Platná právní úprava však obsahuje taková ustanovení, na základě nichž za určitých okolností nemusí dojít k uspokojení zástavního věřitele s nejlepším pořadím.

Zástavní věřitel může přijít o uspokojení z prodeje zástavy a základní funkce zástavního práva, tedy funkce zajišťovací a uhrazovací, jsou ve světle příslušných ustanovení, která budou dále rozebrána, zpochybněny.

REALIZACE ZÁSTAVNÍHO PRÁVA

Zástavní právo slouží podle § 152 odst. 1 občanského zákoníku "k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy". Zástavou může být také věc nemovitá. Zástavním věřitelem je ten, kdo byl při vzniku zástavního práva nositelem zajišťované pohledávky, případně i ten, na koho zajišťovaná pohledávka přešla. U zástavního věřitele se tedy jedná o totožnost mezi subjektem, kterému patří zajišťovaná pohledávka, a subjektem, který má možnost uspokojení pohledávky prostředky zástavního práva.1)

Domoci se uspokojení své pohledávky může zástavní věřitel mimo jiné realizací zástavy. Po-dle § 165 odst. 1 občanského zákoníku má po splatnosti zajištěné pohledávky zástavní věřitel právo na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy - tu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo jejím soudním prodejem. Zástavní věřitel se kromě toho může rozhodnout, že svou pohledávku bude vymáhat přes nalézací řízení žalobou na plnění a navazujícím výkonem rozhodnutí (v němž může být postihnut i jiný dlužníkův majetek než zástava). Pro všechny tři možné způsoby vymáhání shodně platí, že věřitel musí mít exekuční titul.

K uvedenému se sluší dodat, že je nutné přihlížet i k době, kdy vzniklo zástavní právo nebo kdy vzniklo právo na uspokojení ze zástavy; tyto okolnosti jsou významné pro určení právní úpravy, podle níž se realizace zástavního práva řídí. Např. postupovat podle aktuálně platných ustanovení občanského soudního řádu (tj. § 200y až § 200za) žalobou na soudní prodej zástavy lze jen tehdy, jestliže právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998. Následující řádky se budou věnovat zástavním právům, na něž se použije aktuálně platná právní úprava.

SOUDNÍ PRODEJ ZÁSTAVY

Ponechme stranou možnost zpeněžení zástavy veřejnou dražbou podle zákona č. 26/2000 Sb. a zaměřme se na druhou možnost přímého zpeněžení zástavy - soudní prodej zástavy.

Jedná se o dvoufázový proces, při kterém věřitel nejprve získá po podání žaloby na prodej zástavy podle § 200y občanského soudního řádu exekuční titul (usnesení o nařízení prodeje zástavy), aby pak na jeho základě mohl navrhnout výkon rozhodnutí prodejem movitých nebo nemovitých věcí.


Výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí není totéž, co výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí

Vlastní výkon rozhodnutí se řídí § 338a občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí, který odkazuje na použití ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, tj. v případě věcí nemovitých na § 335 a násl. občanského soudního řádu.

Ustanovení § 338a však zároveň např. vylučuje s určitou výjimkou použití § 336f, čímž zřetelně diferencuje smysl obou postupů, tj. postupu v případě prodeje nemovitých věcí podle § 335 a násl. a postupu u prodeje zastavených nemovitých věcí podle § 338a.

Pokud je veden výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 335 a násl.), exekučním titulem musí být rozhodnutí ukládající povinnost k plnění (nikoliv usnesení o nařízení prodeje zástavy) a věřitel, který navrhl výkon rozhodnutí, nemusí (ale i může) mít svou pohledávku zajištěnou nemovitostí postiženou výkonem roz-hodnutí. Pokud výkon rozhodnutí dospěje do fáze dražby nemovitosti, každý další věřitel, který disponuje vykonatelnou pohledávkou, může tuto pohledávku přihlásit do řízení až do zahájení dražebního jednání (§ 336f občanského soudního řádu) a bude tak mít možnost žádat uspokojení pohledávky v rámci rozvrhu rozdělované podstaty.

Oproti tomu, pokud je veden výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí (§ 338a občanského soudního řádu), oprávněným v tomto řízení může být pouze věřitel, který disponuje vykonatelným usnesením o nařízení prodeje zástavy a jehož pohledávka je tedy zajištěna zástavním právem k nemovitostem postiženým výkonem rozhodnutí. V tomto vykonávacím řízení je vyloučeno použití § 336f občanského soudního řádu, což znamená, že věřitelé vykonatelných pohledávek nemají možnost se do tohoto řízení přihlásit a participovat na uspokojení v rámci rozvrhu výtěžku zpeněžení nemovitosti. Přihlásit se do tohoto řízení mohou pouze věřitelé, kteří mají pohledávku zajištěnou prodávanou zástavou (§ 336f odst. 3 občanského soudního řádu). Takoví zástavní věřitelé se mohou přihlásit i v případě, že nemají exekuční titul, jakož i v případě, kdy zajišťovaná pohledávka není ještě splatná.

Z popsaných rozdílů mezi postupy dle § 335 a násl. a § 338a vyplývá, že smyslem výkonu rozhodnutí prodejem zástavy je uspokojení zástavního věřitele, případně dalších zástavních věřitelů, tedy osob, kterým svědčí věcné právo k realizované zástavě, tj. jakási skutečná realizace nemovitosti jako zástavy - naproti tomu, smyslem postupu dle § 335 a násl. je uspokojení i osob, kterým žádné věcné právo k prodávané nemovitosti svědčit nemusí.

EXEKUCE SOUDNÍMI EXEKUTORY

Variantou druhé, vykonávací fáze soudního prodeje zástavy je exekuce prováděná soudními exekutory podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") .

Exekuční řád, obdobně jako občanský soudní řád, rozlišuje exekuci prodejem zástavy (§ 59 odst. 3 exekučního řádu) a exekuci prodejem nemovitostí [§ 59 odst. 1 písm. c) exekučního řádu]; občanský soudní řád se na tyto způsoby exekuce použije přiměřeně.

O podmínkách, za nichž lze uskutečnit ten který způsob exekuce, platí obdobně to, co bylo řečeno u výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Jistý rozdíl mezi oběma předpisy spočívá v povinnosti uvést v návrhu na výkon rozhodnutí způsob výkonu rozhodnutí. Zatímco při návrhu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu je oprávněný povinen uvést, jakým způsobem má být výkon proveden, např. tedy musí označit nemovitost, jejíž prodej navrhuje (§ 335 odst. 1 občanského soudního řádu), návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu označení zamýšleného způsobu exekuce obsahovat nemusí. Až sám exekutor posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen.

ZÁSTAVNÍ DLUŽNÍK NEMUSÍ BÝT OBLIGAČNÍM DLUŽNÍKEM

Volba zástavního věřitele ohledně způsobu realizace zástavy závisí i na skutečnosti, zda se osoba obligačního dlužníka shoduje s osobou zástavního dlužníka. Pokud jsou tyto subjekty totožné, zástavní věřitel může volit mezi žalobou na prodej zástavy a následným výkonem podle § 338a občanského soudního řádu a mezi žalobou na plnění (případně dalšími způsoby, jejichž výsledkem jsou jiné exekuční tituly) s následným výkonem rozhodnutí podle § 335 a násl. občanského soudního řádu. Taktéž se mu nabízí možnost navrhnout na základě zmíněných titulů (rozsudek na plnění, usnesení o nařízení prodeje zástavy) nařízení exekuce, a to podle § 37 a násl. exekučního řádu.

Jestliže je zástavním dlužníkem osoba odlišná od obligačního dlužníka, zástavnímu věřiteli nezbývá než postupovat pouze přes řízení o prodeji zástavy (tedy jakousi zástavní žalobou). Po získání vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy (tj. exekučního titulu proti zástavnímu dlužníkovi) se pak opět může rozhodnout, zda zvolí postup podle § 338a občanského soudního řádu nebo zda podá návrh na nařízení exekuce podle exekuční řádu.

REALIZACE ZÁSTAVY NA NÁVRH OSOBY, KTERÁ NENÍ ZÁSTAVNÍM VĚŘITELEM

Pokud je na zastavenou nemovitost vedena exekuce nebo výkon rozhodnutí na návrh třetí osoby odlišné od zástavního věřitele, a taková exekuce dospěje do stadia dražby, má zástavní věřitel právo přihlásit svou pohledávku do tohoto řízení a vyčíslit ji pro účely uspokojení v rozvrhu, a to bez ohledu, zda se jedná o výkon rozhodnutí podle § 335 a násl. občanského soudního řádu, § 338a občanského soudního řádu nebo o exekuční řízení podle exekučního řádu.

Vzhledem k tomu, že soud má povinnost doručovat dražební vyhlášku též osobám, jimž svědčí k nemovitosti věcné právo [§ 336c odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], nemusí se zástavní věřitel obávat, že by se o realizaci zástavy nedozvěděl.

Ustanovení, která umožňují zástavnímu věřiteli uspokojení ze zástavy i v řízení, které není vedeno na jeho návrh,2) jsou logickým odrazem skutečnosti, že právní mocí rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti (§ 337h odst. 1 občanského soudního řádu). Pokud má bez ohledu na vůli věřitele zaniknout jeho zajištění, musí mít možnost dosáhnout ze zanikající zástavy uspokojení. Proto zákon v této situaci nevyžaduje po zástavním věřiteli ani exekuční titul, ani nepodmiňuje přihlášku do řízení splatností pohledávky (zákon naopak vytváří fikci jakéhosi procesního "zesplatnění" pohledávek).

Zástavní právo nezaniká v jediném případě - pokud zástavní věřitel nesdělí, že žádá zaplacení své pohledávky, je vydražitel oprávněn dluh povinného vůči zástavnímu věřiteli převzít a zástavní právo působí i proti vydražiteli (§ 337h odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 336g občanského soudního řádu). Pokud dojde k této situaci, soud v rozvrhovém usnesení přizná vydražiteli úhradu pohledávek, které vydražitel převzal.

ROZVRHOVÉ JEDNÁNÍ

Postup při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti (včetně postupu při rozvrhu výtěžku) je stejný pro výkon podle § 335 a násl. občanského soudního řádu, podle § 338a občanského soudního řádu i pro řízení podle exekučního řádu.

Při dražebním jednání je udělen příklep tomu, kdo učinil nejvyšší podání. Po právní moci usnesení o příklepu a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem nařídí soud jednání o rozvrhu rozdělované podstaty; rozdělovanou podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, případně též náhrady podle § 336n odst. 4 občanského soudního řádu.

Při rozvrhovém jednání se projednají pohledávky, které mohou být uspokojeny z rozdělované podstaty. Podle § 337c odst. 1 občanského soudního řádu se věřitelé uspokojují postupně podle skupin, do nichž je pohledávka zařazena. Pohledávky z nižších skupin mohou být uspokojeny až poté, co došlo k úplnému uspokojení pohledávek z vyšší skupiny. Jako první v pořadí se uspokojují pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, ve druhé skupině se uspokojují pohledávky z hypotečních úvěrů nebo části těchto pohledávek sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů, do třetí skupiny je zařazena pohledávka oprávněného, pohledávka toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, pohledávky zajištěné zástavním právem a dále náhrady za věcná břemena nebo nájemní práva s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou. Následují ostatní pohledávky, které jsou řazeny do čtvrté, páté a šesté skupiny. Pohledávky v jednotlivých skupinách se uspokojují podle svého pořadí; skutečnosti rozhodné pro stanovení pořadí vymezuje odst. 5 § 337c.

Jak vyplývá z výše uvedeného, zástavní věřitel patří se svou pohledávkou do třetí skupiny, ledaže by zástavním věřitelem byla banka, která vydala hypoteční zástavní listy ke krytí hypotečního úvěru. V tomto případě by se ve druhé skupině uspokojila jmenovitá hodnota hypotečního zástavního listu a ve třetí skupině pohledávka poměrného výnosu hypotečního zástavního listu.3)

POHLEDÁVKA EXEKUTORA NA NÁHRADU NÁKLADŮ EXEKUCE

V soudní praxi se stala spornou otázka, v jaké skupině se uspokojuje pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce.

Ustanovení § 337c odst. 1 občanského soudního řádu o pořadí pohledávek v rozvrhu se použije, jak již bylo zmíněno, i při rozvrhu v exekučním řízení vedeném podle exekučního řádu (exekuční řád žádné zvláštní ustanovení o pohledávce exekutora neobsahuje); toto ustanovení však očividně v době svého vzniku nepočítalo s možností exekuce dle exekučního řádu a hovoří jen o "nákladech státu".

Tato legislativní mezera je překlenována soudním výkladem, přičemž se lze v praxi setkat s rozličným přístupem soudů, a to i přes existující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k výkladu exekučního řádu - viz sp. zn. Cpjn 200/2005.


Pohledávka exekutora v první skupině?

Některé soudy zařazují pohledávku exekutora do první skupiny s odůvodněním, že se jedná o náklady státu. Jak ale uvedl Nejvyšší soud ČR ve zmíněném stanovisku, "okolnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení vzniklé státu samozřejmě nečiní. Náklady exekuce vznikly exekutorovi jako fyzické osobě a nikoliv státu."

Jiné soudy považují pohledávku exekutora z nákladů exekuce taktéž za pohledávku první skupiny, a to na základě analogie s náklady řízení vzniklými státu. Podle těchto názorů by bez konání exekutora k dražbě nemovitosti nemohlo vůbec dojít. Je tedy logické, že v první řadě by měly být uspokojeny náklady exekutora, neboť jejich vynaložení bylo nutným předpokladem konání dražby (znalecký posudek a další výdaje v souvislosti s dražbou) a získání rozvrhované podstaty. Nejvyšší soud ČR se ve svém výše uvedeném stanovisku vypořádal i s tímto názorem: "Ve třetí skupině se uspokojuje z rozdělované podstaty mimo jiné pohledávka oprávněného. Pohledávkou oprávněného je zde nepochybně míněna i pohledávka na náhradu jeho nákladů, neboť i k jejímu vymožení byla exekuce nařízena. Exekuce však byla nařízena i k vymožení nákladů exekuce. Je-li uvedeným způsobem pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce připodobněna k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), je logické, že ji lze k ní přiřadit i v otázce určení skupiny, v níž bude uspokojena."

Rozhodovací praxe soudů se však ani po vydání citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR většinou neodchyluje od svého dříve zastávaného postoje, při němž je zařazována pohledávka exekutora do první skupiny, a to na základě argumentu, který výstižně shrnuje J. Mádr:5) "Jestliže exekutor v exekuci prodejem nemovitosti plní tytéž úkoly, které v řízení o výkon rozhodnutí připadají soudu, je třeba uspokojit náklady exekuce ve stejné skupině, ve které se při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí uspokojují náklady řízení státu. Za situace, kdy je prodejem nemovitosti dosažen určitý výtěžek, zabezpečuje užití § 337c odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, aby vždy v prvé řadě byly uspokojeny náklady subjektu, který výkon rozhodnutí provádí."


Pohledávka exekutora ve třetí skupině?

V menší míře zařazují soudy pohledávku exekutora do třetí skupiny. Pohledávka exekutora si v této skupině konkuruje s pohledávkami dalších věřitelů, a proto je pro stanovení pořadí v této skupině třeba užít § 337c odst. 5. Toto ustanovení se o skutečnosti rozhodné pro posouzení pořadí pohledávky exekutora nezmiňuje. Je však logické, že vzhledem k rozhodným skutečnostem relevantním pro pořadí dalších věřitelů (např. u zástavního věřitele den vzniku zástavního práva, u oprávněného den, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí atd.) bude mít pohledávka exekutora (vzhledem k době svého vzniku) horší pořadí než např. obě pohledávky výše uvedené a nelze vyloučit, že při přijetí výkladu o zařazování pohledávky exekutora do třetí skupiny by v mnoha případech prováděl exekutor exekuci bez reálné možnosti uspokojení svých nákladů a v podstatě bezplatně.

Mezi ojedinělá patří rozhodnutí soudů, která zařazují pohledávku exekutora do třetí skupiny jako pohledávku se stejným pořadím, jaké má pohledávka oprávněného, tj. u pohledávky exekutora posuzují jako rozhodné datum den podání návrhu na exekuci. Oprávněný i exekutor jsou pak na základě stejného pořadí uspokojováni poměrně (§ 337c odst. 2 občanského soudního řádu). Tato rozhodnutí se zakládají na výkladu, že pohledávka exekutora vzniká již v okamžiku podání návrhu na exekuci oprávněným. Ovšem při existenci zástavního věřitele, který bude mít lepší pořadí než oprávněný, nemusí být exekutor ani při přijetí tohoto výkladu uspokojen.


Názor Ústavního soudu

K postavení exekutora a jeho právu na odměnu se vyslovilo již i plénum Ústavního soudu ČR, když k rozdílným právním názorům senátů Ústavního soudu přijalo stanovisko Pl. Ús-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 týkající se povinnosti hradit náklady exekuce při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce." Ústavní soud dále vyjádřil názor, že "závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii, jež jsou dle názoru pléna plně použitelná na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků."

Při úvahách nad uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu ČR však nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že exekutor je podnikatel svého druhu a na rozdíl od jiných obchodníků nemá úplnou svobodu při volbě svých obchodních partnerů a vztahů, do nichž vstoupí. Exekutor je vedením exekuce pověřen soudem a nikoliv smlouvou s oprávněným, jak by tomu bylo, kdyby se jednalo o klasické obchodní vztahy - exekutor si svou "smluvní stranu" (oprávněného) nevybírá a prakticky nemůže odmítnout provést exekuci.

Na druhou stranu by měl být exekutor na výsledku exekuce zainteresován tak, aby jeho snahou bylo dosáhnout co nejlepších podmínek a maximálního uspokojení pohledávek věřitelů. I když se odměna exekutora řídí vymoženou částkou, a proto i on sám má zájem na co nejlepším zpeněžení podstaty, přece jen má takto v případě jakéhokoliv zpeněžení svou určitou odměnu jistou a nemusí být tolik motivován k úsilí o vydražení nemovitosti za co nejvyšší cenu.


Náklady exekutora v první i ve třetí skupině?

Z hlediska pozice účastníků rozvrhového jednání nelze nezmínit rozdíl, který je mezi výkonem rozhodnutí prováděným soudem a exekucí prováděnou exekutorem. Zatímco při soudním výkonu tvoří náklady státu především znalecký posudek, u exekutora k těmto hotovým výdajům přistupuje ještě odměna, která sama o sobě může tvořit až 15 procent z vymožené částky (§ 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Odměna exekutora tedy nezanedbatelně snižuje výtěžek, kterého se dostane věřiteli.

Uvažovat lze proto i o řešení, že hotové výdaje exekutora by měly být uspokojovány přednostně v první skupině (analogicky jako náklady státu), ale že k uspokojení odměny exekutora by mělo dojít až ve třetí skupině. V platné právní úpravě však pro takové štěpení náhrady nákladů exekuce nenalezneme oporu.

De lege ferenda považuji za potřebné výslovně v zákoně (ať už v občanském soudním řádu či exekučním řádu) upravit zařazení nákladů exekutora při rozvrhovém jednání do první skupiny pohledávek; zásadní rozpor mezi víceméně ustáleným rozhodováním soudů nižších stupňů a sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR vytváří v praxi nejistotu pro všechny strany (zejména však pro exekutory) a zavdává příčinu k průtahům v řízení, způsobeným odvoláními, ke kterým by za situace výslovné zákonné úpravy nedocházelo.

USPOKOJENÍ OPRÁVNĚNÉHO PŘED ZÁSTAVNÍM VĚŘITELEM?

Za závažný problém z hlediska zástavního věřitele považuji rozpor mezi ustanoveními procesního a hmotného práva, konkrétně mezi § 337c odst. 5 občanského soudního řádu v návaznosti na exekuční řád a § 152 odst. 1 občanského zákoníku. Výsledkem tohoto rozporu je, že za určitých okolností nebude z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojen zástavní věřitel, jehož zástavní právo vzniklo na nemovitosti nezatížené jiným obdobným právem, nýbrž oprávněný z exekuce (výkonu rozhodnutí), která byla nařízena až po vzniku zmíněného zástavního práva.

V případě, že je na nemovitost zastavenou ve prospěch zástavního věřitele vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na návrh osoby odlišné od zástavního věřitele, bude při rozvrhovém jednání pohledávka oprávněného, stejně jako pohledávka zástavního věřitele, uspokojena ve třetí skupině. O pořadí mezi těmito dvěma věřiteli rozhodne podle § 337c odst. 5 občanského soudního řádu skutečnost, zda dříve vzniklo zástavní právo nebo zda k soudu došel dříve návrh oprávněného na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí).

Zástavní právo k nemovitostem vzniká vkladem do katastru nemovitostí (nebudu brát v úvahu nemovitosti, které nejsou předmětem evidence v katastru a dále nemovitosti, u nichž zástavní právo nevzniká vkladem - tj. soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví atd.), a to zpětně s účinky ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva. K nabytí zástavního práva k nemovitosti je nezbytný jak nabývací titul (titulus), tak zákonem stanovený způsob nabytí (modus) - "Rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu věcného práva do katastru se završuje dvoufázový proces, dochází ke vkladu, kdy z obligačního vztahu s účinky inter partes se zakládá vztah s věcněprávními účinky erga omnes, s reflexí takového zápisu do veřejného katastru."6)

Skutečnost, že zástavní právo vzniká zpětně ke dni doručení návrhu na vklad, má pro účastníky právních vztahů určitý stabilizující účinek, neboť "nikdo se nemusí obávat, že by ho mohla poškodit změna okolností, která nastala až po podání návrhu na vklad, a kterou tedy při uzavření obchodu nemohl předpokládat".7)

Věřitel, v jehož prospěch je smlouvou s dlužníkem dohodnuto zřízení zástavního práva, by tak měl mít jistotu, že pokud ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu není na listu vlastnictví k příslušné nemovitosti vyznačeno žádné omezení vlastnického práva (jiné zástavní právo, exekuční příkaz apod.) ani vyznačena poznámka, že právní vztahy mohou doznat změny, vznikne jeho zástavní právo jako první v pořadí (§ 165 odst. 2 občanského zákoníku) a jako takové bude moci v plné míře plnit základní funkce zástavního práva, tj. funkci zajišťovací a uhrazovací. Takový věřitel však může být velmi překvapen.

PŘI VÝKONU ROZHODNUTÍ JE RIZIKEM ČASOVÁ PRODLEVA

Pokud třetí osoba podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti podle občanského soudního řádu, věřitel, který má po dohodě s dlužníkem (tj. s povinným z příslušného výkonu rozhodnutí vedeného na návrh třetí osoby) v úmyslu zřídit na postižené nemovitosti zástavní právo, je od dále popsaných rizik částečně oproštěn. Ustanovení § 335 odst. 1 občanského soudního řádu totiž praví, že o podaném návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí soud vyrozumí příslušný katastrální úřad. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen "zákon o zápisech"), zapíše katastrální úřad na základě doručeného oznámení soudu (o tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti) poznámku na příslušný list vlastnictví. Uvedená poznámka bude mementem pro potenciální zástavní věřitele a bude jen na jejich uvážení, zda uzavřou s dlužníkem zástavní smlouvu s následným podáním návrhu na vklad a podstoupí tak nebezpečí, že při případném dražebním prodeji nemovitosti nemusejí být uspokojeni jako první v pořadí.

Jediným rizikem, které existuje objektivně, bez ohledu na vůli věřitele, je časová prodleva mezi podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a vyznačením této skutečnosti v katastru nemovitostí. Ustanovení § 10 a § 11 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), stanoví povinnost určitých osob a subjektů ohlašovat katastru relevantní údaje ve stanovených lhůtách - podle mého názoru se však státních orgánů uvedené lhůty netýkají. I kdyby ale byl soud vázán jakoukoliv zákonnou lhůtou pro zaslání oznámení o podaném návrhu katastrálnímu úřadu, přesto by v období mezi podáním návrhu na výkon rozhodnutí u soudu a vyznačením poznámky v katastru nemovitostí mohlo dojít k podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí nic netušícím věřitelem. Jeho zástavní právo by při splnění zákonných náležitostí platně vzniklo (zákaz zatížit nemovitost postiženou výkonem rozhodnutí se na povinného vztahuje až od chvíle, kdy je mu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí), nicméně nemovitost by mohla být v onom zahájeném výkonu rozhodnutí vydražena a pořadí zástavního věřitele by při rozvrhu bylo horší než pořadí oprávněného.

PŘI EXEKUCI JE SITUACE JEŠTĚ SLOŽITĚJŠÍ

Výrazný legislativní nedostatek se projevuje v případě exekuce vedené podle exekučního řádu. Na majetek zástavního dlužníka totiž může být přede dnem podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podán návrh na exekuci třetí osobou a zástavní věřitel nemá možnost se o tomto návrhu dozvědět. Taktéž zástavní dlužník se o podaném návrhu na exekuci dozvídá až z usnesení o nařízení exekuce, které mu nesmí být doručeno dříve než oprávněnému a exekutorovi.

Oproti postupu při výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu, kde oprávněný navrhuje prodej konkrétní nemovitosti, soud o tomto návrhu vyrozumívá příslušný katastrální úřad a věřitelé mají možnost nahlédnutím do katastru se o tomto návrhu dozvědět, při návrhu na exekuci dle exekučního řádu nemůže soud příslušný katastrální úřad vyrozumět, jelikož se v návrhu prodej žádné konkrétní nemovitosti nenavrhuje. Katastrálnímu úřadu se doručuje až usnesení o nařízení exekuce.8) V době mezi podáním návrhu na exekuci a vyznačením informace o nařízené exekuci v katastru nemovitostí nemá potenciální zástavní věřitel žádnou jistotu ohledně stavu nemovitosti a (ne)existenci exekučního řízení, které může v budoucnu znemožnit jeho uspokojení ze zástavy.

Problematické dodržování lhůt v exekučním řízení

Pokud exekutorovi došel návrh na nařízení exekuce, má povinnost jej do 15 dnů předložit soudu (§ 44 odst. 1 exekučního řádu). Soud do 15 dnů nařídí usnesením exekuci a jejím provedením pověří exekutora, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena (§ 44 odst. 2 exekučního řádu). Usnesení o nařízení exekuce se doručí také katastrálnímu úřadu (§ 44 odst. 3 exekučního řádu). Podle § 9 odst. 1 zákona o zápisech zapíše katastrální úřad na základě doručeného usnesení soudu poznámku na příslušný list vlastnictví.

Po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí; právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný (§ 44 odst. 7 exekučního řádu). Pokud by tedy byl návrh na vklad zástavního práva doručen na katastr až poté, co bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno povinnému, katastr by měl návrh na vklad zamítnout. Pokud by ke vkladu zástavního práva přesto došlo, zástavní právo by platně nevzniklo, protože absolutně neplatný právní úkon nemůže způsobit právní následky ani v případě, že na jeho základě došlo ke vkladu do katastru nemovitostí.

Každopádně se věřitelé mohou spolehnout na poznámku o nařízení exekuce vyznačenou v katastru podle § 9 odst. 1 zákona o zápisech.

V praxi nebývá neobvyklým, že mezi podáním návrhu na exekuci (tedy skutečností významnou pro pořadí v rozvrhu) a samotným nařízením exekuce uplyne i několik měsíců. V tomto mezidobí může vzniknout na nezatížené nemovitosti zástavní právo, jehož uhrazovací funkce však bude vzhledem k horšímu pořadí při případném exekučním prodeji nemovitosti výrazně oslabena.9)

Vzhledem ke třicetidenní lhůtě, během které by od okamžiku podání návrhu měla být exekuce nařízena, s přičtením doby doručování a doby, než katastrální úřad zapíše na list vlastnictví poznámku, nelze než konstatovat, že pozice věřitelů, kteří v tomto mezidobí činí v součinnosti s dlužníkem úkony za účelem zřízení zástavního práva, není z nejjistějších. Samozřejmě lze podotknout, že věřitel si může v zástavní smlouvě pod sankcí smluvní pokuty nebo s vidinou náhrady škody se zástavním dlužníkem sjednat, že se zástavní dlužník zavazuje dát do zástavy nemovitost nezatíženou právy jiných osob, že neběží žádné exekuční řízení apod. (o podaném návrhu nemusí být ovšem informován ani sám zástavní dlužník, který sice musí vědět, že třetí osoba má proti němu nějaký exekuční titul, ale samotné podání návrhu na exekuci může těžko předvídat). Porušení takových ujednání však vyvolává možnost uplatnění pouze obligačněprávních sankcí bez jakýchkoliv věcněprávních účinků, tedy z pozice zástavního věřitele se na věci moc nezmění - při případné dražbě a rozvrhu bude v pořadí až za oprávněným z exekuce, ze zástavy nemusí být uspokojen vůbec a náhradu škody10) či smluvní pokutu si bude muset vymáhat stejně jako svůj původně zajištěný závazek jinou cestou než přes realizaci zástavy.


Podání návrhu na exekuci by nemělo zasahovat do věcněprávních vztahů

Právní úprava, která v určitých, výše popsaných, situacích zpochybňuje podstatu a smysl zástavního práva, nemůže být podle mého názoru uspokojivá.

Zástavní právo má dle platné právní úpravy sloužit k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn, s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.11) Vznikne-li na zástavě několik zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky v pořadí podle doby vzniku zástavních práv.12) Jak ale ukazuje § 337c občanského soudního řádu, věřitel, který má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti, a toto zástavní právo vzniklo v době, kdy nemovitost nebyla zatížena žádným jiným právem ani nebyla nařízena exekuce na majetek zástavního dlužníka, nemusí být ze zástavy vůbec uspokojen.

Domnívám se, že předmětný § 337c občanského soudního řádu dostatečně neodráží některé hmotněprávní aspekty. Zástavní právo je věcné právo a jako takové působí vůči všem (erga omnes). Oproti tomu závazkový vztah třetí osoby s dlužníkem, který vyústil v získání exekučního titulu vůči tomuto dlužníkovi, je stále vztahem jen mezi těmito účastníky závazkového vztahu (inter partes). Tak je tomu i po podání návrhu na exekuci; teprve nařízením exekuce či výkonu rozhodnutí (respektive doručením usnesení) a vydáním exekučního příkazu se zakládají jistá omezení, která přesahují rámec zúčastněných stran: zejména se omezuje nakládání s předmětnou nemovitostí (s důsledky neplatnosti vůči všem osobám). Pouhé podání návrhu na exekuci, které se k nemovitosti žádným způsobem "neváže", by nemělo mít zákonem propůjčenou schopnost zasahovat do věcněprávních vztahů (které vznikly na nezatížené nemovitosti) a později, při rozvrhu, zcela popírat jejich smysl (uhrazovací funkce zástavního práva).

Až od okamžiku nařízení exekuce, na kterou navazuje sdělení katastrálnímu úřadu o tomto úkonu, vznikají jisté vztahy k předmětné nemovitosti. U exekuce podle exekučního řádu rozhodne exekutor teprve exekučním příkazem podle § 47 exekučního řádu o majetku, který má být exekucí postižen (např. vydá exekuční příkaz k prodeji nemovitosti). Teprve tímto úkonem je nemovitost v exekučním řízení nějakým způsobem "zasažena", do té doby se exekutor mohl rozhodnout pro postižení jiné části majetku a nemovitost exekucí nepostihnout. Také podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, se při střetu exekucí, které postihují stejnou nemovitost povinného, provede ta, která byla nařízena dříve; přitom rozhoduje den, kdy byl katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz k prodeji nemovitosti (u soudního výkonu den doručení usnesení o výkonu rozhodnutí).


Stanovení rozhodného dne neodráží hmotněprávní stav

Každá změna v právních vztazích týkajících se nemovitosti, která má mít účinky vůči všem, by měla být zaznamenána ve veřejné evidenci, tj. v katastru nemovitostí. Tak je tomu i v případě poznámky o nařízené exekuci nebo o exekučním příkazu k prodeji nemovitosti - každý tak může z tohoto zápisu poznat, že vlastník nemovitosti je omezen ve svých dispozicích s nemovitostí a že takový dispoziční úkon by byl neplatný.

S jistou simplifikací by se dalo říci, že taková poznámka ve svých důsledcích způsobuje věcněprávní účinky (byť zákon neváže zákaz nakládání ke dni zápisu do katastru, ale ke dni doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému; lze však předpokládat, že k vyznačení poznámky dojde dříve, než je doručeno povinnému), neboť omezuje vlastníkova dispoziční práva.

Pokud použijeme určitý zjednodušený příměr, pak v exekuci prodejem nemovitosti je podání návrhu na exekuci jakýmsi "titulem" s obligačními účinky a nařízení exekuce s následným poznamenáním této skutečnosti do katastru jakýmsi "modem" s věcněprávními účinky, neboť se vlastně zveřejňuje zákaz nakládání s předmětnou nemovitostí (byť poznámka konstitutivní účinky nemá). Přijmeme-li tuto konstrukci, pak nezbývá než uznat, že oprávněný v exekuci je s nemovitostí "spojen" až nařízením exekuce, respektive exekučním příkazem, a proto až tento okamžik by měl být v zájmu právní jistoty ostatních věřitelů onou rozhodnou skutečností pro stanovení pořadí oprávněného při rozvrhovém jednání.

Pro pořadí provedení konkurujících si exekucí je podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, rozhodný den, kdy byl katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz k prodeji nemovitosti,13) nikoliv den podání návrhu na exekuci.14) Nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být i v případě oprávněného a zástavního věřitele. Kromě toho je poněkud absurdní, že se i u exekuce dle exekučního řádu bere při rozvrhu jako rozhodné datum den podání návrhu na exekuci oprávněným, když při podání návrhu vůbec není jisté, jaký majetek bude postižen, zda bude postižena i nemovitost povinného (zde s výjimkou, kdy exekučním titulem je usnesení o nařízení prodeje zástavy - v takovém případě pak jde ale o exekuci na návrh zástavního věřitele a nikoliv třetí osoby), a ke všemu samotná nemovitost ve chvíli podání návrhu ani nemusí být ještě ve vlastnictví povinného (o tom viz dále).

Nezapomínejme, že katastr nemovitostí je souborem informací o právních vztazích k nemovitostem, které slouží k ochraně práv k nemovitostem. Judikatura charakterizuje smysl katastrální evidence tímto způsobem: "Vlastním smyslem vedení katastru nemovitostí je, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti potřebnou informaci o vlastnických a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Proto nelze po žádném zájemci požadovat, aby vedl ohledně těchto práv další šetření."15)

Přestože ten, kdo vychází ze zápisů v katastru nemovitostí, je pouze v dobré víře, že zapsaný stav odpovídá stavu skutečnému, domnívám se, že s citovaným smyslem vedení katastru nemovitostí je v rozporu úprava v občanském soudním řádu o pořadí rozhodném pro uspokojení v rozvrhu. Jak jsem již zmínil, relevantní význam by pro právní vztahy týkající se nemovitosti měly mít informace, které se do katastru zapisují. Pokud má v exekuci podle exekučního řádu při rozvrhu rozhodný význam z hlediska pohledávky oprávněného den podání návrhu na exekuci, přičemž podání návrhu na exekuci dle exekučního řádu se v katastru neeviduje, pak lze mít o správnosti stávající úpravy pochybnosti.

Chápu, že stanovení dne podání návrhu na exekuci jako rozhodné skutečnosti je zamýšleno z hlediska ochrany oprávněného, aby provedení exekuce nebylo ohroženo a aby byl rozhodný stav, jaký tu byl v době zahájení řízení. Na druhou stranu ve chvíli podání návrhu není vůbec jasné, bude-li nemovitost exekucí postižena, a oprávněný, který si svou pohledávku nezajistil, je zvýhodňován oproti věřiteli, který si svou pohledávku zajistil zástavním právem.

U výkonu rozhodnutí tato starost odpadá, neboť již od okamžiku, kdy katastrální úřad provede záznam o podaném návrhu na výkon rozhodnutí, "je smluvní volnost vlastníka nemovitosti ve své podstatě omezena ... Tyto normativní limity objektivně vytěsňují případné jednání povinného ve zlém úmyslu."16)


Konkrétní příklad ukazující dopady problematické právní úpravy

Slabina zákonné úpravy se dá dobře demonstrovat na tomto příkladu: Osoba A, jako zástavní věřitel, a osoba B, jako zástavní dlužník, zřídí zástavní právo na nemovitost ve vlastnictví osoby B. Nemovitost nebyla v okamžiku vzniku zástavního práva ve prospěch osoby A zatížena žádnými právy třetích osob, proti osobě B ani neměla třetí osoba pohledávku.

Osoba B po určité době převede nemovitost na osobu C (v tomto převodu nemůže osoba A osobě B nijak zabránit). Na osobu C byl přitom podán třetí osobou návrh na nařízení exekuce (osoba C o něm nemusí vědět a s klidným svědomím nemovitost nabude), a to ke dřívějšímu datu, než je datum vzniku zástavního práva. Pochopitelně teprve poté, co osoba C nabyla zastavenou nemovitost, se o existenci této nemovitosti dozvěděl exekutor a vydal exekuční příkaz k jejímu prodeji. V rámci rozvrhu pak bude uspokojen oprávněný z této exekuce před zástavním věřitelem, protože návrh na nařízení exekuce byl podán dříve, než vzniklo zástavní právo, a to i když v okamžiku návrhu na nařízení exekuce nebyla nemovitost vůbec ve vlastnictví osoby C.

Tomuto absurdnímu důsledku by se sice zástavní věřitel mohl pokusit čelit odporováním převodu nemovitosti podle § 42a občanského zákoníku - vzhledem k požadavkům, které zákon klade na úspěšné odporování, však nemusí být vůbec úspěšný.

Při výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu k popsané situaci nemůže dojít, protože oprávněný musí už v návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti označit nemovitost ve vlastnictví povinného, jejíž prodej navrhuje. Exekuční řízení vedené podle exekučního řádu však, vzhledem k tomu, že nemovitost je postižena až vydaným exekučním příkazem, skýtá pro podobné případy dobrou příležitost a staví zástavní věřitele do pozice, která je v rozporu se smyslem zástavního práva.


De lege ferenda

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že by bylo vhodné novelizovat § 337c odst. 5 písm. a) občanského soudního řádu a vázat pořadí pohledávky oprávněného až na den, kdy je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o podaném návrhu na výkon rozhodnutí, případně kdy je katastrálnímu úřadu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (u výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu) nebo kdy je v katastru vyznačena poznámka o exekučním příkazu k prodeji nemovitosti (u exekuce podle exekučního řádu).17)

Stávající právní úprava totiž staví zástavní věřitele do rizikové pozice, kterou přes veškerou snahu nemůže eliminovat (ledaže by k zamýšlenému dni podání návrhu na vklad zástavního práva zjišťoval na příslušných soudech, zda na zástavního dlužníka nebyl podán návrh na exekuci, přičemž na takovou informaci ani nemá právo).

Nelze spoléhat na to (a ani se tak v praxi neděje), že soudy budou vykládat § 337c odst. 5 písm. a) občanského soudního řádu restriktivně s přihlédnutím k hmotnému právu (úprava zástavního práva) a dovozovat, že u exekuce podle exekučního řádu je rozhodným dnem pro stanovení pořadí pohledávky oprávněného den nařízení exekuce nebo den vydání exekučního příkazu.


Řešení za stávající právní úpravy - podání návrhu na prohlášení konkursu

Ve výše rozebrané situaci, kdy je v rámci exekuce uspokojen ze zástavy oprávněný na úkor zástavního věřitele, zbývá zástavnímu věřiteli patrně jediný právní postup, kterým může tento výsledek zvrátit a domoci se uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy - podat návrh na prohlášení konkursu na majetek zástavního dlužníka.

V konkursním řízení má zástavní věřitel postavení odděleného věřitele s právem na uspokojení pohledávky ze zpeněžení věci, kterou byla pohledávka zajištěna (§ 28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Oddělený věřitel je pak uspokojen do výše 70 procent výtěžku zpeněžení (§ 28 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání).

Vztah konkursního a exekučního řízení upravuje § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle tohoto ustanovení nelze po prohlášení konkursu provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty. Prohlášení konkursu tedy nebrání tomu, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, takový výkon však nelze provést. Obdobnou úpravu obsahuje i nový insolvenční zákon (zákon č. 182/2006 Sb.), podle jehož § 109 odst. 1 písm. c) je se zahájením insolvenčního řízení spojen ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, které by postihovaly majetek náležející do podstaty, lze nařídit, nelze je však provést. Na tom nic nemění ani skutečnost, že výkon rozhodnutí (exekuce) dospěl do závěrečné fáze, např. již bylo rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty.

Jak vyplývá z judikatury (viz usnesení Krajského soudu v Praze 20 č. j. Cdo 471/2004 ze dne 15. 12. 2004), i v případě, že exekuční řízení bylo již ve stadiu rozvrhu, nemohli být po prohlášení konkursu oprávnění a další osoby z rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení uspokojeni, neboť soud je povinen po prohlášení konkursu vydat podstatu správci konkursní podstaty jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému. Pouze v případě, že v rámci konkursního řízení nebude použit takto získaný výtěžek, bude podstata vrácena k provedení nového rozvrhového řízení v rámci exekuce. Popsaný postup je podle soudu odůvodněn tím, že "po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně jen v konkursním režimu a k jejich uspokojení musí být použit veškerý majetek patřící do konkursní podstaty, tedy včetně toho, jenž byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí)". Soud dále dovodil, že vzhledem k tomu, že zákon neupravuje postup při vydání výtěžku správci konkursní podstaty, je nutno respektovat úpravu v občanském soudním řádu a jakékoliv částky z podstaty vyplácet (tj. i předat výtěžek správci konkursní podstaty) až po právní moci rozvrhového usnesení. Soud má proto vydat rozvrhové usnesení, kterým přizná pohledávku nákladů řízení státu a zbytek podstaty vydá správci s tím, že nebude-li použita v rámci konkursu, má ji vrátit po skončení konkursního řízení soudu k provedení rozvrhu.

Zástavní věřitel je pak chráněn i za situace, kdy by soud nepostupoval v souladu se zákonem18) a vyplatil věřitelům (tj. zejména oprávněnému) jednotlivé částky z rozdělované podstaty. Judikatura19) i literatura20) se shodují, že i "kdyby přesto byl výkon rozhodnutí proveden, vyvstane na straně příjemce takového vynuceného plnění (na straně oprávněného), ačkoli se tak stalo v rámci příslušných exekučních mechanizmů, bezdůvodné obohacení, jež je podle zásad tohoto institutu povinen vrátit".

Pokud tedy dojde k prohlášení konkursu před právní mocí rozvrhového usnesení v exekučním řízení (resp. vyplacením jednotlivých částek na základě tohoto pravomocného usnesení), výtěžek z prodeje zastavené nemovitosti bude vydán správci konkursní podstaty a zástavní věřitel (resp. ten, kdo byl zástavním věřitelem předtím, než zaniklo zástavní právo právní mocí rozvrhového usnesení, kterým byl výtěžek předán správci) bude z tohoto výtěžku v rámci konkursního řízení uspokojen jako oddělený věřitel. Oproti tomu oprávněnému z exekuce, kterou nelze provést, nebude svědčit právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení zástavy (není odděleným věřitelem).

Návrh na prohlášení konkursu zástavním věřitelem za výše popsaného stavu nelze považovat za šikanózní výkon práv a konkursní soud by měl, jsou-li splněny podmínky, konkurs prohlásit. Navrhovatel však musí doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Pluralita věřitelů je zajištěna existencí oprávněného a zástavního věřitele, případně i dalších věřitelů, o kterých navrhovatel ví. Záleží však i na dalším znaku úpadku, tj. na tom, zda dlužník není schopen plnit po delší dobu splatné závazky nebo zda je předlužen. Proti zástavnímu věřiteli hraje i čas, protože ne vždy se mu podaří docílit prohlášení konkursu před skončením exekuce (výkonu rozhodnutí).

Náhrada škody?

Za určitých okolností by se zástavní věřitel mohl pokusit dosáhnout náhrady škody, a to na základě žaloby podané proti státu.

Jedním z předpokladů by však musela být okolnost, že soud nesplnil svou oznamovací povinnost vůči katastrálnímu úřadu nebo že katastrální úřad zapisované údaje na list vlastnictví nevyznačil anebo k tomu došlo po uplynutí zákonem stanovených lhůt a věřiteli v tomto období vzniklo zástavní právo, kterým by svou pohledávku nezajistil, kdyby mu byly známy údaje, které měly být (ale nebyly) v katastru nemovitostí vyznačeny.


K řešení problémů popsaných v tomto příspěvku, které v praxi vznikají na straně zástavních věřitelů, by mohlo dojít změnou příslušných ustanovení procesních předpisů. Pozitivní přínos by se dal očekávat také od zavedení funkčního a veřejně přístupného registru exekucí. Zástavní věřitelé by tak mohli získat potřebnou jistotu, která by odpovídala postavení, jaké mají podle hmotného práva.

Poznámky:

1) Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J. a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 648.

2) Tato zásada se uplatňovala i za obecného zákoníku občanského: "Zástavní věřitel se uspokojuje z výtěžku prodeje zástavy, nechť sám či jiný prováděl realizaci." - viz Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. V. Linhart, Praha 1935, str. 760.

3) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 1664.

4) Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 533.

5) Mádr, J. Ke stanovisku Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu. Právní rozhledy č. 10/2006.

6) Vrcha, P. Katastrální (a související judikatura). 2.vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2006, str. 316.

7) Baudyš, P. Den podání návrhu. Právní rozhledy č. 3/2002, str. 133.

8) Podle § 9 odst. 3 zákona o zápisech zajistí zápis této poznámky katastrální úřad, v obvodu jehož územní působnosti se nachází soud, který usnesení o nařízení exekuce vydal, ke všem listům vlastnictví v České republice, na kterých je nebo bude povinný veden jako vlastník nebo spoluvlastník nemovitostí.

9) Přestože nedodržení zákonných lhůt soudy a exekutory (příp. katastrálními úřady) není nedostatkem legislativním, může dojít i při zachování lhůt ke vzniku zástavního práva, o které by věřitel nestál, kdyby věděl o podaném návrhu na exekuci; ignorace lhůt pouze zvyšuje možnost, že v mezidobí k "nechtěnému" zatížení nemovitosti dojde.

10) Zástavní dlužník by tak odpovídal za škodu, která by zástavnímu věřiteli vznikla v důsledku toho, že při zpeněžení zástavy nebyl dosažen takový výtěžek, který by - kdyby nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání zástavního dlužníka - bylo možné očekávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 296/2003 ze dne 16. 7. 2003).

11) Již za platnosti obecného zákoníku občanského (ABGB) byla soudy akcentována funkce zástavního práva: "Zástavní právo záleží v podstatě v tom, že se určitá část dlužníkova majetku tak vyloučí a zajištění určitého věřitele věnuje, že nemůže býti věřiteli pozdějšími dlužníkovými opatřeními anebo vedením exekuce jiných věřitelů zabráněno vykonati právo jemu propůjčené." Rozhodnutí z 18. března 1852, č. 1468, GZ 1856, č. 119 (cit. z Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl druhý. V. Linhart, Praha 1935, str. 626).

12) Tj. zásada prior tempore potior iure.

13) § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí.

14) Na tom nic nemění ani skutečnost, že podle § 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, oprávněnému z exekuce, která byla přerušena z důvodu jiné probíhající exekuce, zůstává po přihlášení do této probíhající exekuce zachováno při rozvrhu podstaty pořadí, které má jeho pohledávka v přerušené exekuci. "Pořadí" se však uplatní až v rámci skupin podle § 337c odst. 1 občanského soudního řádu, a protože oprávněný z přerušené exekuce do probíhající exekuce "přistupuje jako věřitel" (viz důvodová zpráva k zákonu č. 119/2001 Sb.), nikoliv jako oprávněný (s výjimkou případů podle § 335 odst. 2 občanského soudního řádu), jeho pohledávka bude zařazena až do šesté skupiny (není-li tu pro ni výhodnější hledisko - zástavní právo atd.), zatímco pohledávka oprávněného do třetí skupiny, datum podání návrhu na exekuci tedy nebude mít význam.

15) Rozsudek Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 646/97 ze dne 23. 11. 1998.

16) Usnesení Okresního soudu v Děčíně 19 Nc 111/2000 ze dne 3. 10. 2000 [cit. z Vrcha, P. Katastrální (a související judikatura). 2.vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2006, str. 323].

17) Podle § 47 exekučního řádu má exekuční příkaz účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Vázat rozhodné datum již na samotné nařízení exekuce by bylo nadbytečným - po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem, tudíž by zřízení zástavního práva po tomto okamžiku bylo stejně neplatné.

18) Též podle judikatury je soud (a osoby, které mu poskytují ve vykonávacím řízení nezbytnou součinnost) povinen zdržet se po prohlášení konkursu všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován - viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98.

19) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 1318/2000.

20) Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, a. s., Praha 2004, str. 97.

Lukáš Vymazal
právník, Praha

Související