravě bude tedy jednodušší funkční uspořádání. Tento postup se označuje jako tzv. samovstup.8)

Mohou však nastat i situace, kdy zasílatel přepravu nejen neuskutečňuje (k čemuž ani zasílatelská smlouva není cílena), ale kdy použije k obstarání přepravy dalšího zasílatele (tzv. mezizasílatele). Pak ovšem podle obchodního zákoníku odpovídá zasílatel, jako by přepravu obstaral sám. Využití dalšího zasílatele může přicházet v úvahu zejména při různých navazujících druzích dopravy a při přepravách do míst v zahraničí.

Ke klasické formě využívání služeb mezizasílatele zasílatelem dochází při provozu "sběrné služby". Mezizasílatel se jako smluvní partner zasílatele zavazuje zasílateli obstarat určité činnosti za zasílatele, např. obstarání svozu a rozvozu zboží z terminálu v zahraničí apod.


3. Škoda na zásilce

Obchodní zákoník v právní úpravě věnované zasílatelské smlouvě řeší rovněž otázky možného vzniku škody na zásilce: zasílatel nenese nebezpečí vzniku škody na zásilce, odpovídá pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče.

Zasílatel je povinen podat příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo která na ní vznikla, jakmile se o tom dozví, jinak odpovídá za škodu vzniklou příkazci tím, že tuto povinnost nesplnil. Jde o speciální ustanovení ve vztahu k obecné preventivní a oznamovací povinnosti v rámci úpravy náhrady škody v obchodním zákoníku.

Speciální úprava řeší situace, kdy hrozí bezprostředně podstatná škoda na zásilce a není čas vyžádat si pokyny příkazce nebo s nimi příkazce prodlévá. Tehdy může zasílatel prodat zásilku vhodným způsobem na účet příkazce.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že zasílatel neodpovídá za porušení smluv sjednaných s dopravci, tedy neodpovídá příkazci za škody, které mu vzniknou porušením přepravní smlouvy ze strany dopravce.


4. Úplata

Za obstarání přepravy přísluší zasílateli smluvní úplata, nebo nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarávání obdobné přepravy. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu nutných a užitečných nákladů, které účelně vynaložil za účelem splnění svých závazků, a na úhradu nákladů, které účelně vynaložil při plnění svého závazku. Příkazce je též povinen poskytnout zasílateli přiměřenou zálohu na náklady spojené s plněním závazku zasílatele, a to dříve, než zasílatel začne s jeho plněním.

Zde je třeba si uvědomit, kdy zasílatel splní svoji smlouvu. Zasílatelskou smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci, že mu obstará vlastním jménem na jeho účet přepravu věci z určitého místa do jiného určitého místa. Toto obstarání přepravy zasílatel provede nejen vyhledáním vhodného dopravce a vhodného dopravního prostředku, ale především uzavřením příslušné smlouvy o přepravě věci. V praxi se diskutuje, zda má zasílatel ze zasílatelské smlouvy splněno v okamžiku uzavření příslušné smlouvy s dopravcem a podáním zprávy o tom příkazci (což vyplývá z § 601 odst. 1 obchodního zákoníku), nebo až v okamžiku ukončení přepravy, tedy odevzdáním zásilky příjemci. Do tohoto okamžiku má totiž zasílatel povinnost sledovat průběh přepravy a současně též trvá jeho povinnost ve vztahu k náhradě škody podle § 606 obchodního zákoníku.

Odpověď na tuto otázku můžeme podle našeho názoru najít v § 607 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož je příkazce povinen zaplatit zasílateli úplatu a vzniklé náklady bez zbytečného odkladu poté, kdy zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením příslušných smluv s dopravci, případně mezi zasílateli, a podal o tom zprávu příkazci. Můžeme tedy dovozovat, že ke splnění smlouvy a ke vzniku práva na úplatu dochází u zasílatele uzavřením příslušných smluv s dopravci.

Další "průběh" přepravy je zasílatel povinen sledovat a podávat informace příkazci s ohledem na stanovenou zákonnou preventivní a oznamovací povinnost (mj. v souvislosti s náhradou škody).

Kromě podrobnějšího sjednání jiných otázek je zejména vhodné, aby byla v konkrétní smlouvě podrobnější úprava otázek úplaty. Můžeme jen doporučit podrobnější dohodu

K zajištění svých nároků vůči příkazci má zasílatel zástavní právo k zásilce, dokud je zásilka u zasílatele nebo u někoho, kdo ji má u sebe jeho jménem, anebo dokud má zasílatel listiny, které jej opravňují, aby se zásilkou nakládal (viz kogentní § 608).


5. Všeobecné obchodní podmínky

Zasílatelé se v České republice sdružili do Svazu spedice a logistiky České republiky (byl založen pod původním názvem Svaz spedice a skladování ČR), který je od roku 1992 řádným členem FIATA (Federation Internationale des Associatios des Transitaires et Assimilés - Mezinárodní federace zasílatelských svazů).

Pro členy Svazu spedice a logistiky České republiky (dále jen "svaz") je standardem používání Všeobecných zasílatelských podmínek (ujednávaných podle § 273 obchodního zákoníku), které byly přijaty v prosinci 1992 a používají se od 1. 1. 1993.

Obecně lze říci, že Všeobecné zasílatelské podmínky přejímají některá ustanovení obchodního zákoníku v pozměněném znění. Oproti obchodnímu zákoníku rozšiřují povinnosti zasílatele o některé konkrétní činnosti, například o:

- řádnou péči o věci, které příkazce svěřil zasílateli a které zasílatel pro příkazce získal,

- uschování dokladů, které zasílatel získal při plnění zasílatelské smlouvy, pro potřeby příkazce,

- povinnost zkoumat a vyhledávat vhodnější postup přepravy zboží v rámci obchodních zvyklostí, nebylo-li nic jiného písemně dohodnuto,

- povinnost řídit se přesně pokyny příkazce ohledně celního odbavení atd.

Do určité míry jsou ve Všeobecných zasílatelských podmínkách rozšířena též oprávnění zasílatele, i když jde spíše o podrobnější úpravu oprávnění uvedených v obchodním zákoníku. Nad rámec obchodního zákoníku jsou stanoveny povinnosti pro příkazce, z nichž uvádíme např.:

- povinnost upozornit zasílatele včas obvyklým způsobem na veřejnoprávní, případně celněprávní povinnosti spojené s přepravou zboží,

- povinnost poskytnout zasílateli při "stornu" příkazu k obstarání přepravy smluvenou odměnu (úplatu) po odečtení ušetřených výloh,

- uhradit zasílateli náhradu nákladů a příslušnou odměnu (úplatu) za zpětnou dopravu zboží, a to ve stejné výši jako při přepravě k příjemci, jestliže příjemce odmítne převzetí jemu dovezené zásilky.

Ze všeobecných ustanovení potom zmíníme alespoň úpravu místa plnění a lhůty plnění. Místem plnění je pro všechny zúčastněné místo provozovny zasílatele, na kterou byl adresován návrh smlouvy (objednávka, resp. udělen příkaz).

S výjimkou zvláštního písemného ujednání, učiněného před započetím přepravy, neodpovídá zasílatel za lhůty nakládky a vykládky, stejně jako za určité pořadí při odeslání zboží stejným způsobem dopravy. Označení jako "veletržní zboží" neopravňuje k přednostnímu odbavení, pokud není výslovně toto přednostní odbavení projednáno.

Všeobecné zasílatelské podmínky dále uvádějí specifikaci odpovědnosti z přepravní smlouvy, překážek, skladování, zmiňují se také o formě příkazů zasílateli.

S použitím zmíněných Všeobecných obchodních podmínek zřejmě nevystačíme u speciálních zásilek. Zcela specifické požadavky a nároky na zasílatele i dopravce vznikají zejména u dopravy zboží vyšší hodnoty nebo při požadavcích na zvláštní technické podmínky (např. antistatické prostředí). V zahraničí se dopravy tohoto typu nazývají "High-Tech-Transport". Zde bude nezbytné sjednat smlouvu s ohledem na individuální znaky takové přepravy.

V současné době se stále více podnikatelů obrací na profesionální zasílatelské společnosti, které jsou garanty přepravy v co nejkratším čase při současném převzetí ostatních formalit spojených s přepravou zásilky. Profesionalitou svých zaměstnanců a technologickou vyspělostí (která mj. umožňuje sledovat údaje o celém pohybu zásilky od adresáta k příjemci) zajišťují kvalitní služby, a proto se stávají každodenně zasílateli mnoha zásilek vyžadujících rychlé doručení, šetrné zacházení či promptní celní odbavení.

V dnešním pojetí již totiž profesní zasílatel neplní jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně náročné a kde již dopravce nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis.

Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele pak může být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci. Začíná se hovořit o "přepravě zboží na klíč", kde jde zejména o již výše zmíněná komplexní logistická řešení umožňující výrobcům, případně prodejcům zboží, plně se soustředit na předmět jejich činnosti a veškeré činnosti související s tokem zboží přenechat péči zasílatele.


Poznámky:

1) Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, C. H. Beck Praha, 3. vydání 2003, str. 393.

2) Navazujeme na Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, MU Brno, 5. vydání, 2004.

3) Blíže viz Štenglová, I.; Plíva, S.; Tomsa, M.: Obchodní zákoník. komentář, C. H. Beck Praha, 10. vydání, 2005, str. 1304-1305.

4) Ke smlouvě komisionářské viz mj. publikace uvedená v pozn. 3, str. 1230 a násl.

5) Ke smlouvě o skladování viz mj. Marek, K. v publikaci uvedené v pozn. 2.

6) Srov. Švarc, Z. a kol.: Úplné znění zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s výkladem, Ekonomický a právní poradce podnikatele č. 12-13/1996, str. 198-199.

7) K tomu viz též in: Pohůnek, M: Právní aspekty zasílatelství, Knižnice Svazu spedice a skladování České republiky, Praha, 1997.

8) K tomu viz mj. Kopáč, L.: Obchodní kontrakty, II. díl, Prospektrum Praha 1994, str. 515.


Pokračování příště

Související